Ked pride domov, akoby sa v nom niečo prepne a zacne byt agresivny, nepocuva nas, je nervozny
Dobry večer Wahl,
roky poznam vašu stranku.
Velakrat som vam chcela napisat, ale stale ma odradzal velky rešpekt pred vami - mozno aj vasa trefnosť a uprimnost bez okolkov.
Moje problemy mi vzdy prišli komplikovane na pisanie pre vas a snazila som sa vlastnou duchovnou cestou prist na ich podstatu.
Avšak teraz mam obavy o svojho starsieho syna.
Jeho dušička si ma dlho vyberala, bola so mnou dlhšie pred otehotnenim, predtym som mala 2x potraty a ked som zistila, ze cakame male, akosi som od začiatku vedela, ze to bude OK.
Na maleho sme sa velmi tesili, aj ked v sne som stale videla dievčatko ktore za mnou chodilov snoch a ukazovalo mi mávnutim ruky "duchovny skryty farebný svet" tu na zemi.
Dokonca som velmi tazko niesla informaciu z ultrazvuku, ze je to chlapec.
Po porode som ho dlho volala "moja", sama neviem prečo.
Mal sa volať Noemi.
Asi v 12. týždni som sa v noci stretla so "svetlom".
Neviem, či to bol Jezis, alebo ako to inac nazvat, bolo to velmi ziarive svestlo, laska, dokonalost a od tej noci som vedela, že dusicka je uz u mna a ze ma neopusti.
Neskor som mala sen o vlastnom porode.
Narodilo sa mi dievčatko.
Dala som mu meno Marienka a v sne asistovala sestrička z porodnice, ktora dokonca prave v tu noc zomrela u nas v sluzbe na porodnici.
To, že zomrela, som sa dozvedela asi 2 dni po tom.
Problem, ktory ma trapi, je ten, ze napriek tomu, ze sme maleho velmi chceli a milujeme ho nadovšetko, odkedy mame druheho syna (ma 1,5 roka), tak sa starsi syn dost zmenil.
Sice v tom obdobi nastupil aj do školky (co je mozno tiez problem, prvy mesiac chodil s hysterickými zachvatami), ale potom to šlo doslova dole vodou.
V skolke je dobry.
Je sice pomaly, ale je velmi bystry - ma rad hudbu.
Problem nastava, ked pride domov, akoby sa v nom niečo prepne a zacne byt agresivny, nepocuva nas, je nervozny.
Ked nieje po jeho - je koniec.
Kazdy povie, ze to su deti... ach ta dnesna mladež... - ale je to podla mna niečo ine.
Samozrejme, nie stale bol taky, ale teraz sa to stupnuje do stadia, ze mi velmi skaredo nadava a pritom hned zacne plakat so slovami: Prepac, odpust mi mamka, lubim ta. Lubis ma?
Posledne dni ma jeho spravanie opat priviedlo k duchovnu, ale sama si neviem odpovedat, čo sa deje, co mam robit, kde robime chybu.
Prosim o znamenia, preco je to tak.
Co mi maly ukazuje?
Co mi chce naznacit?
Velmi ma zranuje jeho spravanie.
Dala by som mu všetko, keby nebol taky vybušny a tak nas nezranoval.
Pritom viem, ze je velmi citlivý, casto plače a vela sa ospravednuje.
Má 4 rocky.
Pokial by ste si na mna našli čas...
Mam svoje deti velmi rada, take som tuzila po detickach, chcela som im dat lasku, ktoru som ja nezazila, resp. mamka nam umrela, ked som mala 11 rokov a otec ako chlap nam vela nehy nedaval.
Vopred vam dakujem za cas straveny citanim a pokial by ste mi vedeli poradit, budem vam vdacna.
S vdakou
Noemi 24.02.2012
Milá Noemi,
Váš čtyřletý chlapeček je v pořádku, není tady žádný problém, který by se měl snad léčit.
Jen prostředí školky na něho působí tvrdě a autoritativně, obává se přirozeně projevit.
Možná učitelky vyžadují od dětí pořádek, poslušnost, preciznost... vnímám tady dril.
On sice dělá to, co se po něm chce, ale není tady jeho vnitřní radost.
Je jako ptáček, kterému se ustřihnou křidélka...
Jako ptáček v kleci, kterému se zakáže zpívat...
Funguje sice, možná je i chválen, ale vnitřně to není ono.
Je pod tlakem, v režimu, který musel přijmout, protože to tak je.
O těchto věcech se s dětmi nediskutuje.
Musel se podřídit.
To je školka.
Stal se součástí kolektivu, jedním z mnoha, musel se zneviditelnit.
Teprve doma, když je s Vámi, se může naplno projevit.
Tady mu to funguje jinak.
Vás už zná, ví, co mu prochází... ví, kam až může zajít...
Proto ze sebe může shodit ten závoj, proto konečně dává najevo to, co musel během dne ve školce skrývat.
