Wahlgrenis

Archiv - Vaše osudy

Chodím často na Vaše stránky a moc se mi líbí. Četla jsem příběhy lidí a chtěla Vás požádat o radu. Již jednou jsem psala a Vaše odpoveď mi pomohla. Měla bych dotaz. V práci jsem se seznamila s mužem. Hodně jsme si povídali, o všem, povídal i o sobě, manželství, problémech. Vím, že by mě chtěl jako milenku. Byla jsem u kartářky, která mi potvrdila můj pocit na něho. Je mi jasné, že je blbost uvažovat o vztahu s ženatým mužem, ale i přesto bych se chtěla zeptat, pokud bych se rozhodla do toho jít, jak by to dopadlo.
300

Jsem už dospělá žena, ale do mého života doposud nevstoupila láska (ani intimní sblížení).Vzájemná opravdová láska se vším, co k tomu patří. Nadějí pár bylo a vždy postupně umíraly. Čím jsem starší a čím déle tato situace trvá, tím více mě tato zklamání bolí. Mám pocit, že mi snad z toho jednou srdce přestane bít, zastaví se, neucítím nic. Budu život kolem sebe sledovat, žít v něm i nežít. Určitě muž není hlavním smyslem života...práce, koníčky, lidé kolem... tohle vše může člověka určitým způsobem naplnit...ale ta láska chybí. Vím, že nic v našich životech se neděje náhodou. Vše má svůj důvod a zřejmě jsem si v minulých životech do budoucna pěkně "zavařila". Jestli mě, ale tyhle útrapy měly naučit vážit si lásky, srdečného chování, milého slůvka od druhých lidí (nejen od mužů), myslím, že vše, co mě za celý dosavadní život potkalo, mě k tomuto poznání dovedlo a vážit si toho už budu navždy. Nejsem si jista, v čem nadále chybuji a v čem jdu správným směrem. Nebo mi je prostě souzeno zůstat už sama nebo prožít jen povrchní vztahy za účelem intimního sblížení? Vlastně si už teď ani moc dobře nedovedu představit, že bych do takového "vztahu" vstoupila. Někdy se i bojím, že naletím prvnímu a budu nešťastná.
Přála bych si, aby už opravdu někdo přišel a zůstal. Aby opět nezůstalo jen u okukování a nešlo mu pouze o fyzický kontakt. Snad nevypadám jako malé díte, které dupe nožkou do země a křičí: "A chci!", ale věřím, že mě jako žena pochopíš. Střídají se mě u mě nálady jak vlny, kdy jsem se vším smířena, rezignuji, nechám se vést životem a pak přijde "tsunami", kdy se plácám někde na dně a mám pocit, že se nenadechnu.

299

Nerozumím snad nikomu z blízkých mužů, kteří se vyskytnou v mém životě. Nejvíce mě ale bolí, že nechápu chování a jednání mých synů vůči mě. Dělám pro ně, co můžu a výsledek je špatný – nerozumíme si. Přičítám to tomu, že jsou mladí, nevyzrálí, zpupní ….

Chvílemi je ale začínám nesnášet. Není přece možné, aby byli tak nechápaví…Nevím, jestli se mi dá něco poradit. Snad jak to cítím já, že si jich už nebudu všímat a pomáhat jim, jak jsem to dělala dosud, protože všechno se stejně obrátí proti mně. Nechce se mi

o tom už ani psát, jsem té beznaděje tak plná a zároveň tak prázdná vyčerpáním. Ztrácím cit, slzy.

298

Když mi bylo patnáct let, zamilovala jsem se do o osm let staršího muže. Vztah trval asi rok a něco, rozešli jsme se chvíli po tom, co jsem začala chodit na střední školu. Měla jsem najednou jiné zájmy, nové kamarády, jak to tak bývá. Rozešli jsme se ale celkem v dobrém. Potom jsem začala chodit se spolužákem. Byla to studentská láska, víc než o milenecký vztah šlo o to, že jsme si hodně rozuměli názorově i stylem života, hodně času jsme trávili posedáváním v kavárnách nebo hospůdkách a strašně dlouho si povídali. Dnes bych řekla, že to byla moje nejhezčí léta. Problém začal před maturitou, byli jsme stejně staří a dívky asi nějak dospívají rychleji, nevím, najednou mi připadlo, že potřebuji něco víc, než společné víkendy na chatě s kamarády a povídání u vína. Chtěla jsem plánovat nějakou budoucnost a tady se naše cesty rozešly. K maturitě jsem šla již s novým přítelem – mým současným. Potkali jsme na jedné společenské akci a byla to láska na první pohled. Najednou jsem měla vztah, který byl skvělý po všech stránkách – pro mě měl budoucnost. Jelikož bydlel ve velkém domě, měl pro sebe pokoj, mohla jsem u něj trávit víkendy. On byl první, se kterým jsem si vážně užívala sex. Vše bylo v pořádku, oba jsme si našli dobrou práci a po asi pětiletém soužití jsme si koupili vlastní byt. Dnes v něm žijeme druhý rok. A tady možná začíná můj problém, od té doby co spolu bydlíme, mě čím dál tím míň přitahuje a nebaví mě milovat se. Ze začátku jsem to přičítala tomu, že jsme oba čím dál tím víc pracovně vytíženi, že už si nejsme tak vzácní, jako když jsme se vídali jen o víkendu atd. Píše se o tom v každém ženském časopisu, tak jsem to moc neřešila. Jenže ono je to pořád horší. Nejvíc jsem se děsila toho, že to znamená, že už svého přítele tolik nemiluji, ale v tom to není. Mě prostě nepřitahují ani jiní muži (ani ženy). Sex mi přijde trapný, nechutný, nebaví mě to a vůbec to k životu nepotřebuji. Připadá mi i nechutné, když to vidím v televizi – při erotických scénách raději odcházím. Ideální večer je pro mě ten, který strávím povídáním nebo procházkou. Prostě žádný sex. Tím se vracím k tomu, co jsem prožívala se svým druhým přítelem (i když občas jsme se samozřejmě taky milovali). Ten se mi před nějakým časem ozval, byly jsme spolu párkrát posedět a bylo to skvělé, ale háček byl v tom, že on si za tu dobu, co jsme se rozešli nenašel žádnou přítelkyni, pořád je zamilovaný do mě. Z mé strany to tak není, krásně se mi s ním povídá, ale nic víc. Tak jsem naše vzájemná setkání raději přerušila. Ale pořád mě to k němu nějak táhne, nevím proč. Je z nějakého důvodu součástí mého života, třeba se rok nevidíme, nic o sobě nevíme, ale pak se náhodou někde potkáme a je to, jako bychom se viděli včera a začneme se bavit tam, kde jsme před rokem přestali. Škoda, že nemůžeme být opravdoví kamarádi. Z jeho strany je tam víc, co nemohu opětovat. Na druhou stranu mám doma skvělého zodpovědného partnera, kterého miluji, jen po té tělesné stránce nám to neklape. Snažím se všemožně, aby si toho nevšiml, nutím se, jak můžu, ale asi je mu jasné, že to není co to bývalo. Mám strach, že ho ztratím. Kamarádka mi radila, abych mu o tom řekla, jenže copak mu mohu říct, že mi sex jako takový (nejenom s ním, sex vůbec) připadá primitivní, stupidní, trapný a co já vím ještě a že na něj vůbec nemám chuť, že ho vůbec nepotřebuji. Asi by si myslel, že jsem cvok.

297

Môj problém je to že neviem ako ďalej....všetko sa to začalo pred 12 rokmi... V jeden pekný deň som zistila, že manžel je gay,....nikomu neprajem ten šok, keď som 5 minút nevedela, ako sa volám a kde som... predýchala som to a bola ticho, ďalšie roky však priniesli ďalšie potvrdenia... držala som akosa povie hubu a krok, aby bol pokoj v rodine... manžela som si vždy vážila, lebo dokázal dať pre rodinu všetko,..ale vo mne bol ešte pred tým nedefinovateľný nepokoj....asi som urobila chybu, keď si našla priateľa a to tak nešťastne, že som sa na jeho orientáciu snažila priamo i nepriamo na otázku: Prosím povedz mi, si gay alebo nie ?Odpoveď. mlčanie. Naposledy mi povedal: že vedel o mojom negatívnom postoji k tejto otázke, tak mi nič nevravel. Pred týždňom mi tvrdil, že to nie pravda, a že to bol len pár krát aj to pre peniaze. No samozrejme prevalil sa vzťah s mojím priateľom.... a JA asom bola tá NAJHORŠIA. To je len stručný opis toho čo má trápi. Neviem si nájsť miesto, nie som šťastná... priateľ ostal pri rodine kvôli deťom, a že mňa stále miluje atď. Ale to nemá logiku....pár krát som mu povedala, koniec a on NIE. Viem, že ma ľúbi, ale je naviazaný na manželku / ináč neskutočná harpia, zamerana na peniaze, ale to nebudem rozoberať /. Už neviem čo ďalej, skutočne nemám SILY.... a to zvládnem toho dosť...
Pred 4 rokmi som bola u veštice.....jej prvý výklad celkom sadol, manželova orientácia tam však nebola,....ostatné súhlasilo, nakoniec mi povedala....bude Vás neskutočne milovať človek, ktorý je veľmi známy /politik alebo finančník /, taký muž skutočne v mojom okolí existuje, je dokonca slobodný, máme k sebe blízko, neviem, ako sa mám správať, čo mám robiť, ignorovať tvrdenie veštice????
Jedno, čo viem, že potrebujem už KĽUD a túžim po láske, cítim, že samej po rozvode by asi bolo lepšie / problém sú však peniaze a deti/ a samozrejme nechcem už zažiť sklamanie.

296

Mám jisté problémy se životem, jinak bych sem ani nepsala, protože jednak vidím, kolik lidiček ti píše a taky mám obavy někomu jen tak psát... jsem stydlivá a mám problémy komunikovat s lidmy. nevím jestli to je prostředím, ve kterém jsem vyrůstala a vyrůstám, ale je toho tolik, že ani nevím kde mám začít. Naši se rozvedli když mi bylo myslím 11 - otec byl alkoholik, nestaral se o nás a mamku mlátil a ta je ted psychycky labilní. Ta nás taky vychovávala a starala-stará se o nás. já se s ní pořád hádám. Vím, že to tak nemyslí, ale je to hodně těžké a moc mi tím ubližuje. Já jí ale taky. Chtěla bych jí pomoct, ale nemám na to, hlavně nemám už taky nervy. Bráchovi je to jedno a než aby jí s něčím pomohl, tak vypadne z domu. nedivím se mu, a proto to vždycky odskáču já. nejlepší by bylo se odstěhovat, ale nejsou finance. Mám problémy i s partnery, protože nikomu nemůžu věřit a žádný můj vztah dlouho nevydrží.

