Už nikdy žádný potrat MICHAELKA
Milá Wahl,
píši Vám opět k imiminkům. Před časem jsem Vám psala o ruzných jevech, které mne doma postihly. Různé podivné světelné jevy... a Vy jste mi psala, že se takto může projevat dušička mého odvrženého nenarozeného dítěte.
Milá Wahlgrenis,
dlouho jsem přemýšlela, zda Vám napsat. Už jsem Vám psala několikrát. Děkuji za odpovědi.
Píši proto, že jsem ve velkých depresích, ale nechci psát jenom o mně, ale i o ostatních lidičkách, kterých se to týká.
Můj tatínek celý život dost tvrdě dřel, je bývalý autolakýrník.
Už dlouhá léta ho trápí kožní choroby na nohou, mastičky a léky zabírají jen z poloviny.
Já vím, že každá nemoc se odvozuje od nemoci duše.
Ráda bych tatínkovi pomohla alespoň po té stránce duchovní, možná, že nějaká informace od Vás by mohla být pro něj lékem.
Každá nemoc vždy vyjadřuje určitou nemoc duše.
Mohla byste mi poradit, jaké motivační či energetické prostředky použít, aby se tatínkovi ulevilo?
Lékařka mu tento týden řekla, že nesmí téměř žádné ovoce kromě banánů.
Tatínek omezuje stravu, je hodný, ale taky výrazně přecitlivělý a tuhle vlastnost zřejmě zdědil i můj syn.
Tatínek se taky mnohdy zmiňoval, že u něj v bytě straší /nikdy na to neveřil/.
Když se mu zvuky opakovaly několikrát za den a byly prokazatelně v jeho bytě /žije sám/, nevěděl si rady.
Byly to těžké úderové zvuky.
Také se mu stalo, že se mu zastavily všechny hodiny /přístroje/ v každé místnosti přesně ve stejnou dobu.
Co se týká syna, mám pocit, že to je právě jeho dušička, s kterou jako by to chvíli šlo a nešlo přes možné a nemožné /tak, jak jste mi tenkrát odpověděla na dotaz světélka, které jsem spatřila na stropě v bytě, prý to měla být dušička mého třetího nenarozeného dítěte/.
Se synem si hodně užíváme trápení.
Chystá se na střední školu, ale od 1.třídy je k učení apatický, nejde mu to, celá rodina jsem se už definitivně vyčerpali a jsem zoufalí nad jeho slabou vůlí.
Někdy nám připadá, že snad ani žádnou vůli nemá.
Při rozhovorech a to dost impulsivních neustále opakuje, že v životě nechce dělat nic.
Učení ho nebaví, judo, které dělá 7 let, ho také nebaví.
Nevím, jestli je v něm nějaký blok, nebo to dělá vše z pubertálního vzdoru.
Je hodně přecitlivělý a s manželem máme strach, že uvnitř své dušičky se bojí jak nás, tak silnějších kamarádů.
Babička /moje mamka/ se v něm vidí - viděla,/teď ji také zklamal svým přístupem k životu/.
Nikdy neměla syna, jsem jedináček, a tak si to vynahrazuje u vnuka.
Mohla byste, pokud budete mít čas a chuť, se kouknout na toho našeho kluka, co se s ním vlastně děje a jak s ním pracovat dál?
Na silvestra nám zemřel rodiný přítel, byla to i osobnost našeho kraje.
Byl to můj i manželův učitel, přítel.
Milovala jsem a miluji toho člověka.
Jeho smrt mě zaskočila /a nejen mne/ tak silně, že jsem se z toho hrabala měsíc.
Do toho mi přicházejí různé finanční problémy a potíže, starosti s dětmi.
Je toho na mne skutečně moc.
Vlastně ani nevím, co po Vás chtít, možná, že když o tom píšu, beru to jako úlevu.
Zmíním se jen o maličkosti.
Bylo to myslím teď ve středu.
Celá rodina už jsem usínali, když jsme uslyšeli silnou ránu v kuchyni.
Na zem upadla malá sklenička, nerozbila se, ale prokazatelně nestála na kraji linky.
I kdyby ano, nemohla by takovou silou spadnout.
Vypadalo to, jako by někdo to té sklenice udeřil.
Hned na to ráno odešla žárovka na toaletě.
To je pochopitelná maličkost, jenže na druhý den v tu samou dobu kolem 6:15 h odešla žárovka v koupelně a totéž se stalo na toaletě v práci.
Už jsem tomu nepřikládala punc náhody, protože náhody nejsou.
Před usnutím vždy relaxuji.
A poslední dobou nejen před spaním, ale i během dne pozoruji záblesky namodralých světélek.
Objevují se nepravidelně, a když se objeví, vím, že vždy nějakou situaci dobře vyřeším.
Mám pocit, že jsou to takoví moji ochránci.
V úterý večer před usnutím jsem opět relaxovala, jako každou noc, mám to tak už nacvičené, a netrvalo dlouho, 1, 2 minuty a opět jsem zahlédla namodralá světélka, ale nejen to.
Také takové bělostné rychlé boty, připadá mi to jako miniandílkové a dokonce rozeznávám postavičku s křidélky,která vibrují třeba jako skřivánek s křidélky.
Body létají nepravidelně kolem nebo nade mnou, objevují se jen ze své vůle.
Vždy je jich několik, ale vždy jeden bod je hlavní.
Jsou to úžasné momenty, ale já už to beru jako samozřejmost.
Někdy mám snad i pocit,že vídám vzdálné obrysy jakoby postav či předmětů.
Hodně se s manželem o takové věci zajímáme a čteme o nich.
A to poslední, co chci napsat.
Chci se pochlubit.
Jsem totiž postižená darem od Boha psát poezii.
V říjnu loňského roku mi vyšla má prvotina,jmenuje se Píseň o stromu a růži.
S tou knihou začínám pořádat literárně-hudební akce a vůbec,objevují se kolem mne lidé, kteří mne tou cestou vedou dál ke zviditelnění a já jim za to moc děkuji.
Píšu nejen o věcech obyčejných, ale i o těch biblických atd.
Jsem moc ráda, jestli jste si můj meil přečetla a případně děkuji za odpověď.
Kamča 24.2.2007
Možná můj dopis bude roztržitý a nebude stát vůbec zato, přesto mi pomůže ho napsat praávě vám, aby se mi ulevilo.
Od začátku prázdin se začínám cítit být jiná.
Nevím,snad je to věkem,snad je to přibýváním životních zkušeností.
Nevím.
Nikdy jsem nebyla náladová, teď nálady ve mne hrají..
Dostávám se do situace, kdy jsem zatoužila mít ještě další dítě.
Mám dvě a dokonce jsem Vám kdysi psala o tom, jak jsem si chtě nechtě musela odepřít třetí dítě.
Od těch dob toho lituji téměř denně.
Letos ovšem tento tlak na mne dolehl tak silně, že je téměř se mnou srostlý.
Když jsem se svěřila manželovi i kamarádům, každý si ťukal na čelo, že jsem ochotna vyměnit pohodlí a pohodlný život za dítě.
Stavy, které prožívám, asi nikdo nepochopí.
Tolik toužím napravit chybu, často se mi derou slzy do očí.
Raději mám dát přednost nootbooku, který by mi manžel rád koupil k narozeninám.
Já však toužím po obětí, dávat lásku.
Vymohla jsem si alespoň souhlas manžela na nějaké domácí zvířátko, třeba papouška.
Chtěla bych varovat všechny ženy, které se rozhodnou odepřít dušičce, tedy dítěti, vstup na tento svět.
Vnímám to jako trest.
A tento trest mě sužuje už skoro 15 let.
Emoce se mi vyhrocují, dělám v sobě pořádek.
Dnes mi nekotrolavotelně vyhrkly slzy, před manželem i kamarádkou.
Nedokázala jsem udržet svůj soukromý svět na uzdě.
Začínám se bát o své milované, cítím obrovskou zodpovědnost na každém rohu.
Snad je to tím, že pracuji s malými dětičkami ve školce.
Nesmírně mne ta práce naplňuje a přesto mi nestačí.
Zjišťuji, že potřebuji dávat lásku čím dál tím víc, tak nekontrolovatelně.
Zjišťuji, že mě ubíjí tahle bezvýchodná realita, s kterou se setkávám ohledně společnosti všude..,přes televizi,internet...
Dnes se mi dokonce stalo, že jsem se v obchodě usmála doširoka na neznámého muže.
Zarazil se a zeptal se mne: " Známe se?"
Já jsem odpověděla: "Ne"
Řekl, že je to netradiční, když se na něj usmívá někdo cizí tak upřímně a nezjištně.
Dělávám to všude a pořád.
Nechci Vás, Wahlgrenis, nějak zatěžovat, prostě píšu jen, co mám na srdci, jen si ulevuji.
Možná je to sobecké, ale já jsem cítila, že Vám to mohu napsat, že to pochopíte.
Kamča 31.8.2008
Pár let uběhlo a dnes, když už mám dobrou a jistou práci, se ohlásilo miminko.
