wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Jsem těhotná a mám panický strach ze smrti


Ahoj Wahlgrenis,
Zrovna jsem našla tvou stránku a rozhodla sem se, že taky napíšu..
Vím moc dobře, že můj problem je maličky oproti problémum co mají ostatní lide..
Je mi 24 let a memu příteli je 28.
Momentálně čekame miminko, které se ma v dubnu narodit.
Mam babičku i dědečka i rodiče..
Mým problémem je, že se hrozně moc bojím smrti.. řekla bych až panicky.
Začalo to asi před 10 dny, zničehonic..
Pořád přemýšlím nad tím, že přítel odejde na onen svět nebo že odejdu ja..
Moc to bolí ta představa, pořád brečím a mam svíravý pocit..
Nemůžu se toho zbavit..
Vím, že každy ma tady na světě určité poslaní a určen počet dní, měsícu a let, kdy tady může na tomto světě žít..
Ale mně to nejde pochopit, nemůžu se s tím smířit, ani ten fakt, že tady během sekundy nikdo z mých milovaných nebude, příjmout..
Prosím pomoz mi to pochopit.
Sem už beznadějna a zoufala a vím, že to miminku ubližuje..
Přítele moc miluji a chtěla bych tady s ním být aspon 50 let a užívat krásny a spokojeny život..
Moc ti děkuji za přečteni a pochopeni
Markina 25.12.2008

Milá Markino,
téma smrti je docela těžké na to, abychom ho nyní tady stručně probraly.
Nikde není předem napsáno, kolika dní se člověk dožije.
Tohle číslo nemáme vědět, smyslem života je žít naplno každý den, každou minutu, každou vteřinu.
Píšete, že jste právě objevila tento web, nemáte ho tedy prostudovaný.
Už se tady řešilo mnoho příběhů, kdy zemřel blízký člověk v tu nejméně vhodnou chvíli.
Nebudu je tady teď vypisovat...
Smrt se nikdy neptá, jestli se nám to hodí, jestli jsme na ni připraveni.
Odpověděli bychom, že se nám to nehodí a že připraveni nejsme.
Tak by vlastně ani nemohl nikdo umírat.
Neumírají jen lidé stářím, ale i malé děti, miminka, mladí lidé, mladí rodiče.
Tomuto faktu se nedá ubránit, nemůžete se s nikým schovat pod deku a věřit, že smrt si pro něho nepřijde.
Pokud nastal čas odchodu, nic se už nedá dělat.
Trochu smutné je, že se začínáte zaobírat tímto tématem právě teď, v těhotenství.
Měla byste být tou nejšťastnější budoucí maminkou, měla byste se těšit na miminko, radovat se od první chvíle, kdy o něm víte.
O ničem nepochybujte.
Toto období byste měla prožívat docela jinak, máte být pozitivně naladěna, zpívat si s miminkem, těšit se...
Tohle období se už nezopakuje, tím intenzívněji byste ho měla prožívat.
Ale ještě se vrátím k té smrti.
Nikdy nám nikdo nepatří.
Rodiče, prarodiče, partner, děti, všichni mají svoji cestu, všichni mohou najednou odejít.
Problém nastává v okamžiku, kdy smrt přijde a kdy už je jasné, že člověk se zpět nevrátí.
Teprve nyní si uvědomíme, kolik slov jsme dotyčnému jaksi neřekli, milovali jsme ho, ale od nás to nikdy neslyšel.
Pláčeme proto vlastně sami nad sebou, proto, že už nic z toho, co bychom chtěli, tomuto člověku neřekneme.
Je to naše tragédie...
Jenom naše.
Neměli bychom nikdy dopředu vědět, kdo má zemřít.
Důležité je žít naplno do poslední vteřiny, ale když smrt přijde, přijmout ji jako šanci - pro nás.
Smrtí totiž život nekončí.
Každá tragédie je pro nás školou, kdy máme pochopit něco vyššího.
Zní to možná podivně, ale měli bychom za každou takovou lekci poděkovat, že jsme mohli být u toho.
Pohybujeme se po tenkém ledě.
Nikdy nevíme, co se může stát v další vteřině.
Kromě toho, že nám nikdy nikdo nepatří, je ještě důležité myslet na to, že jsme vlastně sami.
Celý život jsme sami a jen "chvíli" máme tu čest mít vedle sebe někoho blízkoho.
Děkujte za každou takovou chvíli, važte si společných okamžiků s partnerem, rodiči, prarodiči, se všemi blízkými.
Naučte se žít maximálně tady a teď, dívejte se lidem do očí a všechno, co cítíte, jim hned říkejte.
Váš život dostane nový náboj.
Teď potřebujete plout na vlně radosti, štěstí a lásky.
Smrt je součástí života stejně, jako jsou spolu rub a líc, den a noc.
© Wahlgrenis 25.12.2008