Až ted jsem poznala jednoho kluka, s kterým jsem měla vztah se vším všudy - až na to, že mám docela strach z jeho rodičů. znají mě už, ale mám s nimy problém mluvit. Další problém je i v tom, že mu nevěřím a trápím se tak. Důvod je částečně i ten, že se dívá po jiných holkách, když jsme spolu. Hlavně si pořád myslím, že se vrátí ke svojí bývalé, protože ji měl hodně rád a nemůžu se té myšlenky zbavit, taky se nemůžu zbavit toho, že někde je někdo, s kým by mu bylo líp než se mnou-s ní. Myslím si, že dokážu docela odhadovat lidi a právě, když s někým chodím, tak mi to dělá potíže (-to většině lidí bohužel), protože i když víc myslím hlavou, tak většinou když je něco co se mi nezdá, tak to nějak omlouvám a znejistím a mám hned všeho plnou hlavu. Nad vším přemýšlím a hodně věci rozebírám a užírám se tím. Možná si to taky přivolávám sama-to špatné, nemůžu totiž uvěřit, že něco dopadne dobře. Nevím si rady s tímto vztahem. Myslím si, že nemá budouctnost a i když ted spolu "nechodíme" stále jsme spolu. Mám jet pryč z ČR - měli jsme jet spolu, ale řekla jsem mu, že s ním nepojedu-on mi totiž řekl, že když spolu odjedem, tak se mnou bude počítat i do budoucna a je fakt že by se mnou jel moc rád. Mám ho moc ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. I když bych si byla 100% jistá, že to ten pravý není, tak mě rozchod bude hodně bolet. Proto s ním ještě jsem... Potřebuju proto radu, jestli je to opravdu ten pravý. Navíc ani nevím, jestli ta cizina klapne, není to moc jisté. Právě v práci jsem už dala výpověd - hlavně protože mě to tam už nebavilo a tak. Byla jsem i u astroložky, ta mi moc nepomohla, dala mi akorát sílu a radu, že letos potkám toho pravého a že až ho potkám, tak budu vědět, že je to ten pravý. Ještě mi říkala, že mám horoskop plný štěstí a neměla bych mít v životě žádné větší problémy, ale že se tomu nemůžu otevřít, proto jsem na tom takto. Na jednu stranu jsem i ráda, že mi nic konkrétního neřekla, protože vědět co se stane nebo má stát, bych ani nechtěla.

Moc ráda bych věděla, jestli někdy najdu toho pravého a taky nějakou spřízněnou duši, která mi bude rozumět, protože většina lidí mi moc nerozumí a vlastně ani já sobě a to je ten hlavní problém..
295

Ve dvaceti letech jsem se vdala a tim mi začaly problemy v manželstvi,hned zpočátku jsem porodila dceru a syna. Vim, že oba máme chyby, ale ani jeden nedokážeme polevit, přesto vim, že se potřebujeme, nedokážeme spolu vůbec vyjít. Je to zvláštní laska, tak jsem se rozhodla po 19 letech manželství odejít do podnájmu do jiného města, kde jsem si našla práci a děti tady studují. Odešla jsem s těžkým srdcem a nevím jak dál řešit situaci. Velice mi záleží na rodinném zázemí a jsem velmi nešťastná, že se nám život obrátil naruby.

294

Můj problém je téměř banální, nedá se vůbec srovnat s trápením a osudy jiných lidí, ale přesto mě to trápí. Jsem 14 let vdaná (ale už 2 roky před svatbou jsme spolu žili), mám smysluplnou práci a dvě krásné a zdravé děti. Mohla bych být vlastně spokojená, ale chybí mi něha a láska. Manžel se hodně změnil, začínáme na sebe být alergičtí. Nejsem naivka a určitě na tom máme podíl oba (ale manžel větší, kvůli jeho občasné náklonnosti k alkoholu). Před rokem jsem poznala jednoho muže.Přeskočila mezi námi jiskra, byli jsme si zkrátka sympatičtí. On je také ženatý, o něco málo starší než já. Tykáme si, občas si popovídáme, ale to je všechno. Nic víc mezi námi nebylo... Ale já jsem se do něj zamilovala, každý den na něj myslím, on to určitě tuší a moje intuice mi říká, že ani já mu nejsem lhostejná. Vyčtu to i z jeho pohledů a úsměvů. Je mi jasné, že ani jeden z nás od své rodiny neodejde (kvůli bydlení apod.) Možná vám připadám jako sobec nebo malé dítě, které chce za každou cenu "vytouženou hračku," rozumově vím, že milovat ho nemá cenu, ale moje srdce mě pořád zrazuje. Nevím, co dál... Třeba mě svou odpovědí "navedete" na správnou cestu.
293

Problém mám celkem banální a v dnešní době /a asi i v jiných dobách/ velmi prozaický. Po dvaceti jedna letech manželství jsem po už déle trvajíci krizi zjistila, že manžel má milenku. Je o půl roku mladší od našeho staršího syna a od mého muže je mladší o 29 let. Nejdříve mě to úplně srazilo k zemi, potom jsem začala rozvažovat co dělat dále. Zmítala jsem se v různých pocitech. Nejsem typ, který řeší věci přímo, ale vždy o tom moc dlouho uvažuji a potom i tak udělám chybu a řeším věci dost špatně. Dlouho jsem mu naznačovala, že něco vím, ať s tím přestane, potom jsem se snažila být milá, o ničem takovém nehovořit a říkala jsem si, že ho to přejde. Jenže ono to trvá a i když nevím, jaké je to intenzity /dozvědela jsem se to, jak jinak, tak, že jsem si přečetla některé sms/, ale vím, že je stále s ní v kontaktě. Velmi mě to zraňuje, někdy si říkám, nejsi první ani poslední, vydrž, ale někdy se to nedá a já se rozohním a řeknu mu potom takové věci, které mě moc mrzí. A tak stále dokola. Minulý týden při jedné takové hádce řekl, že jsem udělala některé věci, které už neodčiním, ale neřekl mi, co to bylo. Já jsem odpovědela, že i on udělal věci, které mi vadily a vadí, ale já jsem pro odpuštění a lásku, ale on je tvrdý a takový postup v životě asi neuznává. Mám pocit, že náš vztah je karmický a tuto zkoušku musím vydržet, protože mě to má naučit trpělivosti, pokoře a uvědomění si moci slova. Je to ale opravdu tak? Nevím, jaký postoj má v současnosti on ke mně. Jestli mu zbylo aspoň trochu nějaké úcty a lásky v jeho srdci pro mě, anebo už náš vztah nemá cenu udržovat, případně, co mám udělat já, abych se trochu uklidnila a neřešila věci zbrkle.

292

Jsem 6 let vdaná za muže, které jsem poznala v 16-ti. Byla jsem zamilovaná až po uši a říkala si, že je to na celý život. Oba společně jsme si to milionkrát vyznávali. Za poslední 2 roky jsem se dostala do situace, ze které nevím jak ven. Manžel má zaměstnání a ještě po práci doma podniká. Má moc práce a na dotaz, kam bychom mohli na dovolenku, dostávám stejné odpovědi. Jednak, že nemá čas a ta druhá věc jsou peníze, kdy se neustále ohání tím, že na dovolenou nemáme dost peněz. Začala jsem hodně uvažovat o tom, zda mě má stále tak rád, jak mi tvrdí, nebo mě bere spíše jako už něco samozřejmého, když se vrátí domů, budu tam vždy pro něj. Mám ho také ráda, ale spíše než to velké poblouznění na začátku je to soucítění, přátelská láska. Chybí pověstná jiskra. Tohle všechno ještě umocňuje fakt, že se nám nedaří založit rodinu. Po zdravotní stránce jsme v pořádku, ale genetické testy prokázaly z části neslučitelnost buněk. Všechno klapalo výborně jen do té doby, než jsme to zjistili. V ten moment si myslím, že se něco zlomilo a nejde to vrátit zpět. Oba bychom rádi děti měli, jen je to tak bolestné téma našich rozhovorů, do kterých se raději nepouštím. Nevím přesně jak dlouho, ale už nějaký čas mám ráda jednoho kamaráda, se kterým jsme i s manželem trávili spoustu času. Trochu jsem se zamilovala, ale jsem ráda, protože mi to otevřelo v jistém smyslu oči a začala jsem přehodnocovat svůj vztah k manželovi. Kamaráda mám ráda, ale více mně přišlo, že nedokáže dát najevo své city a nechce se vázat.

291

Je mi 32 let a už rok žiju dvojí život. Jsem vdaná 12 let, mám dvě dcery. Vdávala jsem se z velké lásky, i když v den svatby jsem měla pochyby, ale už s tím nešlo nic dělat. V 17 letech mě zemřel muj bratr, kterého jsem velmi milovala a možná jsme potřebovala se na někoho upnout v té době, což byl muj současný manžel. Já žila celé roky jen pro manžela a děti. Poslední rok, než jsem nastoupila znovu do práce, jsem měla pocit, že nejsem štastná, ale nevěděla jsem, z čeho to pramení. S příchodem do práce začaly nabírat mé pocity určitý a konkrétní tvar a začaly vystupovat na povrch různé věci, které nevím jestli jsem předtím neviděla nebo nebyly.Těžko se mi tyto stavy popisuji, ale cítím se v pasti, ze které nemůžu ven. Manžel mě má rád, ale je to taková sobecká láska, kdy chce, aby bylo jen po jeho, je panovačný, žárlivý, dusí mě, nechce mi dávat peníze, je i vzteklý, hulvátský a agresivní. Nechci ho poddávat jen v tom špatném světle, mám ho přesto všechno ráda nebo nevím, co k němu cítím, je to i lítost nad ztracenými city a nad ním. Nevím, jestli bohužel nebo bohudík jsem se seznámila s mužem, se kterým jsem hrozně štastná, se kterým zažívám něco, co jsem nepoznala. Je to starší vyzrálý muž, ví, co chce, má to v hlavě srovnané a chce moc mě. I když mě k ničemu netlačí, já mám dilema. Nevím, co mám dělat dál, je toho už ve mně tolik, nevím jak dál, cítím, že s manželem nebudu nikdy štastná, že mě bude pořád trápit, že je nevyrovnaná osobnost, která má jiné uvažování nad základními věcmi, že mě vnímá jako silnou osobnost, ke které si může dovolit vše, že vše vydržím a vždy odpustím, zatímco můj druhý muž mě vnímá takovou, jaká jsem, jako citlivou duši, která se spíš potřebuje o někoho nebo o něj opřít, kdo je na mě tak hodný, vnímavý a ohleduplný. Mám se rozvést a risknout, že budu štastnější? Nebo se mám obětovat pro rodinu a nic neměnit? Mám strach z okolí, jaké by byly reakce, neboť kromě nejbližších lidí nás vnímají ostatní jako krásný, ideální pár, který má bezproblémové manželství, ale je to pouze o tom, že to netaháme na veřejnost. Nevím, jak bych dokázala tomu tlaku odolávat nebo zároveň hrát hru, jak jsme štastní s manželem, když to ve mně tak řve. To vše mě ovlivňuje, nebot nejsem člověk, který jde přes mrtvoly, ale spíš se obětuje. A i když mám silné řeči v duchu, jak to ukončím manželství, pozoruji na sobě, jak moc jsem zbabělá , moc se toho bojím a bojím se, aby mě dcery jednoho dne neodsoudily, i když jsou prozatím upnuté strašně na mě.