Jsem těhotná, jak mi včera potvrdil lékař a já to vnímam jako odpuštění za hřích předešlého potratu.. Mám už téměř dospělé děti, ale včerejškem se rodina rozhodla včetně mě dítě příjmout mezi sebe. Zajímavé na tom všem je, že na začátku roku mi můj anděl sdělil, že do dvou měsíců otěhotním a já mu hříšně nevěřila. Jsem v 10. týdnu a jsem nesmírně šťastná. Kamarádky se mne ptaly, jestli kariéra anebo mimi.
Poučena a odhodlaná vždy odpovídám, že kdybych byla na konci sil, dítě vychovám, už nikdy žádný potrat. Rodina i já to vnímáme, že to tak asi má být.
Tak to je tak vše, o co jsem se toužila podělit.
Mějte se krásně přeji jen samé nádherné dušičky kolem Vás.
Kamča 2.6.2009
PS: Otěhotněla jsem čerstvě branou
antikoncepci , které nejsem moc zastáncem.
Vím,že to byla chyba. Prášky a antikoncepci jsem vždy tak vnímala, přesto jsem ji před x lety užívala. A to je podruhé, co antikoncepce zklamala.
Ta odvržená dušička přišla přes antikoncepci, tato taky. Než jsem otěhotněla, moc se mi zdáválo o miminkách, a to už mi bylo velmi podivné.
Drahá Wahlgrenis,
Ráda bych Tě poprosila o přidání vzkazu ke článku Už nikdy žádný potrat.
Milá Wahlgrenis, dovol mi, prosím, mít ještě jednu prosbu.
Nevím ani, jak ji vyjádřit. Je to obrovská touha pohladit dušičku miminka (Tolik jsme se těšili na zdravé miminko), znovu jí říct to, co cítím každým okamžikem, co jí v myšlenkách posílám. Já vím, nezasloužím si to, nemám na to právo. Ty dobře víš.
Promiň, drahá Wahl.
Přesto ze srdce Ti děkuji za cestu, kterou si mi ukázala.
Děkuji.
S láskou
Jaris 03.06.2009
Milá Kamčo,
Dovol mi, prosím, abych i já přidala ke Tvým řádkům pár slov.
Možná, že jsi na můj příběh (http://www.wahlgrenis.cz/mimi1_codal.htm) o tom, jak jsme se těšili na zdravé miminko, na těchto stránkách narazila.
V pátém měsíci těhotenství nám doktor oznámil poškození miminka vývojovou vadou.
Po řadě vyšetřeních, která onemocnění potvrdila, jsme se s manželem rozhodli pro ukončení těhotenství.
Netušila jsem tenkrát, jak zlomový, neoprávněný a vážný krok jsem udělala.
Dneska se na to všechno dívám s menším časovým odstupem, zato však s mnohem větším pocitem, že jsem zklamala.
Není den, abych si nepřipomněla, jak obrovsky jsem zklamala, jak jsem se na vše dívala bez vědomí, že nic se neděje jen tak a že vše, co nás v životě potkává, má svůj důvod. K rozhodnutí o ukončení těhotenství mě vedly myšlenky nepřivést na svět miminko, které by se mělo trápit svým onemocněním, trávit dětství v nemocnicích a někdy být smutné z toho, že není takové jako ostatní.
Dneska vím, že jsem na takové rozhodnutí neměla právo.
Že jsem vstoupila do procesu, který je řízen něčím jiným než jsou lidská přání a představy.
Období, které následovalo, dneska chápu jako něco nevyhnutelného, něco, co muselo přijít, abych konečně pochopila, že existuje něco, co nám do životní cesty klade nejrůznější události, že to jsou všechno zkoušky, kterými musíme projít. A pokud neuspějeme, bude následovat trest.
Bylo to období, které bylo naplněné bezmocností, vnitřním ztracením a touhou najít tu správnou cestu z toho všeho, najít pochopení toho, co a proč se děje.
Není den, a myslím, že ani nikdy nebude, abych na nenarozené miminko nemyslela. Vlastně ani nechci prožít den, který by nenesl myšlenku na miminko, vždyť ke mně patřilo a vše je v mém životě zaznamenáno.
Stejně jako není den, abych si nepřála, aby k nám chtělo ještě přijít.
Díky těmto stránkám jsem jako zázrakem dostala pomoc od Princezny, která pomohla dušičku miminka odvést tam, kde jí je teď dobře.
Děkuji Princezně, děkuji Andělům za jejich pomoc, za to, že pomohli dušičce, které jsem já ublížila. Jsem jim za to nesmírně vděčná. Pomohli také mně, a za to jim ze srdce stále děkuji.
Během toho období jsem v sobě našla odpuštění manželově mamince.
Shodila jsem se zebe balvan, který s sebou nesu od začátku společného soužití.
Balvan, po kterém zůstal nádherný pocit úlevy.
Během té doby jsem pochopila, jak moc jsem bohatá - mám manžela, za kterého děkuji Bohu, mám kam složit hlavu, mám rodiče, s kterými mám krásný vztah, mám práci, kterou mohu vykonávat, mám roztomilého pejska a krásného kocourka. Tak moc bohatá jsem, aniž bych si to kdy uvědomila a někomu za to kdy poděkovala.
Za čtrnáct dní nás čekají výsledky genetických testů. Bude to vysvětlení vzniku onemocnění miminka z lékařského pohledu. Vím ale, že za tím vším je mnohem víc.
Miminko potřebovalo, abych mu věnovala mnohem větší péči, než jaké se dostává zdravým miminkům, proto mělo být nemocné.
To Wahl mi odkryla moji minulost – byl to můj partner, jehož lásku jsem odmítla. Teď ji chtěl znovu.
To je to vysvětlení.
Ale já, pro mé nepochopení, jsem mu ji odmítla dát.
Nevím, co bude následovat dál. Vím jen, že všechno co se děje, má svůj důvod a všechno se děje tak, jak má.
Vím jen, že cesta duchovního života, je cestou, která nám ukazuje smysl života, dává nám ho pochopit a lépe mu rozumět.
Pro mě je cestou, kterou chci jít.
Cestou, která říká: už nikdy žádný potrat.
Miminko, broučku můj, odpusť, prosím.
Jaris 03.06.2009
Milá Wahl.,
nedávno jsem Vám psala o tom, že po 15 letech se k nám ohlásilo miminko.
Chtěla bych se zpočátku zmínit o reakcích lidí právě na téma miminko.
Převládá u mne jakýsi pocit, že pokud příjde miminko znenadání, kdy už je Vám málo ke čtyřiceti, máte téměř jistou práci a 2 odrostlé děti, že je to jakýsi "společenský hřích" - vše věnovat třetímu neplánovanému dítěti.
Vzdala jsem se práce, jsem doma a veškerou energii soustředím na miminko.
Manžel se zprvu s touto novotou dlouhou vyrovnával, že bude potřetí otcem, ale už daší týden se začal těšit a začali jsme plánovat nejen přestavbu bytu, ale také novou budoucnost.
Nyní začínáme s přestavbou bytu pozvolna a s nadšením.
Zbytek rodiny i mnozí kamarádi a známí vzali zprávu o miminku pozitivně,
dokonce zpočátku i moje matka, pak si to rozmyslela a začala mi volat, že jsme si vpodstatě zkazili život, že už jsme odchovali děti, že jsme mohli cestovat po světě /to zrovna není má ani manželova parketa/.
Dost mě do deprimovalo.
Zaskočila mne i myšlenkou, že když jsem byla malá, stále jsem jí tvrdila, že budu mít tři děti /jsem jedináček/.
Dnes už chápu, proč mé matce bylo dopřáno jen jedno dítě.
Vidím to i u své kamarádky,k terá je stejně stará jako já, má dvě menší děti a několik let se snaží o třetí miminko.
Marně.
Vidím ale u ní jakýsi posun spíše k penězům, tam se více obrací její pozornost, než jsem ji znala dříve.
Také mě u mé matky zaskočila myšlenka, že bych v těhotenství měla studovat, aby prý dítě bylo inteligentní a mělo IQ.
To jsem fakt nevěděla, jestli se mám smát a nebrečet.
Ještě mě zaskočila reakce 16leté dcery mé sousedky.
Svým rodičům na tuto novinu řekla: "A proč to neutratí?"
Vnímám to u toho děvčete za nehoráznou sobeckost a je mi jí líto.
Jen aby jednou jí bylo dopřáno dítě... jednou si snad na svou myšlenku vzpomene.
Manžel si ze mně dělá legraci, že neumím číst návody u antikoncepčních pilulek, ale já mu vysvětluji, že příležitostí k otěhotnění během těch 15 let bylo tolik a nic, že opravdu toto dítě vnímám jako "boží dar".
Také vnímám, že je opravdu důležité jméno pro dítě, takže stále pátráme po vhodném jméně.
Taky děkuji za každou chvilku, kdy je mi nevolno.
Stále své mimi hladím přes bříško a povídám mu, že i když nebylo plánováno, moc se na něj těšíme a je to dítě chtěné.
To je asi tak vše k našemu miminku.
Teď bych se ráda zmínila o jenom jevu v našem bytě:
2. května zemřela moje teta, kterou jsem nesmírně milovala.
7. května měl být pohřeb.
Den před tím jsme nebyli s manželem doma jenom naše děti.