Děkuji za tak rychlou odpověd..
Je pravda, že v době těhotenství bych na to myslet neměla a měla bych se raději těšit na miminko a na to jak si ho s přítelem užijeme..
Místo toho se trapím a nechutna mi ani jist ani nic dělat..
Přestavaji mě těšit věci, ktere jsem měla rada.
Bojím se toho opravdu se toho bojim hrozně moc, že se bojim vstat někdy z postele, aby se nic nestalo..
Zní to hloupě..
Od chvile, co na tuto myšlenku myslím, tak se přítele co nejvic dotykam a říkam mu, jak ho miluji..
Dříve jsme se hadali a ted mě to ani nenapadne..
Už jsem o tom mluvila i s přítelem o tom, co citim, ale vždy jen plaču a je mi mizerně..
Nechci ho zbytečně deptat, taky stačí, že to mám teď já..
Příjde mi, že všechno, co se děje dnes a denně, je naprosto samozdejmé,
a pocit, že by to mělo "skončit", mě děsí častokrat..
Někdy si tak číkam, at mi a příteli da bůh jeste aspon 40 nebo 50 let života..ale ja vím, že to nejde..
Bojím se, že přítele nikdy neuvidim, že mně nepohladi, že ja ho nepolibim....to všechno je ted tak skutečne..
Měla bych si užívat každou vteřinku, ale nějak ted nemuzu..
Možná za to mohou ted i trochu těhotenske hormony, ale nevím..
Jste asi velmi chytra a vzdělana osoba a předpokladam, že se smrti nebojite....
Kež bych to dokazala taky..
Markina 25.12.2008

