Vítr mi dával sílu - Zkušenost se sklenicí vody
Milá Wahlgrenis,
Doufám že se máš dobře a že jsi Šťastná.
Ráda bych Ti napsala o dvou věcech - jestli mohu poprosit o trošičku Tvého vzácného času.
Dva otazníky zůstávají nad hladinou ostatních duchovních zážitků,
které ke mně poslední dobou přichází, možná poradíš...
Tímto Ti znovu a znovu děkuji za inspiraci a duchovní znovu-obživnutí,
všechno se ve mně znovu otevírá díky Tvým stránkám.
První věc je Sen.
Ještě z před Vánoc.
Ocitla jsem se v obřím městě plném železobetonových prosklených budov – něco jako Manhattan.
Na vylidněných ulicích zuřila vichřice, uragán.
Byla to spoušť, jak je vídáváme v televizi.
Vzduchem lítají kusy plechu a budov.
Byla jsem tam jenom já a zvuky zuřící vichřice.
Měla jsem oblečený dlouhý asi kožený černý plášť až po zem.
Vítr mi ani v nejmenším nevadil a nedělalo mi žádné problémy tou zuřící spouští kráčet.
Pouze můj plášť za mnou vlál, jinak jsem necítila žádné potíže ani strach.
Přistoupila jsem k jedné skleněné budově a sílou větru jsem začala kráčet kolmo nahoru proti působení gravitace.
Měla jsem pocit, že je to v pořádku a správné, i když mě to trochu překvapilo, že to umím.
Ten vítr mi dával sílu.
Po nějaké době jsem se podívala nahoru na nebe, bylo modrošedé, ocelové.
Nad tou bouří vysoko jsem uviděla hejno černých ptáků, ale neřekla bych, že to byly vrány.
V ten okamžik jsem dostala strach a odvrátila jsem od nich zrak
- cítila jsem že je můj pohled a pozornost může přitáhnout na zem.
Byla jsem sama sebou překvapena, že z nich mám takový strach.
Že bych se nejraději schovala.
Nevím kdo / co to byli, probudila jsem se.
Několik dní po tom - vlastně občas i teď - prožívám znovu ty pocity ze snu.
Od vlajícího černého kabátu ve vichru, chůzi kolmo nahoru po mrakodrapu ve vylidněném městě
- až po strach z těch černých ptáků nahoře.
Dodnes ale ke mně nepřišel význam toho snu - co to má asi znamenat.
Mám něco vědět nebo udělat??
Druhá zvláštní věc, které nerozumím, se mi stala po prohlédnutí Tvé rubriky "Věštecké pomůcky".
Mou pozornost přitáhla nejvíc Křišťálová koule.
Protože žádnou nemám, udělala jsem pokus dle popsaného návrhu s průzračnou sklenicí plné vody.
První věc co ke mně ve vidění přišla, mě opravdu překvapila.
Ukázala se černá lebka v pravém horním rohu sklenice.
Ale ve své černotě jasně zářila, byla nádherná, byly na ni zlato-černé odlesky.
Byla vznešená a mocná.
Zeptala jsem se, jestli se mám bát, nebo skončit, ale cítila jsem, že je to v pořádku.
Ta lebka prostě byla zářící i když byla černá, nevím, jak to mám popsat.
Byla překrásná.
Byla blízko i daleko, velká i malá.
Nerozumím tomu - archetyp lebky prý znamená smrt, nebo něco negativního, strašného.
Nic takového jsem ale necítila, snad jen překvapení, že první obraz "na přivítanou" je obecně považován za špatné znamení.
Nikdy před tím jsem tuto techniku nezkoušela.
Může to být něco zlého ze mně?
Přemýšlím, jak si to mám vyložit...
Ostatní věci. co jsem pak ve sklenici viděla, byly docela snadno pochopitelné.
Vím, že nemůžeš odpovídat na všechny dopisy, co denně dostáváš, ale nějak se cítím lépe,
že jsem Ti o tom řekla - kdyby to bylo něco negativního skrze mne, snad bys mi dala vědět, jak to zastavit...
Dnes mě taky napadlo, že Tvé stránky jsou vlastně nekonečné
- pokaždé když si je čtu, objevují se nové a další skutečnosti, které tam jako by před tím ani nebyly.
Jsme Ti vděční za tuto nekončící studnici vědomí...
Jsi vzácná a děkuji
Edita 30.01.2008
© Wahlgrenis
30.01.2008