290

Milá Wahlgrenis, už delší dobu jsem Ti chtěla napsat a zeptat se na spoustu věcí, ale pokaždé jsem si to rozmyslela a nechtěla Tě okrádat o čas. Vím, že nejsem sama, kdo má starosti a tak jsem si pročítala Tvé odpovědi jiným a snažila si z toho něco vzít. Akorát na jeden z mých problémů jsem nenašla odpověď, ale asi to bude moje vina. Jen jsem se Tě chtěla zeptat, jestli po jedenácti letech soužití dvou lidí, kteří se milovali a mají spolu dvě krásné děti, se po odpuštění manželovo nevěry dá počítat ještě s nějakým krásným vztahem. Před čtyřmi lety jsme si spolu prošli dost smutným obdobím a já myslela, že nás to spojí. Jenže jsem asi hodně naivní.

289

S mým klukem sme se měli hodně radi ale vpletla se do našeho vztahu jeho sousedka pomlovala mě a vypadalo to že žarlí nevím co mezi nimi je, ale on se postavil na její stranu a rozešel se semnou myslím si ale že mě ještě miluje zajímalo by mě jestli to nemá ňákou spojitost s min.životem a taky by mě už kuli býv přítelovi Lukáš zajímalo kde je jeho otec který zemřel když Lukášovi bylo půl roku.Přičítám to že se opostavil proti mě Lukáš jeho slabosti kuli které se nechal ovlivnit nevolí sousedky.Ráda bych v tom měla jasno.

288

Mam se sebou velke problemy ktere se odrazeji i v mem vztahu s pritelkyni. Byla u lecitelky a ta ji rekla ze je hotova duse, pry byla v minulosti mnichem a vsechny jejich dovednosti ma v sobe, jen je probudit. Ona je opravdu jina nez ostatni. Umi vyborne analyzovat lidi, hned vedela co jsem zac:o). Asi pred mesicem jsme si dali z naseho vztahu pauzu. Problem byl hlavne ve mne. Opomenu-li ze me nazory se od dospeleho cloveka hodne lisi, a to divky rychle vyciti, jsem jeste navic zarlivy stir, majetnicky zarlivy a to je moje prokleti. Od malinka jsem byl vychovavan pouze mou matkou. Davala mi spoustu nehy a lasky. Detstvi bylo opravdu klidne ale na druhou stranu jsem si vubec neuvedomoval jake to ve me zanecha nasledky. Mamince samozrejme nic nevycitam, kazda matka, ktera ma sve dite rada, by to tak delala (asi). Vim, ze zarlivost mou pritelkyni moc svazuje. Pripadam si jako pavouk, ktery omotava pavucinu kolem sve obeti. Kdyz jsme se jednou spolu s pritelkyni bavili, rikala, ze vidim vse moc povrchove. Chci aby ji ten vztah daval vic nez jen pocit kontroly z me strany. Tam nekde uvnitr ji miluji, ale chtel bych konecne poznat co je to milovat, co je to opravdu nekoho milovat a vazit si ho, protoze jen tak se mohu zbavit svych povrchnich predstav. Jsem hodne citlivy, mozna az moc. Hodne si veci tykajici se vztahu zabiram a trapim se. Navic ted pritelkyne odjizdi na tri mesice mimo republiku. To bude, aspon pro me hodne tezke obdobi, pokud mi ovsem driv neda najevo, ze uz je uplny konec. Mam pocit jako by na ni nekde cekalo dalsi srdce, mnohem vetsi nez to me, ale pritom bych to chtel byt ja, protoze takovou, jako je ona, nikdy nepotkam, pokud by ovsem nemela identicke dvojce:o). Honi se mi toho v hlave tolik, ze nedokazu realne uvazovat.

287

Měli jsme s přítelem krásný harmonický 8 letý vztah, každý kdo nás znal, nechtěl ani zdaleka věřit, že jsme spolu už tak dlouho a chováme se k sobě, jak kdybychom byli právě čerstvě zamilovaní a chodili spolu jen malou chvíli, tak jak to bývá na každém začátku,
tak u nás to bylo po celou dobu. Začali jsme spolu chodit ještě na studiích a netrvalo dlouho a začali jsme spolu i bydlet. Nebyl z mého města, ale po studiích tady začal pracovat a jako správný syn, taky občas musel se zajet podívat domů. Většinou jezdíval sám, jenom občas jsem jezdívala s ním. Dávala jsem mu prostor, protože každý si občas potřebuje popovídat doma, bez toho, aby s ním někdo byl. Je to asi rok zpátky, co mu doma řekli, že by potřebovali, aby jezdil na každý víkend, spíš teda už v pátek aby byl doma, pomáhat. Všechno šlo dobře i když náš společně strávený čas nebyl už tak častý, s tím, že musel být tak často pryč. Tak jsme začali přemýšlet, že to ještě nějakou dobu vydržíme a pak se přestěhujeme do jeho města, nic jsem nenamítala, protože jsem věděla, že to tak jednou bude, akorát to přišlo dřív, než jsem si myslela. No jenže nic z toho už jsme nedotáhli do konce, je to tak půl roku, co jsme od sebe. Na jedné z jeho víkendových pobytů doma, se přihodilo, že si tak nějak začal s jinou. On je ten typ lidí, co moc o citech a takových to věcech nemluví, ale přesto se to rychle začalo řešit, říkal že neví proč to udělal a že mě do toho vůbec nechtěl zatahovat, ale že neví co má dělat. Tak jsme to spolu ukončili. Říkal a říká to i teď že mě má rád a vždycky bude, ale když se snažím se ho zeptat na něco, nikdy neodpoví. I teď se občas vídáme a můžu s čistým svědomím říct a né jenom já, ale i kamarádi si všimli, že už to není on, jak býval, že s něho dřív vyzařovala spokojenost a pohoda, úsměv na tváři, což už teď nic takového není vidět. Vím že je se mnou rád, ale on je takový, že opravdu nic neřekne, ale vidíš, to se pozná a není to jenom tím, že jsme byli spolu tak dlouho. Je hodně uzavřený do sebe.

286

Můj zivot se ubírá cestou, které prestávám rozumět. Od chvíle, kdy jsem poznala prítele, se obrátil celý můj svět naruby. Tolik jsem ho chtěla a tolik milovala a ani na chvíli jsem neváhala spálit za sebou všechny mosty a vím, kolika lidem jsem tím ublížila. Stále v sobě mám tu lásku, ale náš vztah i láska má tolik problémů, se kterými si sama nevím rady. Naše misky vah nejsou nikdy v rovnováze. Jako houpačka. Moc se tím trápím a moc mě to rmoutí. Stále si kladu otázku, jestli to tak má být. Podle knihy Kamily Carolinss je můj úkol na zemi otrocká práce pro druhé a ani můj osud se neubírá cestou lásky, po které tak prahnu. Také mě napadlo, jestli tohle všechno není můj trest z minulého zivota abych se napravila... Nevím, kým jsem byla a jestli jsem byla zlá..Nevím...Jestli jsme se měli potkat proto, abychom se trápili...

285

Asi ked som mala dvadsat rokov, bola som u jednej zeny, ktora videla buducnost, nevykladala karty, ruky len tak zbezne pozrela a povedala mi moju buducnost s velkou presnostou. Vtedy mi povedala, ze ked sa vydam za priatela s ktorym chodim, budem to lutovat cely zivot. Nebrala som to vtedy vazne a vydala som sa za neho. Zo zaciatku nasho spolocneho zivota som sa snazila ignorovat vsetko to, co nebolo v poriadku. Moji rodicia ziju v harmonickom manzelstve a ja som to tak chcela tiez. Casto ma ponizoval, nenasla som v nom pochopenie a ani oporu, stal sa alkoholikom, pravdepodobne ma aj nemanzelskeho syna , a aj teraz mi je neverny Chova sa zle k mojim rodicom a aj k svojej mame. Cele roky snivam o tom, ze od neho odidem, ale i napriek tomu aky mam s nim zivot, je mi ho luto. Mam pocit, ze som ho nemala rada naozaj nikdy a ani teraz k nemu necitim lasku. Mame tri deti, ktorym by som nechcela brat domov. Beriem ohlad na vsetkych a uvedomujem si, ze moj zivot mi unika medzi prstami.

Čakam na tvoju odpoved, asi pred tyždňom som ti písala, to nevadi, keď sa nedočkam odpovede, aj tak sa mi ulavilo, pretože nemám nikoho, komu by som sa mohla zveriť. Hľadám odpoveď, čo sa to vlastne so mnou deje. Ako som ti písala minule, moje manželstvo je zlé a musím dodať, aby si pochopila lepšie prečo si myslím, že niekto použil mágiu lásky, že môj manžel mi celkom sprotivil sex. Cez deň bol neznesitelný a v noci ma znásilnoval. Niekto by povedal, že som sa mala brániť, ale časom som zistila, že je lepšie mu, s prepáčením, podržať. To trvalo 3 roky potom ho to prestalo baviť a asi 5 rokov spolu už sex nemáme. Mne sex sprotivil tak, že sa mi dvíhal žalúdok, napriklad aj keď som videla mladých ľudí sa bozkávať. Asi pred mesiacom sa ale všetko otočilo o 180 stupňov. A ja akoby som sa vrátila o 25 rokov do minulosti a akoby som zabudla na všetko zlé, čo som zažila. Môj muž sa mi hnusí stále, ale jeden slobodný muž v mojom veku nie. Jediné, čo sa mi zdá pravdepodobné, je to, že ten muž, ktorého poznám viac ako 10 rokov, použil mágiu lásky. Nedal mi sice nič najavo ale vidím, že niečo sa deje.

284

Mám priatela, cudzinca, s ktorým som čakala dieta ale prišla som on. Zila som s ním u jeho matky ale tá ma psychicky vydierala ked nebol doma a mojmu tehotenstvu to moc nepomohlo ked som o dieta prišla ma vzhodila z domu moj priatel odišiel so mnou žili sme nejakú dobu u jeho otca ale tam to nebolo dobre stále sme sa len hádaly ,jeho matka mi stále volala aby som odišla aby som ho nechala atd. Bol pod silným psychickým tlakom tak som sa rozhodla odísť na slovensko už som tu dva mesiace spravila som si kurz a plánujem sa tam koncom mesiaca vrátiť chcem sa opýtať či nam jeho matka bude znovu zasahovať do vsťahu a či sním budem mať ešte dieťa.