Milá Markino,
tušila jsem, že to s Vámi nebude tak jednoduché, že se nejspíš ještě ozvete...
Psát o smrti je sice hezké, ale Vás zajímá pravý důvod, co se teď s Vámi děje.
Ano, vím, jste těhotná, dřív jste tyto stavy nemívala.
Miminka přicházejí ke svým rodičům podle jistých karmických plánů.
Tiše předpokládám, že jste otěhotněla přirozenou cestou.
Proto se také teď "něco začíná řešit", "něco se vám objevuje", "něco máte pochopit".
Tím otazníkem, který nechápete, je událost z Vašeho minulého života.
Byla jste krásnou ženou, těšila jste se na budoucí partnerství s úžasným mužem.
Plánovala jste s ním velkou rodinu.
Vzali jste se, ale muž musel na nějakou dobu odcestovat do jiného místa.
Zůstala jste sama.
Ale ne tak úplně, byl tam ještě člověk, který si na Vás hodně myslel, miloval Vás celým svým srdcem.
Teprve nyní, když byl Váš muž daleko, v sobě našel odvahu a vyznal Vám lásku.
Byla jste dojatá k slzám a podlehla jste jeho naléhání.
Ovšem tato láska nemohla dopadnout dobře.
Vy jste otěhotněla, ale bylo jasné, že kdyby se vrátil Váš muž, byl by problém.
Tohle miminko se nesmělo narodit, i když z jeho pohledu se k Vám moc těšilo.
Měla to být holčička, ale na svět nepřišla.
Zůstala po ní jen výčitka.
Láska mezi Vámi a tímto mužem neměla dlouhého trvání.
S návratem Vašeho manžela se on z Vašeho života vytratil.
Přesto bylo jasné, že časem se k řešení tohoto problému dostanete.
Nic není tak složité, jak se jeví na první pohled.
Měla jste být v pravou chvíli zastavena, to je právě Váš současný stav.
Vnímáte blízkost smrti, stejně jako ji tehdy musela vnímat dušička nenarozeného miminka.
Máte si uvědomit svou minulou chybu, Vaše rozhodnutí, které jste tehdy učinila...
Je jasné, že nyní žádné odpouštěcí rituály vztahující se k Vaší minulosti provádět nesmíte.
Ale mohla byste zkusit nakreslit nádherný obrázek,
kam byste zanesla všechnu Vaši lásku k tehdy nenarozenému miminku.
Měla byste ho kreslit s uvědoměním si všech svých vin, svých chyb, kterých jste se tehdy dopustila.
Dnes jste úplně jiná, uvažujete v jiných kategoroiích, své miminko byste nedala nikomu.
Berte si takové pastelky, které se Vám budou líbit, neměla byste si nechávat nikým nic diktovat.
Tohle bude Vaše vnitřní rozmluva s minulou dušičkou.
Do obrázku předáte všechno, co v sobě nyní cítíte.
Nespěchejte na sebe.
Nesmějte se tomu.
Potom by se Vám mělo nádherně ulevit.
W. 25.12.2008

Moc děkuji za odpověd,
ano se mnou to neni jednoduche..
Už kartařka mi říkala, že jsem až moc citliva a řeším vše do hloubky.
Musím říct, že se mi aspon trošku ulevilo i po tom, co jste mi ted napsala..
Měla jsem pocit, že nesu těžky balvan a je třeba ho už shodit..
Mam pocit, jako by kousíček ze mě spadl.
Nevím, kde jste dostala tak zvlaštní dar nebo spíše jak jste se ho naučila používat
(ja se snažím vykladat karty, ale nejde mi to...) vidět minulost, ale jistě spoustě lidi pomáháte v jejich trapeni stejně jako mně..
Obrázek určitě nakreslím a pak ho někam schovám mezi knihy, aby tam zůstal..
Na miminko se mooooc těším.
Děkuji a přeji Vám mnoho krásných a štastných dní
Markina 25.12.2008

Milá Markino,
obrázek určitě nenechávejte nikde doma, ani mezi knihami.
Je třeba, aby šel od Vás pryč.
Ještě že jste to zmínila...
Měla byste ho odevzdat živlům, bude to potvrzení, že jste pochopila svůj životní úkol.
Můžete ho třeba poslat po řece buď jako lodičku, anebo ho roztrháte na malé kousky.
Pokud máte řeku daleko, můžete si zvolit oheň.
Ale neměl by být v místnosti, tedy ne krb, ale přírodní oheň.
Tam by mohl také obrázek skončit.
Tím se od této zátěže zcela osvobodíte.
W. 25.12.2008

