Smrt mi ohlásila, že si jde pro babičku
Wahlgrenis,
včera, když jsem včera usínala, zřetelně jsem viděla černočernou postavu.
Přesně jsem věděla, že je to smrt.
Ale místo toho, abych se jí bála, zeptala jsem se jí, pro koho jde, zda pro mě, pro Honzu (partner), nebo pro babičku (83 roků, špatně chodí, ale jinak moc laskavá bytost).
Když jsem se zeptala na babičku, tak mě ovanul chlad.
Pak jsem usnula.
Ale teď si vybavuju, že po závanu toho chladu jsem si řekla jenom "no jo, no, co se dá dělat."
Vůbec jsem se jí nebála, naprosto věcně jsem s ní mluvila.
Pod kápí jsem viděla zjizvený obličej, ale nevadilo mi se na ni dívat.
Byla jsem velmi v klidu, až mě to teď udivuje. :-)
Co ty na to?
Veronika 18.06.2004
Milá Veroniko,
Tvé setkání s druhým koncem života bylo jako z pohádky ("pod plachetkou osoba"), ale jen to dokazuje, že tyto příběhy si člověk nevycucal z prstu.
Já se tomu nedivím, dobře vím, že tento rozměr života je tady taky.
Nejsme jen my, živé bytosti, a všechno je jenom dílem fantazie.
Jen je možná trochu podivné, že jsi viděla až takové detaily, jako jsou jizvy ve tvářích.
Obvykle jsou popisována setkání s těmito "záhrobními" bytostmi jakoby z nějaké mlhoviny, pod závojem, nebo jsou celé průhledné a člověk má dojem, že jsou i prostupné.
U Tebe tomu klidně mohlo být jinak. A zřejmě i bylo.
Nemám pocit, že by mi na tyto stránky psali lidé, blázni.
Jsou to jen zvláštní setkání, která druzí lidé nemusejí moc chápat.
Proto se o nich ani moc nemluví.
Máme strach ze zesměšnění, z toho, že bychom pro příště už nebyli bráni vážně.
Ale toho si nevšímej.
Zbytečně se zavíráme do ulit, do svých neprůhledných a nerozbitných schránek, stejně jsme to pořád jen my se všemi radostmi i smutky.
Kdybychom se otevřeli navzájem druhým lidem, najednou by bylo tolik lásky!
Stydíme se za to, neprojevujeme svoje city...
Ale abych se vrátila k tomu Tvému usínání.
Naprostý klid, to je to, co člověka naplní ve chvíli odchodu z tohoto světa.
Svět bez svíravých pocitů kolem žaludku, svět bez těla je mnohem příjemnější.
To Vám ostatně dosvědčí každý, kdo si prožil klinickou smrt.
Stejné pocity mají i zachránění sebevrazi.
Přestože poznali ten blažený pocit, najednou se ocitli na nemocničním lůžku a slyší jen ten nepříjemný pokyn: MUSÍŠ ŽÍT!
Těžko chápe logické důvody, neví proč...
Kdo odchází z tohoto světa a je srozuměn s dalším vývojem do vyšší kategorie, je šťastný.
Smrt tady není od toho, aby někoho strašila.
Je to jen průchod jedinými dveřmi.
Otevřeš, projdeš a zavřeš za sebou.
Tak je to jednoduché.
A najednou jsi v jiném světě.
Nechtěla bych, aby tato moje slova vyzněla jako výzva pro masový odchod z tohoto světa, jak to praktikují některé církve.
To rozhodně nemám na mysli.
Každý sebevrah si pod sebou řeže větev, vůbec ničím si nepomůže, naopak.
V dalším životě má o nejedno trápení víc.
Odchod z tohoto života je jediný možný, ve chvíli, kdy jsme splnili všechny úkoly,
které pro nás byly připraveny.
Pokud jsi vnímala tu bezmeznou pohodu a klid, je to jen jasným znamením, že nastal pravý čas pro odchod babičky do jiné dimenze.
Je to výborné, važ si tohoto prožitku.
Málokdo je schopen jen takto vycítit.
Vnímala jsi přicházející smrt, ukázala se Ti, protože budeš pravděpodobně na babičku hodně fixovaná.
Láska je čitelná i pro jemnohmotné bytosti, ta nezná hranice času, ani prostoru.
© Wahlgrenis
18.06.2004
