U nás je prostě pořád jenom řev a nepořádek
Wahlgrenis,
milá a dobrá Wahlgrenis, jsem doslova zoufalá a teče mi do bot.
Před časem jsem Ti psala, že se bojím mít druhé dítě, no asi to byla předtucha.... Holčička je hodná, zdravá - s jednou výjimkou (udělala se jí teď v pondělí na tělíčku divná fialová boulička, ze které potom vyteklo docela dost krve.
Nevíme, z čeho to je a jak se to bude vyvíjet) - a šikovná.
V devíti měsících chodí!
Ale
starší syn ji nesnáší, hrozivě žárlí.
Snaží se jí neustále ublížit, štípat, shodit ji na zem, všechno jí bere, když se ji snažím nakrmit, tak je syn nejzlejší a jeho útoky se stupňují.
Když ji vezmu do náruče, útočí i na mě, snaží se mě bít apod.
Taky má hysterické záchvaty, že jíst nebude.
Přitom vím, že už má hlad, ale ne, on nebude jíst v tu dobu, co je jídlo nachystané a nebude jíst to jídlo, co je nachystané a válí se po zemi a křičí.
Když si někam sednu, tak okamžitě tam chce sedět on, takže vyskočí za mě a začne mě kopat do pozadí...
Už nevím, co s ním.
Jsou mu tři roky...
Někdy se mě chytí a že mě má rád a že mě potřebuje...
Snažím se mu hodně věnovat, když sestřička spí, ale nepomáhá to snad vůbec.
Celý den mi zabere péče o tyto moje dvě děti, nenechají mě udělat vůbec nic.
Syn mě chce mít pro sebe.
Neustále mluví, ječí, zpívá, brble nesmyslné shluky slabik, není ani chvíli potichu, od samého rána až do pozdního večera!
Nemůžu si ani promluvit s manželem, protože se přes synův hluk prostě neslyšíme.
U nás je prostě pořád jenom řev a nepořádek, který není kdy uklidit, protože buď se věnuji synovi nebo dcerka potřebuje nakrmit, přebalit, pohlídat na nočníku, převléct, uspat - asi si dovedeš představit - a taky je dost zvyklá, že ji chovám, takže chce chovat... nebo dcerku hlídám, aby se neuhodila při tom svém chození... nebo aby jí syn neublížil...
A syn mezitím škodí, zlobí, křičí, vytahuje předměty, nahodile je přemísťuje po domácnosti.
Já už vážně nevím, kde mi hlava stojí.
Snažím se být pozitivní a pamatovat, že vše má svůj hlubší smysl, ale posledních pár dní se mi to vůbec nedaří.
Včera se doslova propadl do země můj mobil, což je dost nepříjemné, ale hlavně je hloupé, že to je jen symptom, příznak toho, jaký chaos tady je.
Je doslova k nenalezení, vše jsem prohledala, musí tady někde být - od posledního telefonátu asi ve čtvrt na šest večer jsem byla jenom doma, ale opravdu nevím...
Je v jiném vesmíru?
Zdály se mi celou noc sny, že je na parapetu, na stole apod., samozřejmě, když jsem se vzbudila a šla tam, nebylo tam nic.
Je to záhada a bojím se, co se ještě stane a kdy se to celé zase uklidní - jestli vůbec.
Už nevím, co mám dělat...
Hannah 27.11.2014
Wahlgrenis,
dějí se poslední dobou opravdu divné věci.
V neděli manžel u kostela udělal večer pár fotek, na fotkách byly kromě fary a kostela ve tmě zajímavé kouličky, různých velikostí a různého stupně průhlednosti.
Když procházel fotky z fotoaparátu na počítači, protože foťák už byl plný, poslal mi právě tyto fotky se "skřítky" na mail.
Avšak mail dorazil bez přílohy.
Ve fotopaparátu už nejsou, protože odtud je smazal, nejsou tudíž už nikde... měla jsem je mít jen já v té poště...
Skřítkové asi nestáli o to, aby byli viděni vícekrát než jednou...
Věděla jsem ovšem, že se něco stane, protože jsem dostala předem znamení (které jsem ovšem pochopila až zpětně).
Minulý týden, ten den, co jsem ztratila mobil a psala ti o tom, jsem v noci měla sen, že jsem potkala tři určité lidi (které běžně nepotkávám a ani to nejsou nijak blízcí lidé).