Zdravím Tě, Wahlgrenis
ty pracuješ na webu i přes vánoce?
Jsem ráda, že se Ti daří a máš dost energie a chuti k takové aktivitě.
Mám pár řádek pro Markinu, která čeká v dubnu miminko.
Markinko ahoj,
taky jsem byla těhotná, moje mimi už je skoro půl roku na světě.
Těhotenství je jiný stav, ano, to se říká, ale proč mi *nikdo* neřekl, že jde o změněný stav vědomí?
V té úžasné a magické době nám "blbnou" hormony a záchvaty úzkosti, živé sny, patří to k tomu..
Nejsme to jenom my, nejsme to jenom my + mimi, je to ještě něco velkého navíc.
Všechny matky před námi, a před nimi, až k úsvitu věků..
Po porodu (nakonec císařem) jsem na druhý den zcela fyzicky cítila, že už jsem to zase já, jako by ze mě odtékalo
a padalo někam do středu země něco těžkého, závoj nebo deka, med, v kterém jsem těch 9 měsíců plavala, nebo se spíš brodila..
cítila jsem to, jak to ze mě všechno padá a říkala si "no ne, no teda!, no páááni!! To už jsem zase já?!"
Prostě chci říct, že té změny jsem si všimla AŽ potom, co vlastně probíhala zpátky, co ten "stav" už odcházel.
Přichází pomalinku, jak miminko roste, ale odchází to náhle.
Já jsem v porodnici po tom epidurálu a sekci ležela, brněla mně půlka těla
a jen jsem si vychutnávala, že je mi dopřáno s takovým klidem a nadhledem sledovat tu prudkou změnu.
Úplně jsem se v duchu culila, však všechno dopadlo dobře..
přestože v těhotenství to bylo náročné, jak doma, tak uvnitř mě, v mém těle, v mé mysli.
Pokud ti mohu Markino poradit, jako někdo, kdo tím taky prošel i jako někdo, kdo o smrti není zcela neinformován,
nevěnuj se tolik těm rušivým pocitům - ony přijdou a budou přicházet, ale neber je vážně.
Zkus jim říct "Nazdar halucinace, kafe ti neuvařím, kdypak půjdeš?" a věř, že to pomine.
Jsou to duševní stavy.
Nestresuj se kvůli tomu, že JSOU.
Ony jsou, v tomhle světě je všechno.
Že se na to zrovna teď díváš ty, to nehraje roli.. jenže žena v těhotenství je strašně zranitelná - už nikdy jindy v životě tak zranitelná nebude.
Je to nejcitlivější období.
S dítětem naopak budeš nebezpečná jako tygr.
Uvidíš;o)
Se smrtí si vůbec nelam hlavu, od toho jsem tu jiní.
Buď si tím jistá.
Tvůj úkol je jinde.. představ si, že už máš hotovo, miminko je s tebou a ty jsi ten tygr.. no vlastně.. tygřice.
Hoplea 26.12.2008

Milá Wahl,
omlouvám se, že se znovbu ozývam.
Včera jsem nakreslila obrazek, a dneska sem ho roztrhala a hodila do řeky a rozloučila se...
Bohužel to nepomohlo..
Můj strach je tady stale se mnou..
Ted si už musím poradit sama..
Markina 27.12.2008

Milá Markino,
škoda, že jste nenapsala, co se na obrázku vykreslilo, a také, s jakými pocity jste kreslila.
To je totiž moc důležité.
Když jsme podobné obrázky s odpouštěcím podtextem kreslili na akci v Krkonoších, prožitky jednotlivých lidí byly velice intenzívní.
Slzy dojetí nebo naopak pochopení nebyly ojedinělé.
Při kreslení totiž každému dochází spousta souvislostí, které jsou zasunuté někde v podvědomí.
Objevují se situace, objevují se historické obrazy, jako by se člověk ocital v jiné době.
Přitom každý obrázek byl úplně jiný, žádná srdíčka, jak by si mohl někdo myslet...
Vykresluje se cosi odjinud, to nesmí jít hlavou...
Není možné jen tak sedět a jen tak "něco kreslit".
Pokud myslíte, že si máte poradit sama, přeji Vám hodně štěstí.
W. 25.12.2008

Na obrázku byla jako by koule spojena s mnoha malymi jako by barevnymi měsíčky..
Brečela jsem u toho a brečela jsem, i když jsem ten obrázek trhala a posilala po řece..
Určitě jsem chtěla pomoci, nebot mě to trapí doted..
Pořád se s tou myšlenkou, že tu jednou nebudeme, nemůžu smířit a pořad sleduju přítele, zda je v pořadku..
Je to už panicke:-(((
Markina 27.12.2008