283

Před třemi lety jsem se rozvedla a z manželství mám syna, dnes šestnáctiletého. Pak jsem se seznámila s mým současným partnerem. Tento vztah nebyl ideální, ale bylo nám spolu docela fajn. Pak, když to bylo trošku míň fajn, jsem prožila krátký románek, za který se stydím. Partner zamhouřil oko, ale myslím, že mi to nikdy neodpustil. Problémy ve vztahu jsme neřešili a nechávali je "vyhnít". Otěhotněla jsem, nastěhovala se synem do partnerova bytu a zkusili jame žít společně. Bohužel si náš malý chlapeček svůj příchod na svět rozmyslel, nebo jsme ho odradili svým chováním, nevím. Byl moc nemocný a lékaři doporučili přerušení těhotenství, což jsem udělala. Za půl roku jsem otěhotněla znovu a teď máme nádhernou holčičku, kterou máme všichni moc rádi. A to je asi jediné co máme společné. Partnerem si nerozumíme vůbec v ničem, je nespolehlivý, sobecký a pije. Jeho vztah s mým synem také není dobrý. Společně žijeme vlastně jen proto, že nemám kam odejít a i přesto o odchodu uvažuji. Nevím co je dobře, mám v sobě zmatek a nechci aby na mé chyby doplácely děti.

282

Lidi se schazeji, rozchazeji, miluji a nenavidi. Nerada bych vas hned omrzela, ale taky tu mam jednu "vztahovou". Lhala bych, kdybych rekla, ze me nezajima to, jak se nas vztah bude vyvyjet, jestli budeme mit
dalsi deti, jestli se vezmeme.... Jsem zvedava jak veverka :o), ale chtela jsem se vas zeptat, zdal-li z meho dopisu neucitite nejaky vyssi smysl naseho vztahu, NECO co musi zakonite prijit, protoze prave proto s pritelem jsme. Uz od zacatku je nas vztah necem vyjimecny! Nerikam to proto, ze jsem blaznive zamilovana, rikam to proto, ze to tusim! Vyjimecny je tim, ze je pro neco predurcen. Pro
neco mozna jeste vice smysluplnejsiho, nezli je vztah sam o sobe. Studovala jsem, zila a pracovala na malem mestecku, nikdy bych neverila tomu, kdyby mi nekdo rekl, ze v tom meste nezustanu. Seznamila jsem se s nim nahodou - s cizincem o dvacet let starsim. Seznamila nas kamaradka a jeho kamarad, kteri uz - jakoby nahodou - spolu davno nejsou a maji kazdy jinou cestu osudu. Neumely jsme spolu prohodit jedine slovicko - nemeli jsme spolecny jazyk. Dodnes nechapu jak je mozne, ze jsme si prezto rozumely. Behem jednoho roka jsem se doucila jeho rec pouze z konverzace s nim, behem dalsich dvou let umim perfektne jeho rec - bez skoly, bez ucebnic. Uz od zacatku co jsme se daly dohromady, jsem najednou jakoby vedela, ze se odstehuju hodne daleko a ze se muj zivot zmeni. Jenom jsem tomu nechtela verit, protoze se mi nechtelo z mista, kde jsem zila. Presto jsem se po roce a pul s nim vydala do zeme kde zije. Kde uz ziju rok a pul. Po celou dobu co s nim ziji citim, jakokdybych ho znala snad staleti, jako kdyby bylo naprosto logicke, ze s nim jsem. Udala se spousta nahod a malickatych detailu, ktere si nedovedu dat do souvislosti a v hlave mi pouze zmatene poskakuji. On je muslim - moje babicka - krestanka - schovavala maly koran, ktery mam ted ja, take nemuslimka, porad mi
rika, ze cely zivot vedel, ze si nakonec najde zenu z vychodu. Za cely zivot mel pouze 2 pritelkyne. Kratce po tom, co jsme spolu zacly chodit, se mi zdal zivy sen - mela jsem malou holcicku, o kterou jsem mela hrozny strach - jmenovala se Myriam. Nase dcera se
narodila 2 dny po smrti meho otce. Jmeno Myriam jsme se rozhodly dat po tom, co muj muz otevrel knihu se jmeny a na prvni strane se objevila Myriam. Dve jeho sestry se mi dusuji, ze chtely dceru Myriam - jedna jeho sestra ma Leilu, kdyz ji chtela pojmenovat
Myriam, zjevila se ji - jak tvrdi - zena v cernem, a rekla, ze dcera je take jeji a ze se jmenem Myriam nesouhlasila, druha jeho sestra ma dva syny. Mozna tyto indicie se vam zdaji zmatene a nesmysluplne, ale ja v nich neustale nejaky smysl hledam. Porad si rikam, ze to, ze jsem s pritelem zustala, odstehovala jsem se s nim 1000km od domova a mam s tim toto bajecne dite je cilem neceho velkeho, duleziteho! Mozna je to prave moje dcera, ktera je ta vyjimecna a dulezita. Na vase stranky jsem se dostala nahodou, kdyz jsem vyhledavala vyznam jmena me dcery.

281

Moje manželství trvalo devatenáct let plus rok známost před ním. Máme dvě dospělé děti. V našem vztahu bylo mnoho dobrého, ale i zlého, proto jsem se před sedmi lety s dětmi od manžela odstěhovala. V té době probíhal rozvod. Sedm let jse žila téměř výhradně pro děti a práci , cítila jsem, že to tak má být, že je to pro děti i mne nejlepší. I přes nějaké pokusy navázat další známost, které v krátké době vyprchaly, vím, že rodina je jen jedna. Vím také , že nejde dvakrát vstoupi do jedné řeky. Nyní jsou děti dospělé a cítím prostor pro nový vztah. Můj bývalý manžel je dost problémový člověk, ale s dětmi udržuje celou dobu dobré vztahy.
Zajímalo by mne, jestli jsme se potkali v minulém životě a jestli mám naději na nový vztah s novým člověkem. Napůl jsem pořád připoutaná k němu...

280

Minulý rok jsem si dala inzerát přes internet s tím, že sháním někoho,kdo by mě učil italštinu. Použila jsem proto seznamku na internetu. Dostala jsem spoustu e-mailů, avšak byl mezi nimi člověk, ital, žijící v Praze, který mne učil italštinu pouze přes e-maily. Asi přibližně po 3 měsících jsem se rozhodla a domluvila si osobní schůzku, s tím, že bude lepší konverzovat osobně. Jelikož jsem v té době měla přítele, nešlo z mé strany o nic jiného než opravdu o italštinu. Asi po 2 měsících jsem ale zjistila, že se pravděpodobně panu učiteli líbím a nejsem mu lhostejná. Postupem času se pan učitel vyjádřil, s tím, že se mu líbím. Dlouho jsem se bránila něco si s ním začít, protože jsem měla svého přítele. Časem došlo na několik polibků . Přišel čas vánoc a učitel se chystal za rodiči do Itálie. Já jsem si vzala čas na rozmyšlenou, protože již v té době mi pan učitel nebyl lhostejný a současně vznikla dosti neřešitelná situace s mým přítelem. Je cizinec, nemůže si sehnat zde v čechách práci, přesto jsme spolu plánovali miminko. Každopádně po Novém roce jsem se panu učiteli ozvala a dala průchod svým i jeho citům a nechala věcem volný průběh. Vše se stále odehrávalo v rovině polibků a líbání. Občasná návštěva u pana učitele doma, ale žádné intimní chvíle. Stále jsem prosila o čas. Chtěla jsem učitele více poznat a nechtěla jsem aby v tom vztahu šlo jen o sex. Psali jsme si krásné SMS, e-maily, volal několikrát za den. Jediné co mi na něm vadilo, bylo to, že kouřil. Hodně často jsem mu to připomínala, ale stále to bral s humorem. Plánoval se mnou rodinu, společné bydlení atd. Musím podotknout, že to byl on, kdo vlastně o celý vztah stál. Nakonec jsem jednoho dne podlehla a milovali jsme se. Přibližně za 6 dnů, když opět plánoval rodinu, jsem mu napsala, že je mojí podmínkou, aby přestal kouřit, než budeme mít děti. Urazil se a přestal se mnou komunikovat. Volala jsem mu, nebral telefony. Neopovídal na SMS. Nakonec přece jen zavolal a řekl, že jestli ještě budu mluvit o cigaretách, tak se se mnou rozejde. Slíbila, jsem, že ho budu tolerovat. Slíbil, že se po víkendu uvidíme. Nestalo se tak. Kontaktovala jsem ho druhý den, ale nebral telefony. Zeptala jsem se ho SMSkou jestli se jedná o rozchod. Řekl, že ne, že potřebuje jen svůj čas. Respektovala jsem to a 10 dnů mu nevolala. Těsně před velikonoci, než odjížděl znovu do Itálie, jsem ho opět kontaktovala a ptala se ho, jak je to mezi námi. Odpověděl, že chtěl čas, tak jako já před vánoci, že jsem jeho poklad a má mě rád. O 14 dnů později, jsem nevydržela a kontaktovala ho znovu. Nakonec, jsme se sešli, ale já neměla odvahu se mu omluvit. Udělala jsem to mnohokrát e-mailem nebo SMS, na které neodpověděl. Slíbil, že si zavoláme, ale další 4 dny se tak nestalo. Nakonec jsem poslala SMS, a on krátce na to zavolal. Prý má moc práce po 14 dnech dovolené, ale určitě se uvidíme přístí týden. E-mailem jsem mu totiž navrhla setkání v pátek podvečer. Slíbil, že si udělá čas a určitě zavolá hned druhý den. Opět se tak nestalo, takže jsem celý víkend probrečela. Na SMS, že se mi stýská, neopověděl. Věděla jsem, že do poloviny týdne, má jednání mimo Prahu, takže jsem se ve čtvrtek osmělila a napsala SMS. Ihned zavolal, s tím, že je ještě na služební cestě a pokusí se dojet včas do Prahy, ale určitě dá vědět, abych na něj zbytečně nečekala. Tento pátek poslal SMS, že nestíhá dojet do Prahy a že to necháme na jindy. Oslovil mne poklade a poslal pusu. Navrhla jsem mu, že se může zastavit u mne v bytě, alespon na chvilku. Odpověděl, že je unavený a jede rovnou domů a poté zavolá. Asi okolo desáté večer jsem nevydržela a zavolala mu. Nezvedal telefon. Zkusila jsem tedy zavolat podruhé, poté vypnul telefon. V sobotu ráno jsem mu poslala SMS, zda se jedna o rozchod, nebo co si mám o jeho chování myslet. Neodpověděl. Sestřiným mobilem, jsem ho kontaktovala (nezná její číslo), řekl, že je na nákupu, a za chvilku zavolá. Ale už vůbec nezavolal. Jsem z jeho chování moc smutná. Věděl, že jsem prošla dost nelehkým vztahem v minulosti a že jsem se hodně zklamala. Sliboval, že mi nikdy neublíží a že mě má rád a miluje. Nedokáži si vysvětlit jeho chování. není možné, aby byl na mě naštvaný skoro 2 měsíce. Myslím si, že někoho má, ale nevím to jistě. Ale překvapuje mne to, že se mnou občas, alespon trochu komunikuje. Myslím tím, že mi říká poklade, posílá pusinky, nebo zavola ihned co poslu SMS. Je pravda, že jsem to vždy já, kdo ho kontaktuje. On to od té hádky neudělal ani jednou. Wahlgrenis, co mám dělat? Mám na něj přestat myslet? Teď, když jsem si jistá, že ho mám také ráda a chtěla bych s ním moc být? Jak mám zjistit co se děje, když odmítá o našem vztahu komunikovat?
Skoro to tak vypadá, že se možná rozhoduje mezi mnou a někým jiným? Nevím. Kdyby mě nechtěl, tak snad řekne na rovinu, že mě nemá rád. Ale do telefonu přítom řekl, že mě má také rád. Kdyby mě nechtěl, stačí napsat SMS nebo email, abych ho přestala obtěžovat. Nevím co mám dělat. Vím jen jedno, že ho prostě miluji. Tak dlouho jsem to odmítala, poté podlehla, abych ho za měsíc ztratila? Nechce se mi tomu věřit. Wahlgrenis, prosím pomoz mi. Už jsem všemi těmi nervy zhubla 4 kg během jediného týdne. Nevím jak dál.