Zastavila se u našich dvěřích jejich společná kamarádka, chvilku si povídali.
Pak se ta kamarádka zeptala, zda je někdo z rodičů doma, děti odpověděli, že né.
Ta dívka údajně zahlédla rychle kráčející postavu z kuchyně do obývacího pokoje a byla v domnění, že jsem to já nebo manžel a chtěla pozdravit.
Musela to být velmi realistická siluleta.
V tentýž den asi o hodinu později na nás zvonila naše sousedka a chtěla s námi mluvit, my jsme stále nebyli doma a za tu chvíli, co hovořila s našimi dětmi se také zeptala, jestli je někdo z nás dospělých doma.
Také totiž zahlédla tutéž postavu rychle se pohybující z kuchyně do obyváku.
Musím upozornit, že obě osoby těchto scén nemají vůbec potuchy o duších a jemnohmotném světě, duchovnu a podobně.
Muselo to být ovšem tak realistické a živé, jako by šlo o skutečnou osobu.
Moje máti si myslí, že teta - tedy její sestra - se přišla k nám před pohřbem rozloučit, protože v tomto našem bytě se scházela celá rodina a tady to znala.
Myslím si, že je to docela možné.
Co to však opravdu bylo, nad tím visí otazník.
Tak to je asi tak vše, s čím jsem se Vám chtěla svěřit.
Přeji hezké dny a jen dobré lidi kolem sebe.
Kamča 16.06.2009
Hezký večer Wahlgrenis,
jen Vás chci pozdravit.
Nedávno jsem Vám psala v článku Už nikdy žádný potrat, že jsem v 10. týdnu těhotenství. Dnes jsem mezi 22. - 23. týdnu těhotenství a již týden vím z genetických testů, že očekáváme holčičku. Myslím, že to asi bude tatáž dušička, kterou jsem tehdy propásla, když jsem svolila k potratu.
Myslím, že to měla být taky holčička. Teď jsem moc šťastná.
Pečlivě dávám dohromady výbavičku a hlavně jméno, protože si nesmírně uvědomuji důležitost jména pro dítě. Nakonec po různých rozhodováních jsem dospěla k názoru, že dcera se bude jmenovat po manželovi, buď Mich nebo francouzsky Michell, pokud to dobře píšu.
Známí mi moc fandí, dokonce i cizí lidé... Říkají, že teď budu mít fajn období, ale najdou se i tací, kteří to berou jako společenský deficit, že témeř ve 40 letech budu mít třetí dítě.
Mně to vůbec nevadí, beru to s hrdostí a láskou a vděkem, že mohu napravit, co jsem pokazila.
Vše, těhotenství a přípravu na miminko, prožívám intenzivně, uvědomuji si každičkou maličkost, kterou jsem kdysi u svých dětí nezaznamenala nebo propásla. Tak jenom o to jsem se chtěla podělit.
Mějte se moc hezky.
Kamča 22.08.2009
Hezký den Wahl,
je kráný letní den, užívám si již dříve zmiňované mateřství,ale píši se slzami v očích. Myslela jsem si, že moje rodine, spíše mí rodiče, už ve svém věku ledacos ustojí, ale náhle mne překvapila jejich neochota smířit se s mým třetím potomkem. Zvlášť má matka mne před hodinou dorazila myšlenkou, že to bude další chudáček, ekonomicky nezajištěný. Dost mne to urazilo, protože ačkoliv nejsme milionáři, snažíme se své děti zajistit, jak to nejlépe umíme. Svěřila jsem se své mamince, jak chystám výbavičku pro miminko, měla jsem tak závratnou radost, jak se mi to daří a ona mi řekne: "No, to je tedy opravdu důležité." Její ironická odpověď mě zvedla ze židle a teď vidím přes slzy. Já vím, že to přejde, ale bolí to. Tak jenom to, třeba se mi uleví, když se svěřím.
Hezký den
Kamča 26.08.2009
Milá Kamčo,
moc dobře vím, jak Ti musí být. Tohle je člověku hodně líto, obzvlášť v těhotenství, když se to týká přicházejícího miminka... Ale tohle musíš vytěsnit, to se nedá nic dělat. Víš, moje mamka se na můj život nikdy nedívala jako na "správný", vlastně jsem všechno vždycky udělala "špatně".
První dítě přišlo po hodně krátké známosti (2 měsíce), bylo mi 24, když jsem otěhotněla. Jsem z Prahy, tady "se rodí později", tou dobou žádná z mých kamarádek dítě ještě neměla a ani se na něj nechystala. Bylo nám tak málo a je potřeba si "nejdřív něco užít". A když jsem to řekla našim, tak mamka dost nesouhlasila, byla jsem ""moc mladá" (pamatuji si, že tohle mi naposledy řekla, když jsem u nich byla na návštěvě na konci těhotenství, už jsem se jen kutálela - a já jí řekla "Ale já jsem ráda, že je to takhle..." - to si pamatuju, jako by to bylo včera...), den před mou svatbou ztropila scénu, že si mě partner bere kvůli bytu... Prostě pořád něco.... Druhé těhotenství se ohlásilo 7 měsíců po porodu - zase "špatně".
Když jsem to oznámila, tak nejdřívě byla dlouhá významná pomlka a potom následovala slova, že "jsme ale ještě měli počkat". Říkala jsem jí, že to nebylo plánované, ale na potrat nepůjdu. Nesouhlasila.
Třetí dítě bylo nejhorší - měla jsem dobrou práci za dost peněz, čehož jsem si "nedovedla vážit" (je pravda, že po první mateřské mě kvůli dětem vyhodili z práce) a "jak teď budeme fungovat, až manžel ztratí práci", "tři děti jsou dnes trochu moc", "to chceš být zase doma"...
Asi v polovině těhotenství přišel ovšem takový její výstup. Vyčetla mi kdeco, tehdy jsme byli u nich nuceně odloženi (doma se předělávala okna a podlahy), takže se nešlo sbalit a jet pryč. Jen jsem brečela, aby už to skončilo a já byla v klidu doma.
Ze všech období si pro výčitky a vytahování sto let starých záležitostí, které úplně překroutila, vybrala opravdu vhodnou chvíli.
Nechápu, proč tohle matky dcerám dělají.
Netuším, proč míří do nejcitlivějšího místa.
Musí přece vědět, jak moc to člověka raní.
A jak je to teď?
Děti už jsou větší (9,5 + 8,5 +
2,5 roku ) a ze všech je unešená...
A asi z té nejmenší nejvíc...
Jak je šikovná, chytrá... no měla bys ji vidět a slyšet.
Vyčítá mi pořád něco, překrucuje věci, někdy se mi až dělá fyzicky nevolno, jak mě osočuje, i když na tom není pravdy ani za mák.... ale co se týká dětí, tak nemůžu říct křivé slovo.
Jen musím říct, že od té doby se snažím s ní nebýt sama, aby zase nezačala "rozvíjet své teorie".
Takže - jasně, člověka to v tu chvíli hodně zraní, je mu to líto, obrečí to, v tu chvíli to prostě jinak nejde, ale....pak pryč s tím. Já si "to" vždycky představím jako šeredný balík, vezmu ho do ruky a hodím ho za hlavu. A tím to pro mě končí.
Nedá se nic dělat, tohle si člověk připouštět nesmí a už vůbec ne v Tvém stavu.
Takže - připravuj si oblečky, těš se, a pokud to s Tebou maminka nechce sdílet, nevadí.
Pochopí až později...
Jak vidíš, rozhodně v tom nejsi sama... ´
No a kdoví, s čím se ještě moje mamka bude muset smířit....
Tohle je ale můj život.
Mamka mi může pomoct, když chce, ale nemůže mi do něj mluvit...
No vidíš, a teď, když jsem to tak napsala, se trochu ulevilo i mně...
Tak ať Vám všechno dobře dopadne.
Pradlenka 27.08.2009
Milá Pradlenko,
děkuji Ti za tvůj příspěvek,díky Tobě se mi moc ulevilo.je pravda,že už se zase vše dostává do správných kolejí. Teď mi hodně pomáhá tchýně, takže díky ní upravujeme byt, malujeme, děláme podlahy a tak... práce je stále dost.
Je pravda,že to člověka hodně štve,když zvlášť maminka takhle reaguje.
Už se to snažila napravit po svém typickém způsobu a to taškami potravin a rozmazlováním mých dětí,určitě to taky znáš, třebas v jiné podobě.
Momentálně je mi fajn a manžel ,který byl moc zaskočen příchodem miminka se moc těší a dalo by se říci,že tohle nenarozené miminko nás nutí dát do pořádku nejen byt,ale spousty jiných záležitostí, vytrhlo nás z liknavosti.
A také momentálně pomáhám kamarádce, která opět prodělala zklamání již s druhým mužem, takže se ji snažím pomocí duchovní podpory zacelit rány a pomoci při vybavování jejího nového útočiště - báječného bytečku. Mám kolem sebe fajn lidičky,všichni mi chtějí pomoci jak materiálně tak pak i aktivně s miminkem. Někdy mám pocit,že přátelé jsou pro mne a mého muže rodinou.
Znají o nás vše,veškeré strasti,bolesti,ale také úspěchy a radosti.
