wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Zdál se mi na Krymu čtyřikrát stejný sen


Milá Wahlgrenis,
Vrátila jsem se z Ukrajiny před třemi dny.
Byli jsme tam 4 dny na Krymu.
Kouzelné prostředí, zvláštní atmosféra, která chrání v sobě básnické talenty, zněni mořských vln, hodně hudby a lásky a neopakovatelně krásnou přírodu…
4 noci se mi zdál jeden téměř stejný sen.
Detaily si nepamatuji, pamatuji ale svoje pocity a celkový obrázek:


Zdálo se mi, že pozoruji to všechno z výšky.
Možná že byla jsem i ve vzduchu...
Ale když jsem se dívala dolu, tak se pode mnou přemísťovala půda, zvláštní mořské proudy směrovaly nahoru, měla jsem pocit, že nebe se smíchalo s půdou a moře s hvězdami.
Kolem mě byl divoký mix, ale jsem se ho nedotkla, jenom jsem ho pozorovala.
Měla jsem pocit, že se nacházím v mimozemském prostoru...
Další vzácný pocit mně tam potkal v reálném životě, v zátoce Džangul.
Šla jsem podél břehu moře.
Byl kamenitý a skalnatý.
V tomto místě se hodně dávno sesunula půda a krajina je odlišná než další úseky břehu.
V určitém úseku na mně spadl strach, který se pak vyvinul v jasný pocit toho, že na tomto místě se někdo zabil, nevím, kolik bylo těch lidi, ale v té moji představě se tam nabourala loď nebo člun, jednoho z těch lidí mohla bych i přesně popsat.
Třeba jsem taky byla mezi nimi?
Díky Tvým stránkám chápu, co se děje, ale ten sen si vysvětlit umím jenom částečně.
Přeji Ti krásný zbytek léta a dobrou náladu, milá Wahlgrenis.
Laura 19.07.2005

Milá Lauro,
možná jsi už pochopila, že nic se na světě neděje jen tak, všechno je součástí jakéhosi vyššího plánu.
Dostáváme se na místa, která nám mají něco přiblížit, stejně jako se potkáváme s lidmi, kteří nám mají něco říct.
Proto to někoho táhne úplně magnetickou silou na jisté místo na Zemi.
Ale to už všechno víš.
Tvé opakující se sny měly základ v reálném životě.
Tady jsi totiž žila a tady jsi také zemřela.
Píšeš o tragédii člunu, který se tady měl rozbít o útes.
To souhlasí.
Byla jsi tady jako muž, který se vracel za svou milou domů.
Měli jste se brát a velmi ses na to těšil(a).
Ale domů ses už nedostal(a), voda byla najednou všude kolem.
Byla to pro Tebe bolestná zkušenost, nešlo to nijak změnit.
Jako by všichni ochránci byli v tu chvíli někde jinde, zůstala jsi sama.
Nebylo to příjemné, došlo Ti, že ten poklad, který jste vezli, nemá vlastně žádnou cenu.
A pohled z výšky?
Vzpomněla sis na svou cestu nahoru, všechno jsi mohla pozorovat z výšky.
Nešlo to ale zastavit.
Byla jsi součástí vyššího plánu.
Ten člověk, kterého zmiňuješ, byl kapitánem lodi, ale něco se mu v kritickou chvíli vymklo z rukou.
Jako by ztratil moc nad řízením lodi, možná byl opilý.
Ale pak už se nedalo nic dělat.
Fotografie jsou nádherné...
© Wahlgrenis 19.07.2005

Milá Wahlgrenis,
Děkuji moc za Tvou odpověď.
Mně se vybavilo i několik dalších souvislosti ze stávajícího života, další díly mozaiky.
Narodila jsem se v jednom městečku na břehu řeky Dněpr.
Odjakživa si pamatuji na zrezavělou loď, která byla napůl potopena, a tak i zůstala stát na protějším břehu, než bydlela naše rodina.
Vždy, když jsme přišli k vodě, nejprve jsme viděli tu loď, možná je tam doposud.
Byla tam jak upozornění?
Jednou, když mi bylo 6 let, šla jsem ve vodě podél břehu řeky, přibližně naproti té potopené lodi a najednou jsem byla úplně hluboce pod vodou:
na cestě u mě se nečekaně objevila díra, která skrz hladinu řeky nebyla vidět a já jsem do ní spadla...
Přišlo mi, že byla jsem tam hodně dlouho, plavat jsem neuměla, ani nevím, jaká sila mně zvedla nahoru, ale fyzicky vedle mě nikdo nebyl.
Přišlo mi, že jsem se od něčeho odrazila, ale na žádny dotek si pak nemohla vzpomenout.
Když jsem se dostala na břeh, všude byl klid, nikdo nevšimnul, co se se mnou stalo.
Seděla jsem na břehu, bylo mi špatně, spolkla jsem mnoho vody a bála jsem se to říct rodičům, aby si pak nerozhodli mě k vodě nepouštět...
Vlastně jsem se naučila plavat asi před dvěma lety a vždycky jsem cítila před vodou ne strach, ale spíš respekt.
Fyzicky plaváni zvládám, ale musím cítit pod sebou určitou hloubku, plavat v bazénu nad hloubkou 4 metry jsem zkoušela, ale psychicky je to pro mě nadlidský výkon.
A když jsme jednou celou rodinou vyrazili lodi na oslavu Silvestra, pro mě to vůbec nebyla zábava, věděla jsem, že to musím přežit, o nic jiného mi tenkrát nešlo.
Cesta trvala skoro 2 týdny, a přišlo mi, že při nástupu na loď se mi zastavil dech.
Pak při výstupu za 2 týdny zase jsem byla naživu...
Možná, že je mi dobře tady, v České republice, daleko od velké vody.
Ale moře mně stále láka, nemusím se v něm koupat, stačí jenom se na něj dívat a přemýšlet...
Jak jsi napsala, že v tu chvíli veškeré poklady, které jsme vezli, ztratily cenu, tak tento pocit mně taky doprovází celý život.
Pořád se snažím být nad věcí, přepychový svět se mi pořad nabízí, ale mě vůbec nebaví.
Asi ještě z té doby nesu v paměti pocit, že jsou na světě i mnohem větší ztráty než hmotné...
Ohledně toho pana, který se mi ukázal na břehu moře.
Když se jeho obraz mi vybavil, přistihla jsem se při tom, že tento obraz mám v sobě odjakživa...
Všichni muži, které jsem někdy měla rada, byli si hodně podobní a všichni se podobali právě tomuto pánovi...
Ale provdala jsem se pak za úplně odlišného člověka, který mně pak hodně zklamal.
Je to tak...
Milá Wahlgrenis, děkuji Ti moc, že jsi.
Najednou jsem dostala odpovědi na tolik otázek!
Mám teď nad čím přemýšlet.
Přeji Ti pohodu a klid.
Věrně,
Laura 20.07.2005


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.