279

Včera jsem náhodou objevil tvůj web, když jsem hledal, jak zrušit prokletí. Musím říci, že mě příběhy mnoha lidí hodně zaujaly a
tvé rady se mi moc líbí. Je mi 34 let a vše, co bych se chtěl dozvědět a co mě zajímá, se točí okolo vztahů.
Vždy mne věci okolo vztahů a žen zajímaly a fascinovaly. Rád jsem se seznamoval a vlastně stále seznamuji se ženami.
Dá se říci, že to je už jako závislost. Prostě uvidím nějakou osobu něžného pohlaví, která mně něčím zaujme a mně to nedá a mám
nezadržitelné nutkáni se s ní seznámit a poznat ji blíž. Ať už je to někde v klubu, kavárně, na ulici nebo v tramvaji. Prostě je to něco, čemu se těžko bráním. Takže jdu za ní a seznámím se, a to i v případě, že bych měl jet či jít opačným směrem, než jsem měl původně namířeno.
A pokud se mi s dotyčnou nepodaří seznámit (oslovit ji), tak z toho mám pak dost špatný pocit. Ten vydrží několik hodin, někdy dokonce i dní. Jako kdybych si podvědomě říkal: Třeba zrovna tohle byla žena mého ?ivota a já ji minul a další možnost ji potkat dostanu až za velmi, velmi dlouhou dobu nebo ji už nikdy nepotkám. Vím, že to z ní asi trochu šíleně, ale píši to přesně tak, jak to cítím. Pravda je taková, že na to, s kolika ženami jsem se již v životě seznámil, tak bych jimi musel být doslova obklopen. Tak tomu ale není.Za tu dobu mám už i docela dost zkušeností a znalostí a myslím si, že vím, jak na ženy. Ale přestože tak nějak vše dělám správně, tak v téhle oblasti mám něco, co se dá definovat snad jen jako smůla či prokletí. A řekl bych, že čím jsem starší a vím toho o ženách více, tím méně jsem v této oblasti úspěšný.
Jako kdyby typy žen, co mne přitahují, byly právě ty, vůči nim jsem se snad kdysi v minulosti musel provinit a oni mi to snad nyní svým ?odmítáním vracejí.
Už je podivné to, že typy žen, se kterými jsem měl kdy vztah, měly jednu významnou věc společnou. Vždy to byly ženy po rozvodu, po rozchodu, citově nebo psychicky zlomené. Podvědomě mne prostě přitahují nesebevědomé či labilní ženy, taková ochranitelské emoce vzbuzující koťátka.
Vím, že hodně věcí je dáno z minulých životů, a to je právě oblast, která mne nejvíce zajímá a podvědomě cítím, že mé nutkání k seznamování a i komplikace ve vztazích s minulostí u mne úzce souvisí. Někdy je to ale pro mne už hodně frustrující a poznání ?skrytého významu věcí a toho proč dělám právě to, co dělám, by mně výrazně mohlo pomoci a dodala patřičnou sílu.
Také by mně zajímalo, co udělat proto, aby se mé neúspěchy změnily v úspěch a já konečně našel ženu mého srdce a tím i skončilo to nutkáni se stále s někým seznamovat. Chtěl bych najít moji druhou polovičku, se kterou bych byl šťastný. (Což je, jak jsem již psal asi hlavní puzení, které mne vede do poznávání stále nových žen, hledání ideální partnerky právě pro mne).
278

Už víc než 14 měsíců řeším vztahové problémy a mám pocit, že rozum a cit mně říkají každý něco úplně jiného.

Mám pocit, že vůbec nevím, ke komu "patřím". Řeším dilema, jak se rozhodnout mezi dvěma muži - jedním, se kterým 7,5 roku žiju, a druhým, po kterém toužím, ale který je bohužel ženatý.

Máme takový zvláštní vztah - za posledního 8,5 měsíce jsme se viděli jen dvakrát, ale dokážeme třeba šest hodin vkuse smskovat. Vůbec se v něm nevyznám - před třemi týdny poprvé projevil nějaký cit

a když jsem se ptala, co se změnilo, že se chová úplně jinak,

odpověděl mi, že je pořád takový, jen se to snaží potlačit, i když ví, že to nejde.

Pak se zase stáhnul zpátky a opět se neozývá.

Ještě bych měla dodat, že jsme spolu nikdy nespali.

Přesto po něm už rok a čtvrt toužím a pořád mi nějaký vnitřní hlas říká, ať ještě vydržím.

Ale je to strašně težké, protože tím ubližuju tomu současnému vztahu.

Nevím, co s tím - mám za tu dobu za sebou tolik trápení, probrečených večerů, bezesných nocí, atd.

Rozum jasně říká zapomenout a skončit to, srdce by ale chtělo ještě počkat.

Milá Wahl,

dneska jsem si opět pročítala Vaše stránky. Když jsem četla příběhy a problémy ostatních, napadlo mě, že ten můj je proti ostatním banální. Ale i tak se kvůli němu hrozně trápím. V odpovědně jsem narazila na příběh Danky, která odpovídala Reonii. Ani nevíte, jak jsem se v těch jejích slovech našla. Miluji muže, se kterým nemůžu být a zároveň mám ráda svého partnera, o kterého jsem se pečlivě a láskyplně starala, když byl ežce nemocný. I když to bylo strašně těžké (měl hrozné bolesti už minimálně půl roku před operací, takže jsme skoro každou noc nespali, pak šel na operaci, já jsem ho podporovala, starala se o něj, chodila do úplně nové práce, o víkendech do školy…), ale zvládli jsme to. Když už byl úplně v pořádku, měla jsem pocit, že jsme zase konečně šťastní a spokojení. Jenže pak jsem se potkala s přítelem. Už jsme se vlastně znali rok, byli jsme kolegové, ale do té doby jsme spolu nikdy nemluvili. Poprvé jsme si spolu delší dobu povídali na nějaké firemní akci, bylo to moc příjemné, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Asi tři týdny na to se mi o něm v noci zdálo. Měla jsem takový zvláštní pocit. Pár dní poté byla další firemní akce a mě jen tak napadlo, že by bylo pěkné, kdyby tam byl. A on tam byl… Řekla jsem mu, že se mi o něm zdálo, usmíval se. Ten večer byl strašně hezký – i když jsme se oba celou dobu bavili s někým jiným, občas jsme se na sebe dlouze podívali. Pak se potkali náhodně na toaletě a poprvé se políbili. Byla jsem na sebe naštvaná… Šli jsme s ostatními do baru, seděli vedle sebe, moc jsme nemluvili, dvakrát se něžně políbili, tancovali jsme spolu, pak jsem se s ním venku rozloučila a odjela ubrečená taxíkem do hotelu. Čekala jsem na recepci na klíče od pokoje, trvalo to hrozně dlouho, pak jsem šla k výtahu a tam na mě čekal On. Krásně mě objal, hrozně mu tlouklo srdce (tu chvíli si dodnes dokážu živě vybavit a chce se mi u toho brečet), nechtěla jsem, ať jde ke mně. Ale on šel… Měla jsem pocit, že nevím, proč mě líbá úplně cizí muž a taky, že nejsem dost hezká, abych se mu mohla líbit, atd… Poprosila jsem ho, ať odejde. Ráno jsem chtěla za ním, ale měla jsem strašný strach, že tam bude s jinou…Potkali jsme se v pobočce naší firmy na Moravě, dali si pusu a pak si celou cestu domů smskovali – každý jsme jeli jiným autem. A tak začal kolotoč občasných smsek, mailů, viděli jsme se jednou za měsíc na pár minut, ale bylo to překrásné. Začala jsem se zamilovávat pořád víc a víc. O to víc mě bolelo, jak málo jsme byli spolu, nechápala jsem, proč mě nechce vidět. Pak jsme se sešli na nějakém firemním večírku, vůbec si mě nevšímal, nebavil se se mnou (musíme být přece diskrétní…), já jsem se trošku opila, nakonec jsme spolu v noci jeli taxíkem domů. Vystoupil se mnou a hodinu jsme spolu stáli v dešti před mým domem a bylo to krásné, něžné, držel mě v náruči… V pondělí mi řekl, že to ukončíme. Že je ženatý a nechce přijít o své malé dítě. Byla jsem z toho zničená. Šest týdnů na to odcházel z firmy a přišel se rozloučit – choval se jako by se nic nestalo – líbal mě a říkal, že se přece neloučíme…Naplánovala jsem krásný večer, noc a ráno, kdy bychom mohli být spolu – navíc to ráno měl narozeniny. Jel na několikatýdenní služební cestu, takže se nic nekonalo. Poslal jsem mu aspoň dárek k narozeninám – po třech dnech mi poslal smsku z letiště, že děkuje – prý jsem ho překvapila. Od našeho „loučení“ jsem ho půl roku neviděla, ale přesto jsem pořád čekala a doufala. Občas jsme si napsali, ale to je vše. Šli jsme na kafe, strávili jsme spolu asi 45 minut a já jsem se opět utvrdila v tom, jak moc bych chtěla být s ním, jak moc ho mám ráda. Když byl na služební cestě, psali jsme si asi 4 hodiny – krásné erotické smsky. Pak se zase několik týdnů neozval. Pak mi jednou dopoledne poslal smsku, jak se mám, atd. a psali jsme si celý den, večer i v noci – poprvé tam byli oboustranné city. Vůbec jsem nechápala, co se stalo, co se změnilo. Byl trošku opilý, psal mi, že chce slyšet aspoň můj hlas, že chce moji fotku, že za mnou chce přijet… Tak jsem mu o půlnoci na chvilku zavolala (tajně – manžel byl doma) a řekla mu, že ho mám ráda. Bylo to strašně krásné, ale měla jsem strach být šťastná, protože jsem věděla, že kdykoliv mi s ním bylo pár minut krásně, musela jsem to pak „vykoupit“ několika týdny nebo dokonce měsíci smutku, pláče, stýskání… Druhý den jsme se dokonce viděli, sice jen na 10 minut, ale viděli!!! Byl úžasný, něžný, hodný, prostě můj. Slíbil, že se ozve, až se vrátí ze služební cesty. Ozvala jsem se já – kamarádka jela na dovolenou a nechala mi klíče od bytu. Moc jsem si přála být s ním, ale bohužel to nevyšlo. Naposledy jsem ho slyšela před dvěma dny v noci, kdy jsem opět tajně volala, i když byl manžel doma. Mluvili jsme spolu 42 minut a vlastně ten „vztah“ ukončili. Řekl, že mi nemůže dát to, po čem toužím, protože má rodinu. Že nechce, ať se kvůli němu takhle trápím. Že pokud bychom se spolu milovali, chtěli bychom spolu být pořád a to on nemůže. Že tentokrát by to pro něj bylo jiné, protože… - nechtěl mi to vysvětlit. Ptala jsem se ho, proč se ke mně každou chvíli chová jinak, proč mě trápí, prosila ho, ať ten vztah ukončí, že nemůžu pořád čekat, kdy se ozve. Plakala jsem, on mě utěšoval, říkal mi zdrobnělinou mého jména… Bylo z toho tak strašně cítit, že chce být se mnou, ale nemůže… Nebo si to jen namlouvám a je to jen tak, že jeho egu dělá dobře, že o něj má zájem o 19 let mladší holka???