Přeji Ti hezké dny.
Kamča 29.08.2009
Zdravím Vás Wahlgrenis,
je uplakané sobotní ráno, čeká mě spousta domácí práce...
Přesto Vám musím něco napsat, co mi hned po dnešním ranním probuzení vzalo dech.
Co jsem v jiném stavu, se mi stává, že se mi v noci špatně spává.
To je celkem v pořádku.
Pak jsem se vzbudila něco po 4. hodině ranní, chvílemi jsem bloumala po bytě, pustila jsem si televizi, to mám odzkoušené, zrak se mi unaví a jdu si opět lehnout.
Koukala jsem na ty televizní nesmysly asi pět minut, pak jsem to vypla ovladačem.
Udělala jsem pouze 2 kroky, že si půjdu opět lehnout, nicméně uslyšela jsem opětovné cvaknutí septoboxu a obrazovka zářila jakoby nic.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že den přetím jsem večer opět sama chvíli bendila u PC a televize (to bloumám po Vašich stránkách nebo něco sepisuji), televizi mám jako kulisu.
Náhle jsem ucítila silný dotek, jakoby v letu od můry, vyskočila jsem ze sedačky, ale můra nikde.
Ani živá, ani mrtvá.
Byla jsem tak vylekaná, že už jsem neměla žádnou chuť na práci PC.
Šla jsem spát.
A dnes po té příhodě se zapnutou zelevizí jsem zkontrolovala, že máme pootevřené okno,nemohu poslední dobou spát u zavřeného okna.
Ujistila jsem se a šla jsem spát.
Usnula jsem nebývala tvrdě a musím říci, měla jsem dost divné sny.
Pamatuji si však jen úlomky - o sny ale nejde.
V tom tvrdém spaní mě probralo na jedno oko bouchnutí okna.
Otevřela jsem jedno oko, myslelala jsem si, že to byl průvan.
Viděla jsem rozmazaně, spíše tak nějak ospale.
Nic a nikoho jsem neviděla a okamžitě jsem tvrdě usnula.
Ráno v 7:22 h. jsem se vzbudila, koukám a okno zavřené pevně na kliku.
Myslela jsem si, že to snad manžel nebo děti a ty už vubec do ložnice k nám nechodí.
Prostě nikdo z nich to nebyl.
Honí se mi to hlavou a nevím, co si mám myslet.
A taky předevčírem, když jsem se sprchovala, jsem uslyšela zřetelné bouchnutí na koupelnové dveře.
Občas to manžel dělává, když za mnou neboli za námi k večeru příjdou kamarádi - sousedé.
Buď na pokec nebo na výpomoc ohledně domácnosti.
Moc si pomáháme a někdy se to múže stát.
Ale opět byla situace úplně jiná.
Taky často slýchávám bouchnutí, klepnutí, ale nikdo z rodiny nic neslyší.
Připadám si jako blázen.
Poslední dobou se mi stává, že na něco nebo někoho pomyslím a najednou jsem v kontaktu buď s tou situací, věcí nebo osobou.
Až mě to zaráží.
Včerejší noc se mi opět ukázal můj andílek.
Komunikuji s ním dost často.
Jeho podoba je neuvěřitelně krásná.
A teď, co Vám píšu, mě kurzor nechtěl zaboha pustit za slovo kamarádi.
Až jsem ho vymazala a napsala znova, šlo to.
Možná píšu dost chaoticky.
Snad to pochopíte.
Chtěla jsem Vám to pouze napsat.
Přeji Vám a všem sluníčko nejen za okny.
Kamča 05.09.2009
Opět Vás zdravím Wahl,
chci se s Vámi podělit o "zážitek" z dnešního dne.ještě teď jsem z něj mírně vyklepaná:
Dnes se svými těhotnými kamarádkami jsem si dali sraz u jedné z našich porodnic v Ostravě s tím, že absolovujeme jednu z pravidelných prohlídek porodnic pro nastávající mamimky.
Venku se začalo po těch nehezkých dnech dělat hezky, až vedro a dusno.
Nastoupila jsem do tramvaje,dost již vysátá slunečními paprsky na zastávce.
Tramvaj byla natřískaná k prasknutí a nikdo nehodlal věnovat pozornost jak přistoupívším, natož mému stavu, natož aby uvolnil místo.
Pravda,cítila jsem se dosti vyčerpaně a stále si opakovala - to vydržím.
Náhle jsem se ocitla v jakési pomlce a zdálky slyším hlas."Paní, je vám dobře?"
Začala jsem se probírat s mlhavým pohledem na svět.
Zjistila jsem,že jsem omdlela a ležím na zemi, nade mnou skloněná ženská vážná tvář.
Pomohla mi vstát, usadila mne, poskytla mi půllitrovou PET láhev vody a nehnula se ode mne na krok.
Když už mi bylo fajn, ona dobrá ženská duše se se mnou blíže seznámila a doprovodila mne na úkor svého času na stanoviště srazu k nemocnci a čekala se mnou na mé kamarádky.
Mezitím jsme se sblížily a zjistily jsme, že vykonáváme podobné profese.
Začaly jsme si povídat a zjistily jsme,že jsmezpřízněné duše jak přes výchovu dětí,tak duchovno.
Seznámila mne se svým podníkáním ohledně volnočasových aktivit dětí a já jako dlouholetá pedagožka, která nedávno kvůli těhotenství ztratila práci jsem dostala od ní nabídku budoucí spolupráce.
V pátek se opět uvidíme a já teď vím,že ona mi přinesla další světlo do mé budoucnosti, a přestože se budu věnovat mimi,taky získám práci, která nebude narušovat mou péči o dítě.
Asi se to mělo stát.
Máme si toho tolik co říci a já teď už vím,že opravdu platí,že boží cesty jsou nevyzpytatelné.
Když si uvědomím to své asi 1 - 2 minutové bezvědomí v tramvaji,mám pocit, že "to bylo jakési klid, mír a absolutní uvolnění, odpoutání od těla".
Moc se mi z toho "fajn pocitu",který pro přihlížející vypadal přesně naopak moc nechtělo, uvědomit si tu tvrdou realitu je dost šok,jak pro tělo,tak duši.
Z dneška si odnáším jednu bouli na hlavě, ale překrásný pocit sounáležitosti s boží prozřetelnosti.
A porodnice?
Ta je úžasná a ve srovnání s tím, co jsem zažívala u porodu před 16 - 18 lety se na ten svůj porod moc těším.
Kamča 16.09.2009
Hezký večer Wahl,
dovolím si zase po čase Vám písnout.
Tentokrát z jiného soudku.
Dost čtu duchovní literaturu.
Teď momentálně Anastazii.
Vím z jednoho příspěvku na Vašich stránách, že jste tyto knihy o ruské vědmě nečetla.
Já si však dovolím Vám zaslat nějaké zajimavé myšlenky z těchto knih.
Zatím jsem přečetla čtyři a je to velmi fascinující čtení.
Člověk má chvílemi pocit, že čte pohádku nebo sci-fiction.
Opravdu nevím, co si mám o těch knihách myslet, nicméně mne po každém čtení mírně vibruje v hlavě a některé myšlenky v ní citované samotnou Anastazii jsem si osobně otestovala a funguje to. Momentálně v mém jiném stavu mne zaujaly jeji myšlenky a postřehy ohledně důležitosti kojení a výchovy dítěte a postoje civilizované společnosti k němu. Vřele tuto literaturu doporučuji,už jen ze zvědavosti a touze proniknout do jiných rozměrů myšlení.
Kamča 29.9.2009
- Kam prosím vás dáme to množství vědeckých znalostí, všechny ty tituly, nesčetné kandidátské práce o výchově dětí? Kam dáme vědecké ústavy? Vždyť vypracovaly systém.Mechanizmuz je spuštěn a setrvačník tak najednou zastavit nejde. Každý kandidát věd a obzvlášť ten, který má titul profesora, bude se snažit hájit své názory.
- Na prvním místě je uvědomění, že dítě je osobnost. Ve srovnání s námi dospělými, dítě je samozřejmě fyzicky slabší, ale nesrovnatelně lepší. Je čisté, nespoutané postuláty. A dříve, než mu budeme do hlavy cpát různé poučky, měli bychom sami o světě něco chápat. Sami! Sami bychom měli popřemýšlet! Aspoň na nějakou dobu zapomenout na cizí postuláty.
- Když v tobě zní nejenom slovo, když najednou vzplanul cit, emoce duše, slzy radosti, když cítíš teplo, vůně a zrodily se v tobě tóny, když cítíš v sobě vzplanutí, potřebu k stvoření a touhu se očistit, pak si buď jistý, že jasně slyšíš myšlenky Světla.
- Když člověk šíří kolem sebe špínu a přichází na čisté místo, tak ji přináší s sebou. Nejdříve ukliď tam, kde jsi našpinil, tím se očistíš od svých hříchů.
- Říkám, že jsou překrásná dychtění duše. Není to zásluha má ani tvá. V tom je síla a krása pouze jejich duší.
- Všem lidem je dána intuice a podstatu neurčuje název, duše má pocítit jejich činy.
