Děti můžeme mít jen umělým oplodněním
Dobrý den milá Wahlgrenis,
vůbec nevím jak začít, vždycky, když chci někoho požádat o radu, něco jakoby me neustále odtahovalo, mám tolik otázek, na které se chci zeptat a když jsem konečně rozhodnutá, že to udělám, že nevím jak dál, tak mi něco říká, že nemám nikoho zatěžovat, že se řešení samo najde.
Já mám v sobě v poslední době takový zmatek. Dělám v životě tolik chyb, někde jsem se ztratila a nevím jak z toho ven. Ztrácím svůj vnitřní cit, zabředávám někde hluboko do hmoty a nevím, čeho se chytit.
Mám pocit a trápí mě, že nedělám nic smysluplného ve svém životě. Nevím, kterým směrem se ubírat, zkrátka někdy taková beznaděj.
Vím, že každý si musíme tu cestu a smysl najít sami, jen někdy potřebuju naťuknout. Dokud nemám vyřešenou samu sebe, těžko můžu pomáhat druhým. Jsem jako rozdvojená osobnost, jedna velmi citově založená a druhá egoistická, která bohužel přebíjí tu druhou.
Prosím,poraďte mi,kde mám začít?
Taky mě moc trápí to, že cítím v sobě tolik lásky a těšila jsem se, že budu moc tuto lásku někomu dávat, s láskou jsem chtěla vychovávat děti, ale opět to s tím souvisí. Když sama nejsem vyrovnaná se sebou, jak můžu někoho vychovávat, nebo mu něco předávat. Přítel prodělal rakovinu, děti můžeme mít jen umělým oplodněním, vím, jaký je na danou věc Váš názor.
Ani můj se příliš neliší, přijde mi hrozné kupovat si dítě, když to tak v uvozovkách musím říct, nepřirozenou cestou tělu jakoby vnutit něco. Mám z toho rozporuplné pocity, děti jsem vždycky moc chtěla i se toho bála, jen se teď nemůžu nějak vyrovnat s tím, že to tak třeba nikdy nebude.
Jsem tady tedy pro něco jiného než na přivedení dítěte na svět?
Já jen teď nevím, jak se s tím vším poprat.
Moc si vážím Vašich odpovědí a rad.
Děkuji za trpělivost, s kterou čtete všechny řádky a životní trápení.
Mějte se hezky
Bess 24.07.2010
Milá Bess,
když víte, jaký názor mám na umělé oplodnění, nejspíš také víte, co Vám napíšu.
Ne každá dvojice se dočká štěstí v podobě narození společného dítěte. Ale i tam, kde se situace zdála bezvýchodná, se nakonec miminko může objevit.
Píšete, že Váš přítel prodělal rakovinu. To je zásadní nemoc, ale především varování. Přichází ve chvíli, kdy si má člověk něco důležitého uvědomit. Pokud pochopí, může jít dál. Jsou tady ale možná další omezení, která s nemocí souvisí. V tomto případě fakt, že přirozenou cestou není možné počít dítě. Váš partner se ale vrátil do života, už to je pro něho velice významné.
Místo toho, abyste se společně radovali, že dostal šanci žít dál, dostává se Váš partner do role oběti, stal se tím, kdo za to může, že k Vám přirozenou cestou nepřichází miminko. On tohle samozřejmě v té podvědomé rovině vnímá, i když o tom třeba nahlas nemluví. Na něm je nyní navalena vina, že miminko nebude.
Byl by ochoten udělat cokoliv, jen aby Vám zase rozzářil oči, jen abyste byla opět šťastná. Proto je ochoten jít s Vámi i do umělého oplodnění.
Ovšem tento krok vychází z jeho rozumového vnímání. Rozhodl se k němu pod tlakem okolností. Vidí, jak moc toužíte po dítěti, proto Vám toto přání chce vyplnit.
Každý případ je individuální, zvažte si, co od života chcete. Někdy je dobré chvíli jen tak žít... Nedělat vůbec nic.
Jen vnímat, jak venku tiše prší...
Pak možná pochopíte, jak to je s Vaším miminkem. Opravdu to není hračka, kterou si můžete kdykoliv koupit. Zkuste se na Váš příběh podívat malinko s odstupem. Nechtějte žádné násilí.
© Wahlgrenis
24.07.2010
Milá Wahlgrenis,
moc děkuji za Vaši odpověď, tak mě napadlo připsat malý dovětek.
Víte, někdy je to jako na houpačce.
Chvíli člověk cítí takový příliv štěstí a lásky a dokáže se radovat a nechtít od života víc, anebo vůbec nic. Protože má vlastně vše. Ale někdy - a je to asi tlakem okolí - začne pochybovat. Není jednoduché tomu tlaku čelit.
My s partnerem jsme mívali oba takové myšlenky nebo tušení, že to u nás s těma dětma bude komplikované. A to jsme se vlastně ještě ani neznali. Tak si říkám, jestli jsme si to těma svýma myšlenkama nepřivolali a nepřipravili nakonec sami.
Co se týče partnerovy nemoci, jsem velmi ráda, že už je zdráv, cením si toho, co nás potkalo jako důležité zkušenosti, změnilo nás to všechny. Je to obrovská zkušenost. Jen pro něj to ale byla zkušenost natolik silná, že ve svém životě zatrpkl, uzavřel se a vnímá vše negativně. Je to jiný člověk.
A mám pocit, že ta radost ze života u něj není anebo se vytrácí. Nikdo nevíme, jak by to poznamenalo nás, být v jeho kůži.
Přesto jsem se snažila mu ukázat, že je na světě spousta krásných věcí. Ale to jeho vímání já nezměním.
Jen se bojím, že mě do své negativity stáhne s sebou.
Co se týče dítěte, ano, máte pravdu, z vlastního sobectví mě nenapadlo, jaký tlak na něj můžu vytvářet. Není to ode mě fér.
Moc děkuju za Váš názor.
Mějte hezký den.
Bess) 26.07.2010