Wahl, asi si dokážeš živě představit, co to udělalo s mým vztahem s manželem. Pořád se o něj starám, plánuju s ním budoucnost, mám ho ráda, ale srdce patří Jemu. Mluvila jsem s jednou esoteričkou a ještě s kartářkou a obě se nezávisle na sobě shodly na tom, že já jsem prý jediná, která by ho to mohla naučit. Právě proto se údajně tomu vztahu tolik brání, protože má strach, že se zamiluje a nebude moci splnit to, co si sám slíbil – že už se podruhé rozvádět nebude. Vůbec nevím, co mám dělat. Strašně se v tom plácám, myslím na něj, kudy chodím. Ráno se budím s myšlenkou na něj, myslím na něj v práci, na ulici, když večer usínám, prostě všude. Doufám, že ho náhodně potkám. Všude ho cítím, vidím jeho oči, úsměv, slyším, jak mi říká „kočičko, moje“. Chvilkama mám pocit, že se z toho snad zblázním. Proč jsem ho musela potkat, když spolu nemůžeme být? Čeho je to zkouška? Trpělivosti, že to vydržím, nebo naopak toho, že si mám uvědomit, že nemůžu mít všechno, co bych si přála a po čem toužím? Nebo jsem Ho dostala „za zásluhy“ a měla jsem prokázat, že si ho zasloužím? Snažím se vyznat sama v sobě, učím se meditovat, čtu knihy o karmě, numerologii, esoterice. Dokonce jsem prostřednictvím kamarádky-esoteričky mluvila se svou duší. Prý byl v minulém životě můj otec, který mně fyzicky ubližoval, zneužíval, atd. a já jsem mu za to tehdy strašně ublížila… Ještě nyní údajně cítím pocit viny. Moje duše říkala, že i když jsem si ten vztah nechala pročistit, ona to k sobě nepustila. Má z něj strach, bojí se mu otevřít, aby jí zase neublížil. A taky už nechce prožívat nic sexuálního. Mluvily jsme spolu o tom a přišly na to, že mu nechce odpustit a že se cítí viná. Že jediné, co by opravdu chtěla je, aby ji někdo konečně miloval. Ptala jsem se jí, jestli pokud překoná svůj strach, odpustí mu a otevře se, jestli nás On bude milovat – odpověděla, že ANO. Řekla, že to zkusí udělat. Ale asi se to nepovedlo… Co se mohlo stát???

Navíc ta moje kamarádka-esoterička říkala, že její a Jeho duše by měly být spolu. Ale já jsem jim to prý úplně zavřela tím, že se ho nechci vzdát. Prý mám na svědomí dvě duše a budu z toho mít těžkou karmu. Už ničemu nerozumím, Wahl… Byli by spolu šťastní? Ulevilo by se mu, kdybych se s ním rozešla? Jsem mu vděčná za všechno, co pro mě kdy udělal. On navíc vždycky říká, že by nemohl být s nikým jiným než se mnou. Už proto si nedokážu představit, že bych ho měla opustit. Pořád k němu cítím silné pouto, jako k nejlepšímu příteli, sourozenci, nejbližšímu člověku mého života, se kterým jsem strávila skoro 8 let. Ale zároveň nevím, jak v sobě potlačit ten cit vůči Němu. Mám být trpělivá a čekat, nebo se mám pokusit vyrovnat s tím, že se mnou nechce nebo nemůže být? Navíc je tady ještě jedna zvláštní věc – znám Jeho malého syna, asi dvakrát jsem ho viděla a mám nějaké jejich společné fotky. Vím, že to bude znít úplně absurdně a bláznivě, ale když se mu dívám do očí, mám pocit, že měl být můj – náš. Nerozumím, vůbec nevím, proč to takhle cítím…

277

Je mi 35 let a po rozvodu s bývalým manželem (vdávala jsem se moc brzy) jsem začala žít se starším mužem. Je mezi námi rozdíl 37 let, ale rozumíme si. Příroda je však mocná čarodějka a mladá ženská zřejmě potřebuje něco víc než jen porozumění, pořídila jsem si před 5 lety milence. Taky to není žádný mladík, ale rozdíl není tak veliký - pouhých 12 let. Se starším stále žiju, s tím mladším se občas stýkám. Zhruba před 3 lety jsem navštívila kartářku a ta mi řekla, že s tím starším z obou partnerů se znám z minulého života, proto si rozumíme, a že ten mladší není pro mě vhodný. Čím déle tento stav trvá, tím jsem z toho zmatenější. Můžeš mi potvrdit slova té kartářky?

276

Potkala jsem cca před 8 měsíci človíčka, přiznám se, že od začátku jsme se dost přitahovali jak fyzicky, tak se nám oběma zdálo, že to není všechno, že za tím je "něco" víc, nevím, možná něco jako duchovní souznění, nebo tak...což se pak i potvrdilo.
Nějaký "úkol" tady pro sebe prostě máme-dumám ale jaký; já se mu snažím pomáhat, jak to jde, trochu magií, energií...ale mám problém, začala jsem k němu cítit něco víc, prostě jsem v háji, tak nějak řečeno. On nemá zrovna nejlepší pověst a s věrností si tedy opravdu hlavu neláme i když po harmonickém vztahu touží. Chci se zeptat, pokud to takhle jde (při pročítání Tvých stránek jsem si všimla, že často odpovídáš na dotazy lidiček, kteří tě prosí o pomoc), je možné, že když máme takové pouto, které cítí i on (vím, že jsem se teď do toho asi trochu zamotala, ale snad to pochopíš...), mít spolu partnerský vztah, i když já mám z jeho "úletů" opravdu vlasy navrch...je možné, že by se mohl změnit? Má smysl od toho chtít něco víc, než jen kamarádství?

275

myslela som ze som nasla to co som hladala, v jednom okamziku som sa citila ze som ten najstastnejsi clovek na svete,
nasla som svoju lasku, bolo komplikovane, ale rozhodla som sa ze toho muza ziskam, rozumeli sme si ako keby sme sa poznali uz cele roky, spolocne zaluby, zaujimali nas spolocne veci..... a on sa doslova v jednej minute ze to ukonci, povedal ze ma strach, ze by som mu v zivote ublizovala. Ale viem ze to co ku mne citi je laska, tak ako to citim ja. predtym som sa o duchovne veci velmi nezaujimala, priviedol ma k tomu on, a tak som sa postupne dostala az na tvoju stranku.... preco ma zo mna strach? preco ked sme spolocne preskakali vsetky prekazky a ked sme konecne po tak dlhom trapeni mali byt spolu, dostal zo mna strach?

274

Měla bych prosbu. Dokážete z datumů narození vyčíst osud? Narodila jsem se XXXXXXX, moje přítelkyně a partnerka XXXXXXXXX. Dokážete říct, jaký mezi námi bude vztah?

273

Ve svém životě asi nenakládám dobře s láskou. Od svých sedmnácti let chodím ze vztahu do vztahu, ten budoucí je vždycky jen reakcí na ten bývalý. Teď stojím na rozcestí a nevím, jakým směrem se dát. Žiju dva roky s přítelem, všechno klape, mám už na to věk, a tak jsme se rozhodli, že budeme mít miminko. Jenže jsem navázala kontakt se svým bývalým přítelem a začala zvažovat, jestli tady je má cesta. Nyní jsem už delší dobu ve fázi, kdy vím, že se musím nějak rozhodnout, ale opravdu nevím jak. Nechci nikomu ubližovat, ale ubližuju, protože nevím co dělat. Život s nynějším přítelem je klidný, ale cítím, že si zcela nerozumíme. Maminka ho má ráda, vidí, že s ním bude všechno snadné. Jenže nevím, jestli cesta právě moc rovná a suchá je můj úděl. Ten druhý člověk mi myslím nastavuje dobré zrcadlo a já jemu také, nebylo by to tam lehké, je to velké riziko. Mluví sprostě a je výbušný, uvnitř je ale dobrý člověk a taky vegetarián jako já. Maminka má za sebou dvě nepovedená manželství a nyní je sama. Je moc smutná a já nevím, jestli její osud neměl být pro mě varováním (její druhý manžel ji bil). Situace byla neúnosná, tak jsem udělala rozhodnutí z rozumu, a to, že zůstanu tam, kde jsem, napsala to bývalému a řekla to i současnému příteli, ale po tom, co se mi o něm opět zdálo, nevydržela jsem to a zas mu napsala. Takže jsem zas tam, kde jsem byla. Možná bych se měla od přítele odstěhovat, být sama a rozmyslet si to, ale bojím se, že si tím zavřu cestu zpět. Navíc mi už není pětadvacet, abych mohla zkoušet co ano a co ne a cítím, že bych už dítě mít měla, takže se potřebuji rozhodnout správně a brzo. Kyvadlo mi asi nechce v tomto moc poradit, ale já vím, že něco musím udělat, můj přítel ví, co se děje, a je moc smutný, už se mu to jednou stalo. Jsme vlastně smutní všichni tři, ale já nevím, jak to spravit.