- Nikdo nemá moc. Každý člověk má svůj osud – šťastný nebo nešťastný.
- Proč hledat příčinu mimo sebe, co tím změníš, když začneš někoho obviňovat?
- Nelze tvořit bohulibé věci a při tom ničit živé výtvory Stvořitele.
- Tím, kterým všechno tvořil ve svém zápalu nadšení, je Stvořitel. A dal tu možnost zdokonalovat jeho dílo a tvořit svá vlastní, pouze člověku.
- Výtvory jsou opravdové tehdy, když myšlenkového procesu se účastní duše, intuice, city a to nejdůležitější – čisté úmysly.
- Kde a v čem nachází své radosti dítě, které přichází na svět? A proč na světě, darovanému otci, je tolik neštěstí? V tom neštěstí má žít znovu narozený a rodiče si myslí, že s tím nemají nic společného, takto my žijeme a čekáme na úctu a divíme se, proč ji nedostáváme. Věř mi, málokteří otcové jsou skutečně uctíváni svými dětmi. Právě proto, sotva dospějí, opouštějí děti své rodiče a zapomínají na ně, čímž je intuitivně obviňují a samy opakují jejich omyl. Chceš-li si zasloužit úctu syna, tak budeš muset udělat svět šťastnějším.
- Teď, dneska a ne zítra je člověk šťastný.
- Hej, proroci všech dob, kteří věštili člověku tmu a tím stvořili i tmu i peklo, jak pečlivě jste živili svůj Gregor, strašíce člověka jménem Otce.
- A vy, bojovníci všech náboženství, vždyť vy jste stvořili všechny války.
- Od pravdy vždy lidi odvádí pouze pýcha.
- Zázraky tvoří Láska.
- Duch je ze všeho neviditelného, co je v člověku, včetně některých vášní a pocitů získaných za dobu existence v těle.
Milá Wahlgrenis,
píšu Vám v slzách.
Někdy mám prostě pocit, že to nezvládnu.
Už jsem v 8. měsíci těhotenství.
Vše vypadalo tak, že celá rodina, včetně mého muže, se smířili s příchodem miminka a - jaksi to respektují.
Jenže...
Nanážejí se na mě útoky ze všech stran, naposledy včera od mého muže.
Z čistého nebe je nepříčetný, vyčítá mi banality, nerespektuje můj stav.
Tvrdí, že jsem ho zneužila schválně tak, abych přišla do jiného stavu, přestože jsem otěhotněla přes antikoncepci.
Po nějaké době si vše rozmyslí, píše z práce smsky, že mu ujely nervy a chce všechno smazat slovíčkem "promiň".
Nevím, co mám dělat.
Každé těhotenství mi komplikuje takovýma různýma výstupama.
Když jsem ho prosila, ať bere ohled na miminko, pronesl, že hájím pouze své zájmy a že on a děti mají ze mne trauma.
Jako by to měl být pro něj konec osobní svobody klidného života.
Nedávno mne přistihl, když jsem Vám psala příspěvěk, vyjekl, že takové meily píší jen lidé, kteří se nudí.
Myslí si, že se nechávám někým záměrně ovlivňovat.
Je mi hrozně, když si uvědomím, že lpí na maličkostech, jako by někdy nechtěl prožít obyčejné hezké okamžiky.
Poslední dobou je ke mně chladnejší, odtažitější, jakoby to miminko vůbec k němu nepatřilo, jakoby se bál budoucnosti s miminkem.
Jako by to měl být pro něho konec klidného života.
Svěřila jsem se mu, že mi chybí jeho láskyplná náruč.
Snažím se k němu být milá, ačkoliv mne jeho chování bolí.
Vždy mi v takový vypjatých situacích, kdy třeba řešíme i peníze řekne, že se nemám ohánět lidstvím, řešit vše podle něj racionálně.
Do toho všeho jsem se silně nachladila, mám silnou rýmu a kašel.
Mám pocit, že je kolem mne začarovaný kruh a já nemůžu ven.
Moc se těším na miminko, znám už každý jeho pohyb, vím, kdy spinká, kdy je vzhůru.
Jestli si přečtete můj meil, budu ráda, že jsem si mohla takto ulevit a být chvíli s Vámi.
Kamča 22.10.2009
Kamčo,
tak vidíte, jak to funguje, co jste si přitáhla - rýmu a kašel...
Všechno to, s čím se nesrovnáváte chce a musí ven – když to nejde vlastním působením, tak nedobrovolně.
Nespokojenost, neuspokojenost, bolístky, ztráta víry, opuštěnost.
Nenechat ovládat a umáčknout duši ženy. Jsme svobodné, samostatné bytosti.
Neseme zodpovědnost jen za sebe (a své nedospělé děti) a tak se taky v nahotě jednou budeme zpovídat.
Mám vlastní názor, mám vlastní vůli, hloubám, nenechám se ovlivňovat, VÍM, že jsem tu sám za sebe.
To, co myslí a říkají ostatní, se mně nedotýká, já se znám, mám svou hodnotu a ta se nějakýma řečma nemění.
Hodně síly.
Nemůžu říci, že by mně bylo líto, jak nesprávně je pohlíženo na přerušení těhotenství, cítím, že mnozí si nejsou vědomi ani ochotni konečně se tou myšlenkou posloupnosti zabývat, že prvotní je duchovní (jemnohmotný) svět a pak teprve naše hrubohmotnost a pořád dokola se točí na tom : já jsem udělala, já jsem ublížila.
Ale je to tak, že těm duším nemělo být umožněno se inkarnovat z duchovních zákonů, to jsou zákony stvoření, které jsou od pradávna, neomylné, neochvějné, neměnné.
(Tyto duše se – pokud to má být podle Božích zákonů inkarnují přesně v době a přesně tam, jak mají .)
I TO, ŽE SE POHYBOVALY v blízkosti vznikající lidké bytosti je jejich vývoj a je to pro Jejich DOBRO…………… příležitostí k otěhotnění během těch 15 let bylo tolik a nic, že opravdu toto dítě vnímám jako "boží dar".
Nicméně ve všech časech platí - : „Jak zaseješ, tak sklidíš".
Pošetilý člověče, jak srandovní je Tvá umíněnost ve víře, že ty jsi něčeho hybatelem.
Charlotta 27.10.2009
Díky, Wahlgrenis, jsem ráda vedle Tebe.
Milá Wahlgrenis,
po dlouhé době Vás opět zdravím a zároveń Vám přeji pěkný advent.
Za pár dní mám termín porodu, přesněji kolem 19. až 20. prosince a jak jsem psávala, že rodina se celkem rozpačitě smiřuje s příchodem miminka, dnes je tomu jinak.
Manžel je jak na trní a nemůže se dočkat, včetně všech členů rodiny a kamarádů a kamarádek.
Musím se přiznat, že jsem si ze spousty přátel vytvořila takovou rodinu navíc a jedna z mých kamrádek, která je sice ode mne o jednu generaci starší, se těší na roli náhradní babičky, protože její vlastní rodina ji nesmírně zklamala.
Chci se právě zmínit o ní a jejím pejskovi.
Odjakživa chovala pejsky.
Naposledy jezevčici, která asi před deseti léty pošla.
Kamarádka se zařekla, že už raději nikdy pejska, kdyby ji opustil, neunesla by to.
Jenže rodinné vztahy a její současné manželství ji dohnalo k opačnému rozhodnutí a zhruba před 3 lety si jela do útulku jedné známé pro pejska.
Útulek čítal kolem 100 psů a majitelka útulku se v mezích svých skrovných poměrů a lásky ke zvířatům snažila zajistit pejskům to nejlepší a nejlepší domov za pomocí občasné dotace úřadů.
Moje kamarádka byla mezi pejsky jak v sedmém nebi a nemohla si vybrat.
Najednou kouká směrem k autu, které bylo pootevřené a v autě se uhnízdilo takové psí nebožátko a cítilo se tam jako doma.
Kamarádka to viděla jako řízení osudu a bylo rouhodnuto.
Pejska si odvezla.
Bylo znát, že už to psí stvoření není nejmladší a mám toho příliš za sebou a kamarádka zvyklá na práci s pejsky a její letité zkušenosti s nimi věnovala pejskovi veškerou lásku a péči.
Pejsek dostal jméno Ben, časem se zklidnil a svou pečevatelku bezvýhradně miluje.
Zajímavé je, že když byl Ben pár dní v novém domově, kamarádka si v zastavárně koupila mobil.
Když ho zfunkčnila, objevila tam uložené foto pejska, které se shodovalo s podobou Bena a k tomu jakýsi dětský hlásek přál jakési přání pro člena rodiny.
Byla to jakási zapomenutá multimediální sms, kterou původní majitel zapomněl vymazat.
Koukáme na mobil, koukáme na Bena.
Byl to jeden a ten samý pes.
Kamarádka byla v šoku.
Časem se na něj tak upoutala, že dnes si bez něj život neumí představit.
Před pár dny jsem byla u ní a udělaly jsme si takový mikulášský dýchánek.
Povídali jsme si o mém budoucím mimi, o životě, o Benovi.
V mé přítomnosti (prý mne nesmírně miluje) se začal podivně chovat, tak ho ještě neznáme.
