Těch hororových snů bych se rád zbavil
Ahoj,
dnes jsem poprvé objevil tvoje stránky. Doufám, že mi to pomůže pochopit hodně věcí.
Je mi 18 let a stávají se mi zvláštní věci, které se ti teď pokusím popsat. Snad to neni jenom blbost.
V patnácti letech jsem zažil svojí první klinickou smrt.
Byla to prostě blbost malýho kluka, trochu víc jsem se opil a pak přesně myslím 15. prosince jsem upadl do ledový řeky a tak se to stalo.
Pamatuji si, co jsem tehdy viděl.
Viděl jsem očima jiné osoby, která byla na břehu a řikala co budeme dělat a ta další, že neví. To byl můj nejhorší zážitek v životě. Ležel jsem na jednotce intenzivní
péče.
Někdo chtěl, abych tu ještě byl. Asi od té doby to všechno začalo.
Poté jsem zkonzumoval jsem celkem tak deset tripů (LSD), to tomu možná taky mohlo napomoct.
Vše co říkám, se těžko popisuje, pro takovéhle věci neexistujou prostě slova. Už několikrát se mi stalo, že v noci když jsem ještě úplně nespal, tak jsem byl tak napůl při vědomí, úplně jsem nespal a najednou se mi zdálo něco hroznýho, čeho jsem se hrozně bál, stačí pohnout rukou, a hned to zmizí, ale hned se to zase vrátí.
Nejde ani udělat nic jinýho než pohnout rukou, zkoušel jsem rozsvítit lampičku, ale to se mi nikdy nepodařilo. Zmačknul jsem u ní na čudlík, ale ona se nerozsvítí-nikdy normálně se to nestane. Ale nikdy si nevzpomenu co se mi to tak hroznýho mohlo "zdát".
Dost často se mi zdají věci z minulosti, třeba se procházím městem, ale tak o 100 let zpátky. Nejčastější sny jsou jak třeba umím lítat a nebo, že chodim a nejednou se zvnášim a nakonec spadnu zase k zemi a ten pád je hroznej. Docela se těch snů bojim a hlavně se bojim na chalupě, kde jsem spal sám, slyšel jsem pořád nějaké zvuky, šepot.
Když se dívam na nějakej předmět chvilku, tak se mi začne vlnit, hlavně text, koberec, tráva, ale to bude asi pozůstatek po tom LSD.
Nikdy jsem tohle nikomu neřek, ani mámě. Nenapadá mi jedinej člověk na světě, komu bych to řekl, možná bych to ani osobně nedokázal.
Takových věcí se mi stává víc, ale tohle je opravdu to nej na co nedokážu najít řešení. Byl bych rád za nějakou odpověď, hlavně ohledně těch hororovejch snů, kterých bych se rád zbavil.
Díky moc
Pepa
Pax 01.11.2009
Milý Paxi,
jsou věci, které se neříkají...
Nikdy a nikomu.
To chápu, mám to podobně.
Moc dobře zvažuju, co komu sdělit.
Tvoje klinická smrt patří k zážitkům, kterými sis měl projít.
Život do té doby byl tak nějak o ničem.
Klinická smrt člověka změní, už se na nic nedokáže dívat jako
dřív.
Obvykle dochází k vyššímu poznání, uvědomuje si smysl života a
chápe řád tohoto světa.
Už nic není jako dřív.
I k Tobě dorazily informace, které jsi měl pochopit jako zásadní.
Otevřela se Ti korunní čakra, ale Ty ses nevydal směrem, který se od
Tebe očekával.
Život je moc cenný na to, aby se s ním mohly jen tak podnikat
experimenty.
Život je především k životu...
LSD se se životem moc neslučuje, naopak, je to únik, úlet, zmizení
jinam, pryč z této reality...
Tohle je Ti možná už jasné.
Nejsi naladěný na tu správnou cestu, nenecháváš se volně unášet
poudem života.
Zatím si hodně ubližuješ.
Jsi citlivější, otevřenější, proto také vnímáš věci, které
třeba ostatní nevnímají.
Ale to není chyba.
Zvuky, které vnímáš na chalupě, jsou nejspíš signálem, že s Tebou
chce "mluvit" bytost z jemnohmotného světa.
Ne, nediv se tomu.
Pokud bys tuto komunikaci nezvládl, kontaktován bys nebyl.
Tady není důvod bát se...
