Jak je to s mojí "Barunkou"?
Otázka: Milá Wahlgrenis,
včera večer jsem poprvé zkoušela osmičkovou polohu - a vážně dobrý!
Myslela jsem však, že poté přejdu plynule do spánku, jenže mě to víceméně nabudilo, že se mi najednou spát nechtělo.
Ale to všechno píšu jen na okraj.
Dnes bych se Ti ráda svěřila s něčím, o čem jsem na Tvých stránkách ještě nečetla - nebo jsem to možná přehlídla.
Začnu od začátku:
když se mi před 13 lety narodilo druhé dítě, najednou jsem jasně věděla, že budu mít 3 děti.
A do roka jsem otěhotněla...
Jenže to bylo tak nečekané, že jsem o tom tenkrát vůbec nebyla schopna přemýšlet.
Téměř bez jakýchkoli pocitů jsem šla automaticky na interrupci.
7 let poté jsem za docela záhadných okolností znovu otěhotněla.
Zvláštní bylo, že jsem své těhotenství rozpoznala téměř okamžitě.
Byli jsme zrovna na dovolené.
Věděla jsem, že je to holčička ("Barunka") a povídala jsem si s ní.
Slíbila jsem jí, že ji nedám, že ji neopustím...
Když jsme se vrátili z dovolené, testy potvrdily, že jsem opravdu těhotná.
Manžel na to reagoval slovy: no jo, tak koupíme kočárek...
Jenže do týdne bylo vše jinak.
Manžel zcela změnil svůj názor a byl zásadně proti.
Argumentoval slovy, že už máme 2 poměrně velké děti, že by se muselo všechno změnit...
A pronesl památnou větu, která byla přesně mířená a která bodla do živýho:
Jestli mě chceš zničit, tak si to nech!
(No, já byla zrovna bez práce, takže to možná považoval za jakýsi můj únik.)
Samozřejmě jsem ho zničit nechtěla...
Ale byly tam i jiné věci, které mi nedávaly jistotu a odvahu, z kterých jsem měla strach, a proto jsem nakonec slabošsky ustoupila.
Myslím, že budeš vědět.
Když jsem se vrátila z nemocnice, měla jsem pocit, že mi "hráblo".
Byla jsem v jakémsi šoku.
Bylo to hrozné období!
Připadalo mi, že stojím na okraji propasti a byl jen krůček tam skočit...
Že mám 2 malé děti, které mě v tu chvíli potřebují, to mi v tu chvíli bylo úplně jedno!
Tehdy jsem si uvědomila, že když někdo spáchá sebevraždu, že je v tu chvíli úplně "mimo", vůbec neuvažuje reálně.
Trvalo mi docela dlouho, než jsem se z toho všeho dostala.
Byly v tom hlavně hrozné pocity viny, že já jsem ten, kdo zradil, kdo nedodržel slib, kdo je posera...
Občas jsem se dostávala do zvláštních stavů, možná to byly minulé životy,
kdy jsem se "viděla" v jakémsi vězení za to, že jsem porodila nemanželské dítě jednomu muži, kterého jsem milovala.
Ten muž se mě zřekl a naše dítě nechal přede mnou zabít...
A já z toho zešílela.
No, docela hrůzostrašné.
A teď ten dotaz:
už je to 5 let, už jsem si to, co se stalo, v sobě myslím vyřešila.
Ale!
Je to asi měsíc, co se syn zmínil o tom, že chce pejska.
Je mi jasné, že pokud bychom měli mít psa, starost o něho bude časem na mně.
Takže jsem o tom všem začala zeširoka přemýšlet.
Kdysi mě bohužel jeden podvraťák napadl a já měla od té doby k psům až nepřirozený odstup a odpor.
Jenže to se přes letošní léto kupodivu nějak změnilo a já jsem zjistila, že bych toho psa (zlatého retrívra) dokonce chtěla!!
Wahlgrenis, je možné, že se mi takto hlásí "Barunka", že ta dušička ke mně chce právě tímhle způsobem?
(Mimochodem: manžel je opět proti.)
Jestli budeš mít čas a odpovíš mi, budu moc, moc ráda!
Svým způsobem cítím, že všechno je tak, jak jsem napsala, jen se bojím tomu uvěřit...
A nebo je všechno úplně jinak a vše je dílem mé bujaré představivosti...
Nevím.
Díky. Měj se krásně, přeju hodně sluníčka!
Jadviga 6.10.2005
Odpověď:
Milá Jadvigo,
ano, je to tak, jak popisuješ.
Prožila jsi skutečně v některém ze svých minulých životů strašnou tragédii, kdy Ti bylo před Tvýma očima zabito Tvé dítě.
Je to duše Barunky, jak dobře víš.
Snaží se k Tobě dostat, protože to pouto bylo násilně přerušeno a k Vašemu duchovnímu spojení vůbec nemohlo dojít.
Ona se k Tobě snaží dostat už na několikátý pokus, ale nedaří se ji.