Vždy se postavil na zadní a tlapkami se mi opřel o bříško a hlavu přiložil k bříšku, jako by chtěl naslouchat srdíčku miminka.
Udělal to několikrát, na sedačce seděl u mne a několikrát se mi otíral svých chundelatým tělem o bříško.
Díval se na mne svýma krásnýma smutnýma očima a obě jsme měly pocit, že nám chce stále něco říci.
Wahl, myslíte si, že pejsci, či obecně zvířátka dokáři vnímat a chápat lidské mateřství.
Měla jsem pocit, že tlapkou mi chce hladit bříško.
Vždycky se s ním mazlím a hladím ho třeba celé hodiny po dobu návštěvy.
A protože si s kamarádkou povídáme často o duchovnu, myslíme si, že Ben je převtělená dušička člověka, možná blízkého člověěka mé kamarádky a že touto tělesnou formou se vrátil k moji kamarádce.
Popisovala mi, že někdy má pejsek tendenci se chovat jako muž.
Přijde Vám to možná úsměvné, ale k zamyšlení to stačí.
Potěší mne, pokud se vyjádříte na toto téma, jinak Vám přeji poklidné Vánoce.
Až se narodí mimi, pošlu foto.
Kamča 10.12.2009
Kamča 02.06.2009
Přeji Vám krásné prožití svátků.
Stále ještě celá rodina čekáme na miminko, které se mi má narodit vpodstatě kdykoliv. Rodina už je napnutá a opravdu všichni se u už nemohou dočkat, hlavně manžel.
Musím Vám však napsat událost, která se manželovi stala v noci lépe řečeno nad ránem Štědrého dne mezi 4-5 hodinou ranní.
Já už mám dost špatné spaní a zrovna v tu dobu jsem nemohla spát, a tak jsem opustila ložnici a hodinku jsem strávila u notebooku, abych se nějak unavila. Manžel se pak během dne svěřil, že po dobu v ložnici nad mým pelíškem chtě nechtě zahlédl 4 světýlka ve tvaru koulí. Bílé,modré a zelené. V bílém a modrém zahlédl prý nějaké příšery,přirovnal to k mrtvolám,no a v tom v zeleném prý zahlédl obličej našeho nenarozeného mimi, jak se usmívá. Zdůraznil pocit, že z toho bílého a modrého světla mu nebylo moc fajn a cítil chlad. Vnitřně ta světla prosil, ať zmizí, vrtěl se na lůžku, ale světla přikaždém jeho pohybu jej následovala, zelené po čase zmizelo. Manžel si přál a prosil zahlédnout jen to zelené, ale nebyl vyslyšen.
Já noc před tím jsem zase bloumala po bytě a v chodbě jsem zahlédla něco mezi bílým velkým světélkem nebo obláčkem. Asi tyto jevy mají pro mne a manžela nějaký význam. Už se mu také stalo zhruba před rokem, že opět v mé nepřítomnosti, nebo když jsem tvrdě spala zahlédl zelené světlo. Já nikdy.
Já pouze vnímám světélka andělů, tedy bílé či modré záblesky.
Nechápu,proč stále manžela kontaktuje zelené světlo, má to být zřejmě informace jen pro něj, ale co mu má sdělit?
Tak to je vše. Mějte se hezky.
Kamča 26.12.2009
Milá Wahl,
přeji krásný lednový zasněžený den.
Chci Vám napsat velkou událost.
Dne 26.12. ve 22 h se mi narodila dcera Michaela. Je nádherná. Porod byl sice velmi těžký, ale za tu námahu to stálo. Já moc děkuji Bohu za tak krásný dar.
manžel je z ní celý pryč, včetně tchána, celé rodiny a kamarádů.
Hned, když mi ji na sále přiložili k prsu, dlouze se na mě mé miminko dívalo a měla jsem pocit, jako by svou miminkovskou řečí a pláčem něco povídalo. Má velice jemný hlásek, je něžná a velmi klidná. Je to ten nejasnější střed štěstí v naši rodině.
A taky Vám přeji celý tento rok pro Vás úspěšným a pohodovým.
Kamča 07.01.2010
Milá Wahl,
dovolím si napsat zase po dlouhé době něco z mého života.
Zjišťuji, že život není jen o dávání, braní, o lásce a tužbách, o nesplněných snech. Je to tvrdý a nekompromisní boj ve smyslu "ukaž co umíš".
Není to hra ani nácvik divadla, je to přímočará štafeta, dráha,která má své ostré zatáčky.
Po narození naší dcery Michaely se život začal jevit růžověji a věřila jsem, že dojdu s miminkem jakéhosi vnitřního klidu a jistoty. Místo toho se denně na mne valí stress a tlak rodiny, zejména kvůli existenčním a finančním podmínkám. S manželem jsme si před dvěma lety vzaly hypotéku a na přání manžela jsme to rodině neoznamovali, chtěli jsme si pomoci sami. Dnes, kdy se na nás valí finační požadavky stále větší, jsme došli do takové krize, že už nevíme kudy kam. Rodina nám to vyčítá a v konečném důsledku ukazují prstem na mne, že prvotním problémem a chybou od počátku jsem byla já, vše jsem naplánovala úmyslně a zejména dítě... vědoma si hypotéky jsem si naplánovala, abych tak prý zničila svého manžela. Vytýká mi to samozřejmě i on, ačkoliv si byl plně vědom toho, že do hypotéky svým podpisem vstoupil dobrovolně.
Vytýká mi, že celých dvacet let života, co jsme spolu, jsem si naplánovala tak, abych mohla kořistit na jeho duši i těle a financích. Přesto malou miluje, ale já mám v duši bolestivé kopí a ačkoliv se alespoń moje kamarádky snaží jej vytáhnout, přesto tam dál zůstává.
Hledám pořád v sobě chybu. A tu hypotéku, co mi rodina vyčítá, tak k ní připisujem, že celou jsem ji utratila sama. Manžel dělá mrtvého brouka, snad chce být politován. Nevím. Počítám peníze, počítám své kroky vzad, kde jsem asi udělala chybu, dávám si pozor na komunikaci s rodinou, manželem i okolím. Děti mne přestávají respektektovat, odsuzují mne, jen chtějí brát.
Já vím, Wahl, nejsem jediná, kdo má takové problémy, ale jsem na pokraji duševního i tělesného zhroucení. Lékařka od malé má o mne strach. Ve středu jsem objednaná k psychologovi na poradnu, a to bez vědomí manžela. Kdyby to zjistil, zažila bych si peklo. O poradně jsem uvažovala již před lety, že s manželem se tam zastavíme a zkusíme si o všem pohovořit s nezávislou osobou. Pohořela jsem a dnes je situace taková.
Nevím, co mám dělat. Vše, ať jsem udělala nebo udělám, je špatně. Má rodina mi přestává věřit jen proto, že mi nevěří manžel.
Nemůžu dál. Ani spát ani jíst. Jediné, co mě drží na nohou, je malá.
Můj nevlastní otec mi řekl, jak jsem si vůbec mohla dovolit do takové situace přivést dítě, že jsem nezodpovědná a že naší finanční situací dítě zabíjím, že v žádné práci nevydžím, jsem konfliktní typ a nechce se mi pracovat.
Wahl, to bolí, moc to bolí. Já děkuji Bohu za dar dítěte a nikdy mu to nezapomenu a i kdyby mě to mělo zabít, já malou nedám. Budu se za ni bít i s tím vědomím, že až doroste do věku mých dětí, že mě zavrhne jako špatnou matku, že mě bude třeba ignorovat, vzpouzet se.
To dítě mě stojí hodně sil, ale já vím, že si musím odčinit, co jsem si kdysi zapinkala.
Wahl, nechci po Vás nic, jen tiché naslouchání mé bolesti, jen si Vám trochu ulevit, jen si poplakat. Jen být chvíli s vámi a bohem. Jen hledám cestu, odpověď na nežádoucí a nepřípustnou otázku "proč?"
Věřím, že pochopíte mou chvilku.
Kamča 29.03.2010
Ahoj Wahl,
četla jsem příspěvek od Kamči. Je mi z něj smutno a musím říct, že mám taky trochu obavy, aby mi jednou manžel nevyčetl, že místo domečku máme čtyři děti...
Já jsem tedy vnitřně srovnaná - za vším, co jsem udělala a jak jsem se rozhodla, si pevně stojím. Nelituju vůbec ničeho ani trochu. A i když se teď s manželem často hádáme - pořád má "bebí" - bolí ho kolena, hlava, záda, teď už má asi měsíc silnou alergii, kterou si odmítá léčit, takže každou minutu jeho existence doma všichni víme, jak moc ho pálí oči, jak moc je mu špatně, že už se to fakt nedá, tak jsem v pohodě.
Několikrát na mě sice zvýšil hlas, ať se starám o svoje (to když jsem se pokusila mu nějak problémy vyřešit, což už teď nedělám, je dospělý a je to jen jeho rozhodnutí), že nevím, co to je, když tak pálí oči (ale vím moc dobře, pálily mě v kuse dva měsíce loni - nevím, jestli pamatuješ - když jsem "nechtěla" vidět, co se mi ti nahoře snaží říct - ještě po dvou měsících jsem další tři měsíce vozila kapky všude s sebou a skoro každý den jsem si musela kápnout min. jednou...), jenže jeho pálení očí je pochopitelně horší...