272

Je mi moc smutno, po 19 letech spokojeného manželství jsem byla nucena podepsat rozvod. Manžel mi vyhrožoval, že když to nepodepíši, zničí firmu, prodá dům a já se syny nebudeme mít kde bydlet.... Nevím, kde se stala chyba, připadám si, jako bychom byli prokleti. Vždyť ještě vloni v tomto čase jsme si usínali v náručí a pak nějak začal mít manžel ve firmě finanční potíže, pak zdravotní, vyhrožoval nám, že se od nás odstěhuje.... Bylo to hrozné, já při něm stála, ale nakonec se to vše obrátilo proti mně a podal žádost o rozvod. Podepsala jsem s tím, že mě tu nechá, než syn dochodí základní školu, pak se musím odstěhovat. Téměř jako žebrák se 600 000 korun, za které si nekoupím ani byt. Nejhorší je, že mu zbyla celá firma s několikamilionovým jměním. Synové jsou na něm finančně závislí, bojí se chudoby a chtějí zůstat tam, kde se narodili. Já se na ně nemůžu zlobit, chápu je. Celý život jsem žila jen pro rodinu, kdybych mu byla aspoň nevěrná... Jistá paní mi řekla, že je to kletba od lidí, kteří mi záviděli a snad i od tchyně, která mě od samého začátku neměla ráda. Muž je asi někde s jinou, syn na diskotéce a mladší syn u známých a já doma brečím a přemýšlím. Sice mi tvrdil, že nikoho nemá, ale stále si s někým telefonuje... moc mě to bolí.

271

Jedna se o vztah, ktery prozivam s jednim muzem ze sveho rodneho mesta. Seznamili jsme se za velmi zvlastnich okolnosti v dobe, kdy jsem jiz davno zila jinde, okolnosti naseho seznameni povazuji za symbolicke a za vice nez "nahodu".
Svedl nas dohromady spolecny zajem, jaky, neni mozna az tak dulezite. Netrvalo dlouho a nalezli jsme velmi zvlastni a jedinecnou "dusevni" spriznenost. Jsem presvedcena, ze se musime znat z minulosti, nic podobneho jsem totiz nikdy nezazila a rozum mi nad tim zustava stat. Oba jsme nevahali a vydali se rychlou cestou sblizovani jeden k druhemu.
Prozili jsme spolu vsak pouze velmi kratky vztah, ktery jsem musela ukoncit. Necitila jsem se v nem totiz dobre. Nerada vynasim soudy na druheho cloveka, ale z meho pohledu se to jevilo jako velky natlak na me, ubirani prostoru a snaha o naproste ovladnuti... proste jsem vycouvala v zajmu zachrany sve duse, ostatne srdce i rozum v tu chvili radily jasne - odejit, dokud to jde... za dramatickych okolnosti jsem vztah ukoncila.
Jenze nas pribeh neni dodnes uzavren a ve mne probihaji velmi zvlastni pocity. Je to stale opakujici se kolotoc. Kdyz se po dlouhe dobe (odstehoval se mimo CR) vidime, citim ulevu a radost ze shledani a spolecneho rozhovoru, jakobychom byli svazani nejakym poutem... Ovsem jakmile jsem s nim znovu v kontaktu - staci vice nez par hodin - opakuje se totez, citim bolest v zaludku, sviravy strach a potrebu utect.
Takhle protikladne pocity mi nedavaji smysl. On prozil od te doby jiz nekolik dalsich vztahu, ale vzdy se nakonec necha slyset, ze at je s kymkoli, citi potrebu byt se mnou. Byla bych vsak blazen, kdybych se nechala zaplest do takovehohle vztahu. Pripada mi to jako karmicke setkani, jako nutnost neco doresit. Ale tapeme, a to oba. Vztah spolu prozit nemame, to mi pripada jasne. Co je vsak tedy duvodem, ze do sebe porad narazime?
Sve pocity si ted neumim vysvetlit. Jak muzu po nekom soucasne touzit a bat se ho? Pritom nejsem clovek, kteremu by se stavalo, ze nevi, co chce. Myslim, ze odpoved na tyto otazky a na moje pocity presahuje informace, ktere mi muze poskytnou moje soucasna pamet.
Jsem to ja, kdo se k situaci stavi spatne? Kde delam chybu? Potrebuju se probrat, nebo je nejaky problem u nej? Co vlastne si mame doresit? A jak? Co je korenem naseho znicujiciho pouta? Jak se muzu osvobodit?
270

muj pritel se pred 2 tydny odstehoval,vlastne rekl ze se stehuje prisel domu,vzal si nejake obleceni a rekl ze na dalsi tyden si odstehuje zbytek,ale neprislo k tomu volal mi od te doby a to ohledne penez co ma v bance a ze si potrebuje neco vydzvednout z domu,ale nic se nedeje od doby co odesel jsem ho nevidela .nevim jestli je to mezi nama konec a nebo se vrati.ja i muj syn ho mame radi,navic nam rekl ze si uz koupil bydleni,ale moc se mi to nezda.

269

V unoru jsem se rozvedla. Planovali jsme spolu budoucnost, staveli nas vysneny baracek, chteli miminko..........Nasel si ale vdanou milenku a kvuli ni se se mnou rozvedl. Jsou spolu urcite uz pres rok, ale ona otehotnela a nevedela, jestli ceka dite s mym muzem nebo s manzelem. U porodu byl jeji manzel, nevi, ci to dite je, zatim bydli porad s jejim manzelem. Je asi hrozne nerozhodna, asi miluje oba dva, ale trapi tim spoustu lidi okolo sebe. Ja meho muze porad miluji, ale nevim, jestli mam na nej cekat, protoze mi tvrdi, ze miluje milenku.

268

Před týdnem jsem definitivně ukončila skoro tříletý vztah se svým přítelem. To by nebylo až tak hrozné, ale teprve teď jsem si v sobě dodala odvahu a přiznala si, že jsem ho vlastně nemilovala. Miluju totiž jeho bratra. Právě před týdnem jsme zůstali spolu sami a stalo se to, co jsem si vlastně tajně v mysli přála. I přes veškeré výčitky, že je to přece bratr! Na sex sice nedošlo, ale jisté intimnosti se staly, ony ty zábrany byly asi silnější. Nevím, jak dál, jak se sebou, tak s tímto vztahem. I přesto, že jsem to cítila, že mu nejsem úplně lhostejná, že ke mně taky něco cítí. Bojím se, že mě bude odmítat hlavně kvůli bratrovi. Nechce mu ubližovat a já taky ne - ale já to tak cítím a nebyl to jen rozmar. Doteď neví, co se mezi námi stalo a já mu to ani nechci říct, aspoň ne teď. V tom bývalém vztahu už být nemůžu, i když mě stále prosí, ať se vrátím, že mě moc miluje. Já musím někam dál a chce to odvahu, musím si věřit a jít.

267

Mám problémy v manželství. Mám takový pocit, že se s manželem od sebe hodně vzdalujeme. Navštívila jsem kartářku, která mi řekla, že moje manželství prochází hlubokou krizí a nebude mít dlouhého trvání. S manželem jsme spolu 25 r. mám ho stále ráda a velice mě trápí problémy, které spolu máme. Co bude dál, kde je ten problém a zda bych ještě mohla něco udělat, aby naše manželství bylo šťastné, tak jako dřív?

266

Než jsi mi stačila odpovědět na moji prosbu, osud se postaral sám......... nasměroval moje žití na novou cestu. Nedávno jsem zjistila, že s přítelem, s kterým se cítím být po dlouhé době šťastná, čekám miminko. Jsem celá rozechvělá, šťastná a zároveň plná obav a strachu z budoucnosti. Přítel mě i naše případně budoucí dítě chce, chce nést svou část zodpovědnosti. Je správné chtít mít "druhou" šanci vytvořit rodinu? Vychovat ještě jedno dítě, když výchovu toho prvního jsem nezvládla?

265

Jedná se o mého partnera... loni v září 2006 jsem odjela na studijní pobyt do Anglie, kde jsem se zamilovala, i když jsem se tomu zpočátku branila, na tom by asi nebylo nic divného, ale poprvé za svůj život cítím a je to opravdu strašně silný pocit jako by mi to něco našeptavalo, že je to ten pravý, jenže je tu problém je u armády u mariňáků.. nemůžeme se tedy vídat jak bychom chtěli.. ten pocit je moc silný a myšlenka na to, že bych ho mohla ztratit je nepřijatelná, nikdy bych se s tím nesmířila ...znamená tento pocit opravdu něco? nikdy dřiv jsem tohle nezažila ten pocit mě skoro až děsi...

264

Som skoro 5 rokov vydata, mam 15 mesacnu dcerku a pred par mesiacmi som sa zamilovala do muza, ktory ma "udajne" tiez velmi miluje. Je nam spolu krasne, stretavame sa sice len sporadicky, ziadny sex (obaja to velmi chceme, ale ON sa snazi byt nekompromisny pretoze by to uz vraj potom nikdy nedokazal ukoncit). Neviem co si mam o tomto vztahu mysliet, chcela som to uz parkrat radikalne ukoncit ale nikdy som to nedokazala, nechcem ho stratit a tak som vdacna aj za to co mi dava, ale citim ze ma to postupne nici. Neviem co robit, neviem....... Neviem ci mu mam verit ze ku mne citi naozaj to ako rozprava, to by potom malo sancu pokracovat v tom, ale na druhu stranu si nechcem robit nadeje a hlavne tym trpi moj manzelsky zivot. Este pred tym nez som ho spoznala som si uvedomila ze mojho muza prestavam milovat (ak vobec este ide o lasku), potom som spoznala pana dotycneho a zazivam nieco, co som asi este k nikomu necitila.
Bola som u kartarky, je to zena ktora si odomna nevzala ani korunu, a vsetky vyklady ktore mi robila, hovorili o tom ze existuje muz ktory ma miluje, budu kvoli tomu velikanske problemy az to prepukne, ale nakoniec sme stale boli vsade spolu a vsade karta bozie oko. Tieto vyklady mi stale vravia vydrzat, ze to utrpenie ktore teraz prezivam mozno stoji za to, ale na druhu stranu neviem pochopit preco sa potom sprava ako sa sprava, ked mi da pusu a je nam spolu krasne, tak to zrazu utne a doslova odomna utecie........
263

Prožívám v manželství krizi. Trvá to na můj vkus už dlouho. Odráží se to i na mém zdraví. Nejsem schopna toho moc sníst, takže hubnu a rozhazuje se mi psychika. Myslela jsem, že už jsem na tom pomyslném dně a teď už se od něj odrazím. Ale asi ne. Trápí mě, když vidím, že i manžel trpí a snaží se z toho všeho ven. Oba se milujeme a snažíme se vše vrátit do normálu. Ale nějak to nejde. Nechci, aby všechno skončilo. Mám pocit, že i když se milujeme, tak žít v oboustranném souznění spolu prostě nedokážeme. Nebo ano, ale za cenu toho, že vlastně ani jeden z nás nežije tak, jak vnitřně touží. Máme dvě děti, vím, jak těžce nesou naše neshody. Snažíme se s manželem všechno probrat, prodiskutovat, vysvětlit. Ale dusno je doma prostě cítit. Oba máme děti opravdu moc rádi a nechceme jim ublížit. Ale taky nechci udržet vztah za cenu zdravotních problémů ať už mých nebo manžela, nebo ztrátu snů toho druhého.