Jsou to dva zcela odlišné světy, v nichž musí existovat.
Rád by byl sám sebou, ale nejde to.
Ve školce vnímá omezení, tam musí být tím, co po něm očekávají.
Doma pak, když to všechno potřebuje pustit, vnímá omezení od Vás, že je to zase jinak.
Jeho život mi připomíná boj...
Potřeboval by se dostal na vlnu lásky, aby ho někdo měl rád takového, jaký opravdu je.
Potřeboval by objetí, nekonečnou lásku.
Aspoň na chvíli.
© Wahlgrenis
24.02.2012
Dakujem Wahl,
školka je problem u nas celkovo.
Kedže sme mala dedinka, je dokopy snad 8 deti v skolke a učitelky sa tam menia ako ročne obdobia.
Minuly rok, ked nastupil sa vystriedalo 7 učiteliek.
Každa s nimi bola chvilku, každa mala ine sposoby zamestnania deti.
Bolo to aj vidiet na jeho spravani.
Jedna im umoznila viac sa hrat, ina požadovala nacvičovať divadielka, ina zas vela spievat.
Potom chodil domov ako popleteny, chcel sa hrat snad aj v noci, lebo vedel, že v skolke sa budu nacvičovať basničky.
Je pravda, čo pišete, nejak v podvedomi som si uvedomovala, že aj doma chceme od neho, aby všetko išlo, ako mu nadiktujeme.
Doslova presne, aby teraz jedol, aby jedol to, čo mu ja dam.
Neviem, prečo som prave u neho velmi citliva na jedenie.
od mala je slabši jedak, teda skor papa pomaly a tympadom papa dlho, alebo papa malo za kratky čas.
On aj ked je, nervozny, zvykne mi "ubližovať" tym, že povie - že už nikdy nebude papať.
Viem, že doma po prichode zo skolky su same rozkazy ako - zobuj sa, prezleč sa, pod jest, poupratuj za sebou, nekrič, nedupaj.
A všetko to u neho graduje nervozitu a hnev.
Zrazu je večer a on ide nasilu do postele, kde taktiež s nami bojuje.
Posledne dni je to trošku lepšie, lebo sa ho snažim viac chvalit a motivovat, ako doteraz - kedy som po nom viac menej kričala.
Vidim, že aj on reaguje inac, ale je pred nami dlha cesta a začať musim od seba. Dakujem za radu,
Ete by ma zaujimalo, čo ma robit s tou skolkou?
Nechat ho doma?
Alebo ho preradit do mesta do velkej skolky, kde si budu deti seberovna vramci veku?
U nas su deti od 3 - 7 rokov takmer pokope, čiže male detičky ako on, ked nastupil ako 2,5 r., nachytal vela veci od 6-7 ročných predškolakov.
Vidim, ked po neho chodim, že napriek tomu,že doma je tvrdy a vie sa za svoje poziadavky s nami "biť" a hadat sa, vybojovat si svoje, v skolke aj po tom, čo mu nejake dieťa ubliži, alebo mu skaredo hovori, on reaguje tým, že je bud ticho, alebo sa rozplače a chodi za tým dieťaťom so slovami - prepač mi, prosim, si moj kamarat? Aj tak ta lubim a ti odpušťam.
Nerada by som niečo zanedbala, aby sa z neho stala nejaka "citlivka".
Pritom v okoli je velmi oblubeny, s každy sa porozprava.
Vie dat uzasne komplimenty starším damam - povie normálne - ako krasne voniate, vy mate novy učes?
Polichoti lepšie ako dospelý človek.
Ludia ho maju radi a ked počuju, že sa niekedy na neho postazujem, tak mi neveria.
My ked sme už zufalí s manzelom a stazujeme sa rodine, tak neveria.
Lebo u noch je stale dobrý, pohra sa, nerozkazuje, nenadava .. ale ako pride domov, tak to začina.
Hlavne som si to všimla po prichode zo skolky, normálne vo dverach bytu mu v hlave prepne doslova a už sa nejde vyzliekat, ale ujde oblečeny a plazi sa po zemi, vybija si energiu, alebo neviem to nazvat.
A ked mu vela prikazujeme, aj ked su to len bezne veci, ako vyzleč sa, pod tu, že ta vyzujem -ignoruje, alebo utoči vetou - nejdem, ty..., to ma asi najviac trapy, ze nam takto hovori a nadava.
Pritom v skolke to nehovori, ale viem od učiteliek, ze hovoria iny, ze inym vyklzne aj ine skarede slovo, ale on to v skolke nepovie.
Hovori to nam doma.
Každy vravi, že je to žiarlivost, mladši sa narobil v auguste, mesiac pred skolkou, ale on taky nebol stale.
Pritom aj bračeka maleho ma nadovšetko rad, neodide do skolky, kym ho nevystiska, nevybozka.