Jen jsou to věci, o kterých se běžně nemluví, proto se Ti mohou zdát
mimo.
Dostal jsi dar, ale zatím s ním nedokážeš zacházet.
Létací sny jsou krásné, uvědomuješ si, že existuje ještě i jiná
realita.
A ten pád na zem je jednoznačný, musíš si ještě něco prožít, než
pochopíš.
Ještě asi mockrát v životě narazíš, než pochopíš, co se po Tobě
doopravdy chce.
Ale času moc není...
Nic se neděje jen tak, nic není náhoda.
© Wahlgrenis
01.11.2009
Ahoj,
tohle jsem ti psal zhruba před rokem: "Už několikrát se mi stalo, že v noci když jsem ještě úplně nespal, tak se mi zdálo něco hroznýho, čeho jsem se hrozně bál, stačí pohnout rukou, a hned to zmizí, ale hned se to zase vrátí."
Tyhle sny byly nic proti tomu, co se mi zdá teď.
Pokaždý ráno jsem jenom nad těmi sny mávnul rukou a nedával jsem jim příliš velkej význam.
Jenomže postupem času se ty sny jakoby vyvíjejí.
Jsou delší a daleko horší.
Už to neni jenom že mam strach z ničeho a nejde rozsvítil lampička.
Vždycky je to tak jednou za tejden.
Včera se mi "zdálo", že někdo pořád šeptá u mě v místnosti, mam dotekovou lampičku na tři stupně, kterou jsem si pořídil schválně kvuli tomu, samozřejmě nefungovala.
Poprvé v životě jsem se odhodlal a běžel jsem za mojí mámou do ložnice, dveře na chodbě chyběly.
Jakmile jsem začal třást z mámou, její obličej se změnil v netvora.
Rychle jsem běžel zase zpátky.
Otevřu v noci oči a vidim obličej, byl na dece, kterou mam pod hlavou, lek jsem se a rychle jsem to zmuchlal.
Máma řiká, že si nic takovýho nepamatuje, takže ani nejsem schopnej určit, jestli to byla realita nebo ne.
Každopádně ty sny jsou až moc živé, nejspíš to ani neni sen, když jsem vzhůru.
Dneska to bylo ale ze všeho nejhorší.
Nehledě na to, že to byly dokonce dva dny za sebou.
Nikdy to nebylo víc intenzivnější.
Dal jsem si pod polštář cetku, jako v nějakym filmu, abych poznal, jestli je to realita nebo ne.
Už teď můžu říct, že jakákoli obrana je naprosto zbytečná.
Mobil mam hned u ruky, ale mam tak příšernej strach se vůbec pohnout, že to prostě nejde pro něj vůbec šahnout.
A dneska jako by na mě někdo mluvil, tak si pro něj klidně šahni a držel jsem ho najednou v ruce a pak sem zase místo mobilu držel peřinu v ruce.
Na počítači poprvé v životě běžel film, kterej nešel zastavit.
Zvuk z reprobeden byl strašně nahlas.
Pak nějakej strašně pisklavej hlas mi najednou zněl v hlavě, po nějaké chvíli to přestalo, myslel jsem si, že je všechno v pohodě.
Ale nebylo, šahnul jsem si na hlavu a měl jsem jí celou morkou, šahnu znova a je suchá, pak mě někdo držel oběma rukama celejma ledovejma za ruku, instinktivně jsem uhnul.
Nejhorší na tom všem je, že si každej den řikam, že se nebudu bát a pudu tomu vstříc.
Nejde to, strach je v tu chvíli nepřekonatelnej, nevim proč.
Řikal jsem si, že zkusim spát u mámy v pokoji, ale nevim, jestli je to dobrej nápad, co bych asi tak viděl, když jsem už jí jednou viděl, jak se její obličej mění?
Myslim, si, že by to třeba mohl dělat nějaký předmět tady v místnosti nebo nevim.
Hlavně je divný, že se to děje jenom tady v místnosti.
Nepamatuju si, že by se mi to stalo jinde.
Ani nevim, jestli je rozumný to psát zrovna tady v tej samej místnosti, kvuli tomu, jestli mě to "něco" právě nevidí a jenom se nesměje nad tim, co píšu tobě, a nevymejšlí na mě další hrůzostrašnou bla bla bla ani nevim co.
Prosim, pomoc mi
Pax 15.12.2010