V neděli večer jsme šli s manželem a s dětmi na rozsvěcení vánočního stromu a cestou tam jsem ty lidi ze snu potkala všechny tři, rovnou za sebou.
A to jsem si říkala v ten moment, že nevím, proč se mi tohle stává, proč se mi zdá, že někoho potkám, a opravdu ho potkám, a přitom jsou to lidé, na kterých mi nesejde...
Asi prostě zkouška signálu...
Poté jsme ještě přešli ke kostelu a faře, kde byl klid a ticho a procházeli se tam a výsledek znáš...
Mobil ztracený minulý týden se našel (na místě, kde jsem už předtím hledala) a včera večer se opět ztratil a dnes se opět našel.
Připadám si jako uprostřed ponorné řeky, která předměty sem tam vynese na povrch a sem tam zase vezme s sebou do podzemí...
Všechno to asi souvisí s naším synem, protože když je nejzlobivější, stává se tohle - mizí předměty a jsou k nenalezení.
Dnes ráno tak řádil, že nebylo jak nakrmit dcerku.
Když jsem kojila, lezl mi na záda a na klín.
Když jsem chtěla dát dcerce banán, tahal ji za nožičky, štípal ji.
Když ho okřiknu, rozbrečí se, jako by nejvíc v rodině trpěl on a poté se rozbrečí ještě dcerka, která ho lituje...
Je to velice citlivý chlapec, je chytrý, ale bohužel také svéhlavý.
Až v posledních dnech mě napadá, že se možná na něj ve spánku napojuje nějaký astrální pobuda, protože už od svých asi devíti měsíců má noční děsy.
Zničehonic se vzbudí, neví, kde je, kdo je, jenom křičí a kope kolem sebe a máchá ručkama - klidně půl hodiny.
Je k neutišení.
Má to doteď, přitom jsou mu tři roky pryč.
Bohužel nevím, jak mu pomoct, jak ho ochránit... jak očistit tady ten náš prostor, ve kterém žijeme... už je to neúnosné.
Můžeš mi prosím poradit?
Děkuji,
Hannah 02.12.2014
Milá Hannah,
to, co popisujete je hodně rozšířený jev současné doby.
Nejste první matka na mateřské dovolené, která tohle řeší.
Ale to Vás nijak nepotěší...
Důležité slovo, které byste měla pochopit a začít aplikovat do Vašich dní, je SPOLUPRÁCE.
Teď jste jakoby ukrytá pod neprůhlednou maskou, jste v tom své světě, co samozřejmě neladí s Vašimi dětmi.
Nejste natočená k nim s otevřenou náručí, děti se necítí Vaším největším pokladem.
Nesmíte je brát jako problém, jako komplikaci, jako zátěž.
Ony přišly a s tou největší důvěrou se odevzdaly do Vašich rukou.
Na Vás je obrovská odpovědnost je v tomto záměru nezradit.
Ano, můžete mít spoustu jiných programů nebo zájmů, ale teď jste především maminka.
Nemáte se od dětí vzdalovat, ale naopak jakoby splynout do jedné bubliny.
Nedělat nic sama nebo s jedním dítětem, ale vždy dohromady, společně, s jasným plánem.
Vy hrajete každý den úžasnou hru, v které máte jedinečnou dvojroli - pro své dva diváky.
Může to být pro Vás náročné, ale rozhodně je to průchodné.
Obě děti jsou Vaše úplně stejně, na Vás je, aby o tom nepochybovaly.
Máte jim nabídnout takový program, v kterém by si připadaly vzhledem ke svému věku nejlépe, jak to jde.
Rozhodně tady nesmí být nuda.
Vím, že něco jiného je chtít být rodičem a úplně něco jiného pak je být rodičem.
To se nikde neučí...
Doporučila bych dívat se očima Vašich dětí, vciťovat se do jejich potřeb, do toho, co ony žijí.
Nebýt tou velkou dospělou na jednom břehu a děti nebrat jako ty malé na druhém břehu.
Není to tak náročné, jak si myslíte.
Jen nesmíte odcházet ze své náročné dvojrole.
Ideální by bylo, kdybyste si to začala maximálně užívat.
© Wahlgrenis
03.12.2014