Obranuje ho.
Ale doma už začina do neho sacat, buchat ho - akoby si ventiloval nervy, čo robia v skolke jemu.
Už sme aj k psachologovi mali ist, ale zakon schvalnosti - nedviha telefon.
Tak už pytam tamtých hore, nech mi daju znamenia v sne, alebo akokolvek, nech pochopim, čo sa v jeho duši deje, lebo vidim, že sa trapi.
Ešte sa aj pocikavat zacal, no hrozne sa musi citit, chudak.
Noemi 24.02.2012
Noemi,
my máme tu samou zkušenost po příchodu ze školky.
Byli jsme na to ale už předem připravení, že se to stává, že ve školce je režim a doma odpadá a začíná ventilace.
Samozřejmě se nám to nevyhnulo a nevyhýbá se nám to ani, když přijdeme jen tak z venku z rodinné procházky, venku jsou děti hodné, a jakmile po příchodu domů zabouchneme dveře od bytu, je doma blázinec.
Nám se osvědčilo po cestě ze školky dětí se ptát, co tam dělaly, co papaly, kde byly venku a podobně, aby se s tím nějak popraly a postupně tu změnu zvládly.
Jejich reakce a odpovědi jsou vždy rozdílné podle toho, jak náročný pro ně byl školní den.
Nyní mi chodí obě děti každý do jiné školky a musíme zvládat postupně nálady obou dětí.
Naštěstí se nám to daří.
Nejdůležitější je dát dětem pocit, že se o ně opravdu zajímáme, že nás zajímá, co ve školce dělaly a že to neseme s nimi.
Školka opravdu není pohodové dopoledne, a proto aspoň trochu našim dětem tu pohodu s benevolencí dopřáváme odpoledne, když jsou konečně doma.
Je to pro ně fakt relax, stačí i odpolední procházka cestou domů a pak si prostě hrajou.
Myslím si, že i dospělí po tom drilu v práci hledají zábavu, odpočinek, odreagování, stejně jako děti.
Povinnosti naše děti mají i doma, převlíct, umýt, najíst, vědí, že bez toho to prostě nejde, a pak můžou doma začít blbnout.
Chvíli je vždycky necháme.
Protože ideální to ve školce není, nám děti nástupem do školky začaly hodně marodit, i tohle je stinná stránka školního a společenského zařízení.
Je to prostě velká změna.
Anieska 25.02.2012
Dobrý den Wahlgrenis,
dakujem za krásne slova vo videu na Cesty k sobe, konečne viem, čo su tie vaše plastve.
Ja som si myslela, že rozkladate plastove flaše.
Pozeram, ze moderatorka nebola velmi vo svojej koži, ale vy ste boli užasna.
Viem, že máte toho velmi vela.
Chcem sa ale opýtat, či ešte odpovedate na otazky ako kedysi.
Už som vam davno pisala ohladne staršieho syna.
Mali sme problemy, že hovoril v 3r. škaredo a mna to velmi uražalo a hnevalo, nevedeli sme, co mu chýba.
Medzitým sme sa kvoli nemu prestahovali na vidiek, do domu, do prirody, ale problemy sa nezmenšili.
Vekom sa sice vie viac ovladať, ale zas, ked sa nahneva pre maličkosti, tak tie jeho škarede slova na nas - rodičov su velmi bolestive.
Uz dobre 3 roky hladam odpoved, prečo je to tak, čo sme si kedysi urobii, čo sa mame naučiť jeden od druheho.
Trapi ma to, kedze duchovno ma naplna, mam doma vela knih, viem poradit, ale vlastne dieťa ma privadza do šialenstva.
Nech robim cokolvek, stale sa mi v slabej chvili odvdaci skarým opovrhovaním.
Pride mi to ako začarovany kruh.
Čim viac sa snazim, tym viac je to bolestivejsie.
Uražky typu - mama hlupana, idiotka su u nas bezne, a to ma takto nazve aj pre banalnosti, ked jemu niečo nejde, ako si on predstavuje.
Neviem co dalej, ci viac lasky a dusit v sebe to jeho opovrhovanie, či byt dôslednejsia vo vychove a prisna.
Maly casto place, vynuti si svoje plačom a ked to nejde, tak ma kludne TIKY, cize myka sebou, tuka si do hlavy.
Bojim sa, aby sme nekoncili niekde na neurologii ci neskor na psychiatrii, aby ho detsky psycholog niekde neposlal.
Neviem, ci mi budete moct nejako poradit, ale až by vam čokolvek prišlo na myslel, co by mi ozrejmilo tento moj stav a vztah so synom, budem vam povdacna.
V skolke prooblemy nema, akurat je obcas mimo - vo svojom svete.
Inac je nadpriemerne nadaný, v skolke slusny, i ked živý - co je dobre .
S laskou a vdakou
Noemi 10.02.2014