Nyní je tady skutečně nová šance, pejsek.
Ona je už z toho tak bezradná, že si tuto cestu sama vybrala.
Potřebuje Ti být na blízku, myslím, že bys ji už měla přijmout...
Už stačilo.
Manžel ji také postupně přijme, ale tam jde především o pouto mezi Vámi dvěma.
Ale to už dobře víš.
© Wahlgrenis, 7.10.2005
Milá Wahlgrenis,
představ si, že zrovna dnes si jedeme se synem pro fenku labradora...
Docela se to urychlilo!
Celou noc jsem ještě váhala, jestli ano či ne,
přece jen se bude muset všechno přizpůsobit novému stylu života a já se trochu bojím, jak to zvládnu.
Ale dobrá zpráva: manžel večer řekl, že je mu to vcelku jedno, ale že on se starat nebude.
Takže dík za pomoc při mém rozhodování!!!
Měj se moc hezky!
Jadviga 7.10.2005
Milá Wahlgrenis,
mám potřebu Ti napsat: manžel je z naší labradorské slečny totálně hotovej!
Celý den si spolu hráli, mazlili se...
Nečekala jsem to!!!
Samozřejmě z toho mám ohromnou radost.
Syn je zatím mimo hru, já stojím v pozadí.
Tak uvidíme, jak se "Barunka" nakonec vybarví!
Papa, přeju hezkou noc!
Jadviga 8.10.2005
Milá Wahlgrenis,
omlouvám se, nechci Tě stále obtěžovat svými dotazy -
ale stalo se něco, co vůbec nechápu!!!
Stal se pravý opak toho, co jsem očekávala.
Žádná radost z toho, že se naše rodina rozrostla o pejska, nic takového.
Naopak, propadla jsem se do hrozných stavů, kdy si vyčítám, co jsem to způsobila!
Jsem si jistá, že mě "něco" kontaktovalo, co se se mnou dělo v posledních týdnech, to totiž nebylo vůbec běžné.
Poslechla jsem "to" a připadám si jak shozená ze schodů.
Můj pocit, že se mi vůbec v ničem nedaří a že to jde se mnou s kopce, se víceméně prohloubil.
Co v poslední době udělám, to je snad pokaždý krok vedle...
Já toho pejska vlastně vůbec nechci, smrdí mi, vnáší do mého života neuvěřitelný zmatek a chaos
a vážně přemýšlím, že "půjdu od toho".
Vnímám, že to není normální, že tam za tím něco bude.
Jsem s ní už druhý den sama doma a chvílemi mi ho je líto a chvílemi jsem úplně běsná!!!
Je ve mně někde hluboko uvnitř skrytá šílená nenávist a zloba...
Vyčítám si teď, že jsem se nechala ukecat (i když mě nikdo k ničemu nenutil, nějak se to celé seběhlo hrozně rychle),
vlastně jsem nevěděla, do čeho jdu, nikdy jsem pejska neměla a nikdy mi žádný k srdci nepřirostl.
Jen jeden jedinej, a to 10letý pitbull, takovej dobrák,
se kterým jsem v posledních dnech navázala jakousi zvláštní, hrozně milou a něžnou telepatickou komunikaci.
Manžel mě hodně překvapil:
je až neuvěřitelný, jak se stará a taky jak umí vyjadřovat radost.
Já jsem v tomhle směru jakási zamrzlá.
Ty všechny souvislosti, o kterých jsem psala, nikdo neví, jen Ty (a všichni Tví příznivci - tímto Vás všechny zdravím!),
nemám chuť se o tom s nikým bavit, myslím, že by mě stejně nikdo nechápal.
A navíc si to stejně musím všechno vyřešit sama.
Zjišťuju, že čím víc se ptám na rady lidí ze svého okolí, tím větší chaos a nejistotu pak prožívám.
(Což je logické: každý radí něco jiného.)
Ten stav, co teď vnímám, mi přijde jako chvíle před popravou nebo před nějakým soudem...
Najednou se mi vše honí hlavou a já doslova blázním a hledám argumenty, jak se ospravedlnit, a nakonec mi stejně scházejí slova...
No, možná to mám z nevyspání nebo jsem fakt blázen
Moc Tě zdravím, měj se sluníčkově a díky za Tvé stránky!
Jadviga 11.10.2005
Milá Jadvigo,
moc se tomuto stavu nedivím.
Připadalo by mi totiž až příliš podezřelé, kdyby pejsek hned získal všechny na svou stranu.
Pochop, už dřív jsi ji vyhnala, teď bys to neměla opakovat.
Zkus k ní najít cestu, možná to bude ještě nějakou dobu trvat, ale určitě to stojí za to.
Zvaž si, co by bylo lepší...
Kdyby sis tenkrát svoji holčičku nechala...
Ale to ses sama rozhodla, Tys udělala to poslední rozhodnutí.
Proto to máš nyní trochu ztížené, je to vlastně logické.
Nevzdávej ten boj, prosím.
© Wahlgrenis
11.10.2005