Milá Wahl,
omlouvám se, že ještě píšu...
Pořád mi v hlavě leží nezodpovězena otazka, nevím, zda na ni dostanu odpověd a pokud ano, trochu se odpovědi bojím...
Pořád mě zajímá, co se stane, až porodím..
Bojím se, že splním úkol a já budu muset odejít na onen svět.
Anebo mám pravě za ukol ditě porodit a vychovávat, abych odčinila, co jsem způsobila.???
Víte, pořád mi to vrta hlavou.
Včera mi kamaradka na dálku vyložila kartu a ta karta nesla název "Je čas odejít".
Ptala sem se ji totiž, co mám udělat, aby se mi ulevilo a tato karta se jí objevila..
Musím řict, že dost říkala to co vy, že je čas něco ukončit, že něco skončí a něco začne,
že andělě budou se mnou, aby mi pomohli..
Nevím, zda je to tím, že mam ted negativni myšlenky, ale pořád tam vidim tu smrt..:-(
i když ona říkala, že si to tak vůbec nemam vykladat...
děkuji moc
za odpověd budu moc vděčna
Markina 31.12.2008

Milá Wahl,
píši ti ještě jednou, snad už naposledy..
Pořád vlastně přemýšlím nad tím, co jsi mi napsala.
Přemýšlím, co je vlastně můj osud nyní, jestli už ten trest prožívam ted, nebo příjde, jak mam strach hned po porodu..
jak si ale psala, nikdo nemá vědět, kdy to příjde..
I když je mi jasne, že ty určitě víš, jestli je můj trest to, co prožívam ted,
a budu moct ditě vychovavat až do dospělosti, nebo trest teprve příjde..
Ja vím, že na co odpovědět nechceš nebo nemůžeš, neodpovíš a samozdřejmě, že to chapu.
Já jen píšu proto, že pro mě se ted všechny dny jsou naplněné myšlenkou na to, co příjde po porodu,
miminko bych si chtěla užívat a starat se o něj dlouho, až vyroste a stane se z něj dospělý člověk a užít si vnoučátka..
A ja místo toho, abych myslela na to, tak se užírám jen jedinou myšlenkou.
Musím být potrestana život za život??
Te dušičky za mou?
Nevím..
Bojím se, Wahl, opravdu se bojím.
Možná zůstane tato otázka nezodpovězena až do mého porodu, kdy to zjistím sama,
ale ja na to myslím denně a hodně mě to trapí, že si ani nemůžu užívat miminka v bříšku:-((
a ani vlastěn života, přestavají mě bavit věci, které jsem mívala ráda..
Markina 2.1.2009

Milá Markino,
psala jsem, co se v Tobě nyní odehrává a proč.
Určitě by se mělo uskutečnit napojení na tu dušičku, která tehdy nemohla žít.
Doufala jsem, že k Vašemu usmíření dojde během Tvé kresby.
Něco se jistě dělo, ale nebylo to dotažené do definitivního konce.
Mělo by se jí totiž v té úrovni duší sdělit, že to, co se stalo, bylo jen tím, jak jsi byla nezralá a hloupá.
Nyní je všechno jinak, moc si přeješ, aby miminko žilo, je to Tvé velké přání.
Tos tady ostatně už napsala.
Ale bylo by dobré, kdyby ses do těchto procesů nepouštěla sama, jsi těhotná.
Pokud máš někoho spolehlivého, kdo by dokázal tuhle dušičku od Tebe odvést, měla by ses na něho obrátit.
Nejdřív ale musí dojít k tomu usmíření, jinak se dušička zase vrátí a proces by pokračoval dál.
Ty teď fyzicky zažíváš všechny procesy, které muselo prožít tenkrát to miminko, které se nemohlo narodit.
Je to nezastavitelné, ta bezmoc, nemůže se bránit.
Proto jsou teď tyto stavy při Tobě...
Tohle není konec, ale teprve začátek.
W. 2.1.2009