V tu chvíli mě to rozhodí, ale za chvíli se na to vykašlu, protože teď mám na starosti něco jiného než řešit jeho problémy, note bene když nechce ani poradit, ani pomoct.
Jinak on se snaží mě zastat v domácích pracech, to zase ano, ale on není ten typ, aby zvládal vaření, praní, výchovu dětí a tak. Ale udělal velký pokrok. Ve finále si myslím, že nám to prospěje, protože dříve byly věci, na které doma opravdu nikdy nesáhl. To asi není úplně ideální.
No nic, zase román, to jsem fakt vůbec nechtěla - prostě závěr - je to dobrý, hlavně mě těší, že mimi je v pořádku a že můžu chodit na vycházky - a takové krásné počasí, to taky hodně potěší.
Takže se měj kásně,
P. Maria 30.03.2010
Milá Wahl,
píšu zase po dlouhé době. Před rokem jsem psala, jak jsem těhotná zkolabovala v tramvaji a k vědomí mě přivedla jistá osoba - majitelka centra volného času. Tohle podivé setkání nebylo náhodné..
Slovo dalo slovo. Měly jsme a máme spousty nápadů a plánů ohledně aktivit s dětmi.
17.5. jsme otevřeli v rámci "našeho" centra volného času vyložemě "můj" speciální klub pro předškolní děti s názvem Bublinky (Název podle toho, že nápad vznikal v době mého těhotenství a vypadala jsem jako bublina...). Hlásí se první maminky s dětmi. Klub bude placený. A co víc?
Máme v plánu do budoucnocna sehnat odpovídající prostory a časem vybudovat soukromou miniškolku. To byl můj životní sen (kromě psaní poezie a touhy vydat knihu, což se mi taky splnilo). Jsem v tomhle směru moc šťastná, protože nevypadnu z kontaktu s dětmi a upotřebím své dlouholeté zkušenosti, znalosti a praxi.
Takže se svou téměř půlroční dcerou jezdívám pravidelně do klubovny (každé pondělí). Je to prima.
S další kamarádkou, co má stejně malé mrně, jezdíváme každé úterý do rodičovského centra na přednášky a cvičení s miminky.
Jediné, co mi kazí mateřskou, jsou vztahy v rodině, jak jsem dříve psala. Ale já si vytvořila náhradní rodinu. Mám plno kamarádek v těžkých životních a vztahových podmínkách. Pomáháme si a život bez vzájemného denního kontaktu si neumíme ani představit. Nemáme moc peněz, máme "smůlu" na rodinné vztahy, ale to hlavní - umíme si pomoci a poradit. Moje maličká téměř nezná vlastní babičky, ale považuje za svou babičku mou kamarádku (v důchodě) a mé kamarádky za tety.
Dítě prospívá skvěle. Báječně jí, báječně spí a na to, že komunikuje svou miminkovskou řečí, tak se s ní skvěle domluvíme. Umí jasně prosadit své. Je úplně odlišná od mých starších dětí. Všichni ji milujeme. Pravý vztah babiček se dá jen těžko odhadnout.
Měla jsem potřebu Vám tohle napsat, svěřit se po dlouhé době.
Občas mám chvilky, že mám pocit, že už dál nemůžu, že jsem na konci všech svých psychických a fyzických sil. Naše malá mě z toho vždycky dostane. Miminko je nejlepší terapie. Mateřství si užívám úplně ve všem. Všímám si všeho, čeho dřív mi nestálo za povšimnutí.
A mám pocit, že naše malá mi neustále "otevírá" aktivity někde dál. Nedokážu s ní jen sedět doma. Kamarádky tvrdí, že jsem šílenec. Moc si toho beru, ale já jsem hnaná jakousi silou a pořád musím vyvíjet nějakou činnost, aktivitu. Strhávám s sebou i další lidi. A taky zjišťuji, kteří v mém okolí za to "stojí", či ne.
Jenom to počasí, kdyby se obrátilo v lepší... Mám takový pocit, že to jen tak rychle nepomine.
Přeji alespoň trošku sluníčkové dny.
Kamča 23.05.2010
A ještě dodatek k předešlému dopisu:
1.5. jsem dělala testy na vysokou školu. Chci si doplnit vzdělání ve svém ooru. Rodina si ťuká na čelo, spousty jiných mne v tom podporuje. Otázka je, zda mě přijmou. Dělat testy třeba z matematiky po dvaceti letech se přiznám... nic moc. No, alespoň jsem to zkusila a uvidíme. Ale moc ráda bych ještě studovala.
A taky jsem si ještě vzpomněla...
Povídala to má kamarádka, bývalá spolužačka:
Když jsme byli s manželem ve věku asi 8 let, všichni jsme bydleli v jednom domě a prý jsme chodívali k jakési starší paní. Vykládala karty a my děcka ji milovali. Ani si na ni nevzpomínám. Prý mně a manželovi předpověděla v těch našich 8 letech, že jsme k sobě předurčeni a že se vezmeme. A ono jí to fakt vyšlo. Mnozí, kdo nás znají, tvrdí, že si nás neumí představit, že by jsme se kdy rozešli. I když máme mnoho problémů, že to prostě není možné. Prý ta vzájemná láska z nás čiší. Je to bezva, jenom nás postihla divná doba.
Ještě jednou přeji hezké dny.
Kamča 23.05.2010
Milá Wahl,
zdá se, že žiju normální život, ale poslední dobou si připadám jako blázen.
Cítim to až na vlastní kůži, že jsem "něčím zastavena". Nehnu se z místa a to jak ohledně vztahu, tak peněz. Doma mě trápí manžel, vlastně oba kvůli penězům a oba dva se nemůžeme k nim dostat.
Když už to vypadá na pěkný výdělek nebo záblesk štěstí, tak najednou příjde prudký pád, zrovna dneska. Jsem tak unavená. Já přece potřebuji a chci ty peníze jen na přežití, já netoužím být milionářem.
Do toho se mi neustále vkrádá myšlenka, když tenkrát, než jsem otěhotněla jsem toužila ten svůj potrat naprravit, slibovala jsem tam tomu nahoře, že za to příjmu všechny účty, které mám.
A mám pocit, že je to tu.
Věřitelé se ozývají, ale zároveň se nemohu dostat k penězům. Je to k zlosti, je to k pláči. A do toho jsou mé děti celý den protivné, k nevydržení, nic se nedaří.
Wahl, já fakt nemůžu...
Co s tím?
Kamča 10.07.2010
Milá Wahl,
musím Vám ještě napsat o události,co se stala minulý týden mé kamarádce.
Je to asi necelých 14 dní, co jí zemřel bratr.
Pár dní po pohřbu jsme spolu seděli na kafi a povídala, že bratr měl rakovinu, byl ležák, vážil zhruba už jen do 30 kil. Jedné noci po onom pohřbu nemohla dlouho usnout a když zabrala, bylo něco k půlnoci. Uslyšela dosti zřetelné a jasné bouchání na vchodové dveře do bytu. V domnění, že nějakému sousedovi nastala chvíle nouze,nebo se někomu v domě přitížilo, běžela otevřít, a.... prostě nikde nikdo,nic.bouchání se opakovalo ještě dvakrát.
Pak ve dvě hodiny v noci a pak ve tři.
Pak se ona vůbec nenamáhala běžet ke dveřím. Věděla, že je to něčí duše,je však přesvědčena,že bratrova ne,že před smrtí byl se vším smířen,že prý by to mohla být duše její stařičké tety,že se ji mohlo přitížit a takhle "voolat o pomoc:"Neustále mi kamarádka tvrdí,že,když zemřou po sobě 2 lidé,počet završí třetí osoba.A myslí si,že buď ona,nebo její teta.Hned jsem se na ni rozlobila,ať přemýšlí co říká,že je mladá a mám tady ještě na tomto světě své závazky,děti a to štěstí na které čeká teprve příjde.
Před hodinou jsme celá rodina si uvařili kafe a odpočívali v tom parnu.najednou jsme všichni(3 kromě syna,nebyl přítomen) slyšeli jak mince padají na zem.Všichni jsme byli po lehku , v šotkách bez kapes a mincí a nikdo z nás nedržel v té chvíli v ruce ani peněženku ani mince.lezli jsme všichni po zemi a nenašli nic.Co to bylo?
Nevíme.
Přeji báječné léto.
Kamča 12.07.2010
Milá Wahl,
jsem sama, jen s malou a už týden je mi do breku.
Všechno, co udělám, čeho se dotknu, vše jde v niveč, nic se mi nedaří. Pozoruji to už delší dobu, ale vrchol toho dosáhlo v pondělí. Z čistého nebe k nám došli exekutoři. Je složité vysvětlovat proč, nicméně je podstatné, že splátky a lejstra... dohody s touto vymahačskou firmou je nezajímaly. Naštěstí vše dopadlo dobře. O nic jsem nepřišla, nicméně jsme se pozastavila nad nehorázně arogantním chováním lidí, kteří mají před očima jen peníze a jsou ochotni pošlapat i lidskou důstojnost.
