Jak si sami sobě ubližujeme slovy
Milá Wahl,
Pája mi tak trochu vytýkal, že jsem Tě prý poučovala... Mám Tě moc ráda, moc mi na Tobě záleží, jsi pro mě barevným ostrůvkem v moři anonymity... Jsem vděčná, že mě andělé a bytosti jemnohmotného světa přivedli za tebou... Moje prosby byly vyslyšeny... Vše, co jsem řekla, bylo z velké lásky...
Ještě v sobě potřebuju najít hodně pokory ke všemu a všem. Ale někdy je to silnější než já a já něco řeknu, co mě zrovna napadne. Ještě to asi neumím dát do toho správného obalu, aby to jenom hladilo. Snažím se o to. Možná je to všechno způsobené mou "vpravdě beránčí" povahou. Občas jdu i proti zdi. Někdy mlčet prostě nedokážu, ale hodně se snažím...
Víš, já vidím, jak si moji blízcí, ale i ti vzdálenější moc některými slovy ubližují. Hlavně ve spojení "Já jsem..." a pak k tomu přidají nějaké nelichotivé slovo. Vidím, co to způsobuje. Tyhle drobné kletby uvalené na sebe, sami sebou... Jednou to moc nevadí, ale když se těmito slovy naplňuje a magnetizuje aura každodenně, pak to má neblahé následky, kterých je potřeba se dlouhodobě zbavovat.
Je mocná síla rčení "Já jsem". Opravdu hodně.
Sama na sobě jsem si tohle prožila, když jsem se krmila tím, že "Jsem tlustá". A to i v myšlenkách. Dvacet let. Teď mám o dvacet dva kilo víc, než když jsem s Pájou začala chodit. Připadám si docela dobře. Vím, kde jsem byla v myšlenkách před touto dobou a jak jsem na tom byla. A nechtěla bych se tam vracet.
Přišly ke mě věty, kouzelné formulky z učení Saint Germaina, věty Já jsem... Jsem mu za ně moc vděčná.... Díky, díky... Úžasně působí. Cítím, jak se díky nim pozitivně navibrovávám, jak se ukládají kolem mě... A pomáhají...
Proto mě tak trochu bolí některá slova.... když je používají lidé proti sobě. Pro mě je to jako facka...
Nevím, asi nejsem normální.
© Wahlgrenis
03.02.2010