Milá Wahl,
bohužel nemám nikoho zkušeneho, kdo by mi pomohl..
Mám ale skvělou kamaradku, která mi ráda pomůže, pokud nám řekneš jak..
Sice bydlí v Německu, ale jí opravdu věřím, a komunikujeme spolu denně přes internet..
Znám ji od školy.
Pokud tě mohu tedy poprosit o radu.
Nerada to dělám, ale zaráží mě tva posledni věta: tohle neni konec, ale teprve začátek...???
Vůbec té větě nerozumim a nevím, co si mám pod ní představit:-((
Trapí mne to ještě více, možná sem čekala, že se dozvím, jestli musim umřít nebo ne, když porodim,
protože to mi leží v hlavě neustále a pořád mne to trápí a trápí.
A já se s tím neumim smířit, že se mi to tam pořád plete ta myšlenka..
Moc děkuji za odpovědi na me otazky
Markina 2.1.2009

Milá Markino,
kdyz si čtu Vaše příspěvky, musím přiznat, že nechápu, o co Vám vlastně jde.
Wahl Vám odpovídala, že se teď máte na miminko těšit, užívat si těhotenství, že nemáte pochybovat...
Ale já mám z Vás pocit, že byste nejraději slyšela, že po porodu snad všechno skončí.
Ani nemohu naplno pojmenovat to, co se Vám běžně denně honí hlavou.
Myslím, že s těmito myšlenkami se nemá "koketovat".
Byla byste snad šťastnější, kdyby Vám někdo něco takového řekl?
Myslíte si, že byste se uměla radovat z věcí, které jste měla ráda, kdybyste věděla, že je to třeba naposledy?
To snad nemyslíte vážně?!
I Hoplea Vám hezky radí, že máte dát svým myšlenkám sbohem a nepřijímat je, ale Vy pořád nějak neslyšíte...
Proto i ta karta, která k Vám přišla - je čas odejít....
ale ne odchod člověka, ale odchod myšlenek a Vašeho způsobu současného života, tak to vnímám já.
Vždyť tím ubližujete nejen sobě, ale hlavně miminku.
Čtěte si trochu na tomto webu a zjistíte, kolik žen je nešťastných, že nemohou mít miminko,
a daly by za to nevímco a Vy ten nádherný dar máte a chtěla byste slyšet úplně jiné věci...
Nezlobím se na Vás, nezažila jsem takové stavy v průběhu mých dvou těhotenství,
ale pravdou je, že co bylo dříve, není dnes...
Všechno se nějak "posouvá".
Snažím se Vás pochopit a ráda bych Vám i pomohla.
Možná se "kdysi" něco stalo, ale Wahl Vám poradila, co s tím,
zkuste to ještě jednou, nevzdávejte se, zkuste se s dušičkou ještě jednou domluvit a dejte do toho celé Vaše srdíčko.
Sama píšete, že Andělé stojí při Vás, aby Vám pomohli, co víc ještě chcete?
Nebojte se, ale hlavně musíte chtít Vy sama.
Pokud se s dušičkou usmíříte, ráda Vám pomůžu dál.
Všechno závisí jen na Vás.
Přeji hodně síly!
Princezna 3.1.2009

Milá Markinko,
neboj se, bude to dobré,
měla jsem to v prvním těhotenství podobné.
Opravdu to není konec.
Naopak, pokud to uchopíš správně, je to nádherný začátek dlouhé a překrásné cesty za poznáním.
Držím Ti palce.
S láskou,
Verunka 3.1.2009