Mám pocit, že díky této nezvané návštěvě se mi začíná hroutit vztah. Nepopírám svůj díl viny. Jsem vyčerpaná, nespím, vztahy s rodinou se mi hroutí. Neustále mi vyčítají malou, předhazují,jak záměrně ničím svého muže.
Už pár měsíců navštěvuji psycholožku, je to spíše takový chvilkový balzám na duši.
Dnes přes den mi opět věchno padalo, rozbíjelo, vyzkratovala se mi 2krát zásuvka a do finále se mi v bramborovém těstě zapíchlo "cosi" pod nehet.
Já už mám fakt, Wahl, pocit, že mě snad někdo proklel, nebo já už nevím. Ptám se, co jsem komu udělala, že to jde tak se mnou z kopce. Nechci přece nikomu ublížit, tím míň svému muži a své rodině. Připadám si jako blázen, že neumím vydělat dostatek peněz, nabyla jsem od pondělka pocitu či dojmu, že nejpodstatnější pro tuto společnost je, kolik má kdo peněz, ne jaký kdo opravdu je.
Je mi celý týden špatně, plus to počasí.
Nevím, kde čerpat energii.
Tohle je způsob, jak si ulevit.
Díky za to, Wahl.
Kamča 25.07.2010
Milá Wahl,
včera jsem psala o těžkostech, které mě potkávají ohledně financí, rodiny a manželství. Dnes jsem si myslela, že to s manželem nějak projednáme. Přiznám se, že oba k sobě cítíme stále vášnivou náklonost a tak nějak bezelstně jsme prožili milostnou noc. Nicméně, určitá komunikace mezi námi vázne.
Snažila jsem se ho k tomu přimět mnoha způsoby, ale asi to dělám špatně, anebo nic z toho nechce. Až teprve u zpráv jsem pochopila, že to nebude tak jednoduché, když tam mluvili o nějakých výtvarných projevech dětí na jakési filmy. Byl to jenom šot, nicméně se zmińovali,že děti to vidí dost krvavě.manžela to zaujalo a vyřknul,že děti to vidí zajimavě, já na to si dovolila opáčit, bodejď by ne, když v televizi a filmech vidí jen krev a násilí, načež se můj muž rozhorčil, že nebude hovořit s někým, kdo má takové negativní názory. A je to v suchu. Nevím jak dál. Jsem zničená. Potřebovala bych nějakou snad radu, nevím. Snad jen já špatně přistupuji ke komunikaci, snad je to vzájemné...
A tak se nedivte, že znovu píšu, potřebuji se jen vypovídat, srovnat si mnohé věci v hlavě.
Přeji hezké počasí a děkuji za Váš tichý náslech.
Kamča 26.07.2010
Milá Wahl.,
nemůžu zapomenout na akci v
Ostravě a posílám foto své zbožňované Michaelky, jen tak pro radost.
Kamča 14.10.2010
Hezký večer Wahl,
zdravím Vás po velmi dlouhé době.
Za tu dobu se událo v mém životě mnoho.
Jen se z toho potřebuji vypsat a možná mi k tomu přihodíte i svůj názor, co já vím.
Je to dlouho, od 9. října 2010, co jsem byla na vašem semináři.
Od té doby se v mém manželství a rodině utvořila něco jako vzduchová bublina, kráter a šlo to z kopce a tak rychle, že chyběl teď před pár dny krůček k tomu, abych podala žádost o rozvod.
Když jsem se o tom, že bych se rozvedla, svěřila matce, striktně mě odmítla, že mě přestane podporovat.
To jsem tedy nepochopila, protože si myslím, že jsem dospělý člověk a svůj život si chci kočírovat sama, ne za pomocí matky či kohokoliv jiného.
Manžel začal být nervozní a agresivní, že bych ho opustila.
Před pár měsíci jsem se psychicky zhroutila a nyní to hrozilo znovu.
Nakonec jsme se s manželem nezávisle na sobě minulé pondělí sešli u své lékařky, jako u nějaké vrby a tam si vylili srdce.
Moje francouzská přítelkyně, která žije v naší republice, se mě ujala a téměř denně se zajímala o mou situaci až dospěla k názoru, že jsem před dalším zhroucením a potřebuji klid od rodiny, manžela a dětí a přes agresivní protesty manžela mě vzala na víkend k sobě domů.
Dělala mi masáže, pouštěla meditativní hudbu, rozmazlovala mě zákusky.
Moje matka, když zjistila, že jsem si dovolila odjet od ročního dítěte na víkend, tak přestala se mnou komunikovat asi úplně.
Když jsem se vrátila, dělala jsem jako že nic, mírně odpočatá a jala jsem se s manželem si pohovořit.
Zase to zavánělo fiaskem.
Teď je to dva dny, co jsem zahájila "rituál" s andělíčky podle partnera mé přítelkyně.
On mi ty andělíčky poslal.
Musela jsem si pořídit 4 bílé svíce, jablko, bílý květ a bílou obálku, do které jsem musela napsat 3 přání, pak v úterý ve 21:30 h. otevřít dveře bytu a pronést nahlas:
"Vítám Vás ve jménu Božím.
Těší mě, že poctíte svou přítomností dům, byt, Vy, které nám poslal (vždy jméno odesílatele andělů) prosím Vás, osvoboďte tento byt, přineste harmonii, lásku, štěstí a mír a hmotné zabezpečení našeho života a dalším, kteří jsou v naši blízkosti.
Vím, že moje víra, přesvědčení a snaha přispějí k vaši pomoci.
Děkuji Vám za podporu v mým 3 přáních."
Pak se musí zapálit svíčka a ta musí hořet min. 2 hodiny denně, nebo všechny 3 najednou také min. 2 hod.denně.
Po 5 dnech se andělíčci odešlou lidem, kteří o tom budou informováni a zařídí se stejnými rekvizitami jako já.
Musí se zase v úterý v 21:30 h. otevřít dveře a nahlas pronést formulace poděkování za práci andělů a musí se říct adresy, kam je posílám, pak se zapálí obálka s 3 přáními a sní se jablko.
Já jsem tedy včera anděly uvítala a hned se začaly dít věci.
Hned jsem je pocítila (mrazení po zádech),samozřejmě jsem zahlédla modravá světýlka jako vždycky.
To je pořád málo.
Najednou mi přes den přišla složenka na vyzvednutí peněz, nevím, odkud se to vzalo, s manželem jsme si v klidu popovídali a snažili se intimně sblížit a dnes jsem si znovu dojednala přivýdělek.
Možná to vše působí úplně normálně, ale manžel, který mi poslední dobou vyčítal duchovní literaturu a dokonce, že vidím světýlka, mě informoval, že dnes celý den viděl na hodinách číselná spojení jako je třeba 13:33, 16:16, 17:17 atd.
Zamýšleně o tom dnes večer přemýšlel a dokonce i sleduje můj andělíčkový rituál a chce ho zkusit.
Wahl, pro mne je to vše šílený pokrok, možná se někdo zasměje, ale já to cítím jinak.
Možná jsem byla nějak zastavena, možná i manžel, já nevím.
Potřebovala jsem Vám to vše vypsat i ten "rituál".
Třeba mi povíte svůj názor na ten "ritál" - vítání a odesílání andílků....
Kamča 10.02.2011
Milá Wahlgrenis,
jsem nadšená Vámi připravovanou knihou.
Zasílám foto naší malé pusinky.
Život bez ní by byl prázdný.
Kamča 08.07.2012
Zdravím Vás ještě jednou,
pokud se k té knížce podaří uspořádat i setkání rodičů s jejich miminky, to by bylo nádherné!
Tu knížku si u vás už dopředu objednávám.
Mnohdy jsem chtěla poslat nějaký ten příspěvek na Vaše stránky, jenomže..., ale... pořád prostě něco...
Nemám čas ani na svou vlastní tvorbu, ale vaše stránky denně pročítám.
V mém životě je mnoho nového i starého, co neumím, snad ani nedokážu rozetnout.
Nevím si rady, zkolabovala jsem, mám pocit, jako bych se nacházela na tom nejhlubším dně svého života.
Jen ta moje malá umazlená pusinka mě drží nad vodou.
Už se těším, až začne mluvit celé věty, teď jenom opakuje slova, chodí už do mini školičky.
Je úžasná, rychle se učí a na rozdíl od svých sourozenců je naprosto jiná, úplně jiná, bystřejší, klidnější(až na nějaké ty nezdárné boule), soustředěnější.
Máme z ní radost.
Zamávala osobními životy nás všech.
Tak to zřejmě mělo být.
Kamča 08.07.2012
Milá Wahlgrenis,
vážím si Vaši práce.
Mám teď moc těžké období s manželem, rodinou, prací.
Nikde a v ničem se mi nedaří, jako bych byla zakletá a z bludného kruhu není cesta ven.
Jsem na zhroucení.
Vím jediné, pomoc si musím sama, jenomže zde visí otazník.
Zřejmě procházím něčím, co si prostě musím prožít.
Moc Vám děkuji za Vaši přízeň, moc si toho vážím.
Těším se na vaši knížku.
Kamča 03.11.2012