Milá Princezno,
pořád dokola pročítám tvůj příspěvek a musím říct, že se mi nesmírně ulevilo.
Ty myšlenky, ktere se mi denně honí hlavou, bych nepřala nikomu.
Snažím se je odehnat z hlavy, jak nejlepe to jde.
Musím říct, že dnes se mi to docela dařilo (po procházce s přítelem).
Ne, nepřeju si, aby porodem něco skončilo, to v žádnem případě,
přeju si, aby naopak začalo jedno dlouhé krásne období prožité s miminkem a s mým přítelem.
Moc se na miminko těším, na každou sekundu, chvíli a den...
Včera večer jsem promlouvala s dušičkou a snažila jsem se, aby mi odpustila,
říkala jsem jí, že jsem jistě byla tenkrát nevyzrala a hloupá a že ted jsem už jina a nikdy bych to neudělala.
Musím říct, že se mi po tom lepe usínalo...
Věřím, že jsem se s dušičkou tedy usmířila..
A bude moci pokojně odejít.
Moc Vám děkuji za ta povzbudivá slova, za slova, ktera jsem měla již davno pochopit z odpovědi Wahl,
ale ja to nějak neuměla nebo nechtěla, sama nevím..
Možna jsem potřebovala delší čas na to pochopit to všechno,
neboť to pro mě neni jednoduche, z ničeho nic se probudit a mít tak panicky strach.
Když do te doby jsem byla optimistická a vesela holka.
A pak se jedno rano vzbudím a vše je jinak...
Ted už mi to pomalu dochází a vím, že pomalu se zase budu radovat ze všeho okolo..
Opravdu moc děkuji za všechna slova, ktera na teto stránce jsou.
Markina 3.1.2009

Milá Markino,
konečně!!!!!!!
Mám z Vás velikou radost!!!
Vidíte, jak jste šikovná?!!!
Věřila jsem, že to zvládnete.
Posílám Vám i miminku hodně lásky a radosti do života.
Princezna 4.1.2009

Milá Markino,
musím Vám něco napsat.
Dnes odpoledne mi v ložnici najednou něco prasklo...
Hned jsem zbystřila, vím, že to není jen tak.
Pak přišlo pálení očí, zívání, únava, vzala jsem kyvadlo a .... byla to dušička od Vás.
Ptala jsem se, jak na mě přišla, a ona odpověděla, že z mé nabídky, že Vám pomůžu.
Je to dušička, která byla u Vás, proto ty divné pocity o smrti.
Zeptala jsem se, jestli Vám chce něco říct a ona - že Vám odpouští.
Tak jsem ji už odvedla a je dobře.
Tohle jsem nečekala, nevolala jsem ji, přišla za mnou sama.
Chtěla bych Vám jen říct, že jste udělala obrovský kus práce sama se sebou i s dušičkou, která byla u Vás.
Teď už je tam, kde má být, i díky Vám.
Princezna 4.1.2009

Milá Princezno,
moc Vám děkuji za sebe i za dušičku, která už má konečně klid a je tam kde si zaslouží a kde je ji dobře..
Víte, nikdy jsem moc nezkoumala, co bude po životě, zda mají jisté situace v našich životech nějaky význam..
Když jsem narazila na tyto stránky, začala jsem se o to zajímat.
Najednou mam pocit, že vše má smysl, každa situace, každy moment.
Zda se mi, že mam najednou jiný pohled na svět..
Musím říct, že jsem nikdy nebyla ta, ktera pracuje jako workoholik, ale mam rada chvíle stravene s přítelem a kamarady..
Ale od chvíle, co jsem začala mít ten strach, vše vidim jinak, jasněji.
Byl to jistě osud, jenž mě zavedl na tyto stranky...
Miluji chvilky s přítelem a denně mu říkam, jak moc ho miluji, hladím si bříško a těším se na nový začatek s naším zlatíčkem.
Vím, že člověk neovlivní, jak dlouho tady bude, ale ovlivní to, jak bude žít..
Jedna moje kamaradka mi vnukla do mysli jeden citat: Život je jako hra. Nezáleží na tom, jak dlouho ji hrajeme,ale jak ji hrajeme..
Trefne.
Život je nádherny, každý okamžik..
Děkuji ještě jednou a přeji mnoho nádherných sluníčkových dnů
Markina 04.01.2009


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.