262

Udělala jsem chybu, že jsem vsadila na lásku? Mám začít znovu? Něčí kletba? Nebo jen slepá cesta? Vztah ze strany mého přítele vychladl, v projevování citů je skoupý, má strach z blízkosti! Jen samé cynické zlé ubližující poznámky. Jak se někdo může tak změnit a hlavně proč. Můj přítel je už půl roku jiný člověk, ale ne lepší. Najednou vypne, zruší kontakt, stáhne se, nelze se k němu dostat.
Znejišťuje jej zejména vše emocionální, citové. Chtěl po mně miminko a přitom je tak zlý! Nedokáže se už líbat, vřelý je výhradně ke svým psům, proč? Má smad nějakou silnou vazbu na psy?? Ztrácím naději, nedaří se mi k němu dostat. Dřív jsem hodně meditovala, psala jsem poezii, cvičila jógu, pracovala na sobě. Toužila jsem po partnerovi, hodně věcí jsem se kvůli němu vzdala. Ale teď nemám ani jedno ani druhé? Proč? Zachrání se můj vztah, jde to? Co mám dělat? Nebo se musím smířit s tím, že je konec a už to vzdát. Jsem unavená, strašně jsem za ty 2 roky s ním psychicky zestárla. Mám jen starosti, sotva se uživím. Nemohu pořádně cvičit-meditovat, jsem z toho nešťastná, ale když se přiměju, stále cítím svou *korunu*, stále vím, kdo jsem, energie funguje, není zmenšená! Jen mám překážky v tom cvičit.. Toužím dát život do pořádku. Volá mě to vrátit se zpátky domů, toužím po bukových lesích, toužím stát na plácku pod katedrálou dívat se na město, zase dýchat čirý a modrobílý vzduch a pod nohama cítit křídové pláně, chci zpátky světlo a slunce, své přátele a průvodce na cestě. Chci být zase jeden jako jediný, One, když už nemohu být jeden jako polovina ze dvou. Chci se vrátit, i když finančně na to teď opravdu nemám, ale můj přítel se mnou nepůjde, že? Nevadí mi "samota", jsem nešťastná, protože on se žádným způsobem nechce na vztahu, který existoval, podílet. Bylo to hezké. Proč už nemůže být? Nic jsem mu neudělala, nebo snad ano??

261

Celý můj život se mi opakuje velmi podobná situace, kdy partneři, v okamžiku, kdy mají pocit, že bych mohla otěhotnět nebo dokonce být těhotná, utíkají. Už dávno jsem pochopila, že nemá smysl ptát se kartářů, vždycky končím u toho, že si musím poradit a komunikovat s jemněhmotným světem sama. Před téměř 15 lety jsem porodila syna, jehož otec se o nás přestal zajímat již v těhotenství a celou tu dobu se o něj starám sama. Vždycky, když se někdo objevil, končil vztah na odpovědnosti za nás . Muži se nechtěli vázat. Pouze jeden ano, ale ten se zabil v autě, když jel za mnou. Po své smrti měl přání, aby se mi mohl narodit. Od té doby jsem začala komunikovat s jiným světem, ale stejně nemohu přijít na to, proč ze mě mají muži strach. Loni v létě jsem poznala muže ve chvíli, kdy jsem opravdu žádný vztah nechtěla, ale věděla jsem, že přijde. Cítím se s ním štastná a myslím, že i on se mnou. V několika vizích jsem měla určitý nástin našeho vztahu, ale ted momentálně opět prožívám to, co již několikrát před tím. Tento muž v naší společné komunikaci s mým ochráncem mi říkal, že mě na konci našeho minulého života opustil a že tentokrát již zůstane se mnou až do konce, že tentokrát to už zvládne. Nyní přijel za mnou a ještě než odjel, jsem mu řekla, že mohu být těhotná, což samozřejmě musel předem vědět. Neberu antikoncepci a on se poprvé nezeptal, jestli může. Nečekala jsem to a jen jsem sledovala, že se děje něco, co nemohu ovlivnit, ale co se asi mělo stát. Již několik dní se mnou nekomunikuje. Dříve mi několikrát denně psal, ted mě nechává samotnou.

Neustale se mi opakuje situace, kdy me muz opousti kvuli sve vlastni svobode a v horsim pripade me nechava tehotnou s tim, ze zadne dite nechce a nic od nej nedostanu. Uz nevim jak dal. Tentokrat je to nejbolestivejsi, protoze posledni partner mi byl "pridelen" za asistence jedne nam obema blizke zene a nikdy jsem nicemu neverila tolik, jako tomuto vztahu. Ted tu sedim opet opustena, se stejnou odpovedi. Chci svobodu a kdyz jsem mu rekla, ze se citim byt tehotna, o diteti a odpovednosti nechce ani slyset. Uz to nechci prozivat znovu. Neumim byt ve vztazich jen napul bez srdce.
260

Mám docela běžný problém.Po 15letém vztahu, jsem vdaná, 1 dítě, jsem se zamilovala. Na první pohled. Kamarádka mi poslala jeho fotku a bylo to ... trochu jsme spolu komunikovali, ale já se bála, nechtěla si nic začínat. Ale stále mě přitahoval, měla jsem ho v hlavě. Až po několika měsících jsem mu zase napsala a už jsme nepřestali.Strašně mě přitahoval, nemohla jsem si pomoci..a jak říká on, z jeho strany to bylo stejné, pořád čekal, jestli napíšu, proč nepíšu...ted se tomu smějeme, ale oba jsem NĚCO pocítili okamžitě...já vím, klasika, přitažlivost...
Já jsem 15 let s jedním mužem, jak všichni říkají, nemám jedno dítě, ale 2... domácnost, jakékoliv problémy, všechno leží na mně, manžel byl až do této doby dost klidný... klidný ve všem, protože náš největší problém je sex..dlouhá doba je slabé slovo, pořád jsem TO nějak řešila, povídala si s ním,atdatd, chvíli lepší, horší období, nějak jsem se nedokázala s ním rozejít, vždycky jsem se z toho nějak vykecala kamarádkám, i svatbu jsem zrušila pak zase souhlasila, když byli všichni tak smutní..takhle to zní divně, prostě si myslím, že tou sexuální frustrací jsem byla celkově nespokojená, ale nějak jsem si pořád něco namlouvala,.On je hodný, flegmatic...pak už jsem strašně chtěla dítě, tak jsem si řekla, že už po něm nikdy nic chtít nebudu, jen ať mám to miminko, doslova jsem si ho vymodlila, trvalo to rok, ono na pár pokusů se není čemu divit...chlapečka mám, je to moje láska...jenže i když jsem si namlouvala, že to nějak půjde, stejně ne..ale celou dobu jsem byl věrná, jiný muž mě ani nenapadl..až když jsem po mateřské nastoupila do zaměstnání..byla jsem mu nevěrná, no, za moc to nestálo a ještě strašná pohroma, otěhotněla jsem, potratila..no, nic moc..ale tohle je za mnou..a ve chvíli, kdy jsem si říkala, že nebudu nic pokoušet, že to je jedno, můžu si žít klidně i dál, že nic nepotřebuju..tak jsem poznala JEHO...
Jak už jsem psala. nějak nás seznámila kamarádka, možná netušila a nepřipustila si, co se může stát..ale stalo se...
Jsme spolu už 5 měsíců.. ano, jsem strašně zamilovaná.. nikdy jsem nedokázala říct MILUJI TĚ, ale jemu ano, a přirozěně, bez ztuhnutí v krku... sexuální přitažlivost, všechno, všechno funguje, když jsme spolu, je nám skvěle, pořád na sebe myslíme, píšeme si...
Ano, zádrhel , taky je ženatý, děti ještě nemají... No, a před několika týdny mi manžel našel v mobilu sms-ky...nic nového pod sluncem, že.. a je jako vyměněný... Najednou si mě všímá, slyší každé slovo co řeknu, vnímá mě, už z něho nevidím jen jeho záda, jak celé dny a noci seděl u PC, počítač je vypnutý, věnuje se dítěti....ale se mnou to už nehne...několikrát jsem se už chtěla rozvést, teda řekla jsem si to, nevidím ho ve své budoucnosti, vím, že s ním nechci zůstat do konce života...a ted , neřeší to se mnou, ale s naší společnou kamarádkou, mě miluje jako nikdy předtím, jak napsal, nikdy mi neřekl že mě miluje, nechce o mě přijít...já vím, ale já cítím jen lítost, a nic to se mnou nedělá, je jako vedle mě už dlouhé roky, možná jsem to měla udělat už dávno, ale teď mám takový ten impuls,jiskru.... Nejsem naivka, abych si myslela, že je to pohádka, že se oba rozvedeme a budeme šťastní až do konce života, na to je kolem mě spoustu rozvedených kamarádek a vůbec, nejsem hloupá.Jen je mi tak krásně na duši a na těle, moc krásně, nechce se mi nic řešit ale vím, že budu muset, že to manžel asi dlouho nevydrží, musí trpět, když nejsem doma a ví, že asi jsem s ním, neřekli jsem si to otevřeně, jako - Ty někoho máš?, on se mě vlastně ještě na nic nezeptal, já jsem musela začít hovor, abych mu dala vlastně konečně najevo, že můžeme byt už jen rodiče syna, ale o nic víc mezi námi už dlouho nejde a už nepujde, intimita skončila už dávno...on se neptá, jen trpí, opět mi vlezl do mobilu...no prostě divná situace...vím, že to musím vyřešit já sama..nebojím se budoucnosti, je sobecké říct, že už chci myslet na sebe, nezabývat se tím, co řeknou rodiče, co se má... držet manželství jen kvůli dítěti...a být nešťastný ve vztahu...komunikace žádná...

259

Jsem těhotná. Jsem moc ráda a na miminko se těším. Ale začátek těhotenství byl dost komplikovaný. Bylo mi tak špatně a slabo, že jsem musela hned přestat chodit do práce. Pak mi hrozil potrat, ale teď se zdá, že už to je v pořádku. S přítelem jsme spolu asi dva roky a miminko jsme si přáli. Když jsme se potkali, tak to z mé strany nebyla láska na první pohled. Zamilovala jsem se až později. On se nenechal odradit a získal jsi mě. V minulosti jsem měla vztahy, kdy jsem se hned slepě zamilovala a pak mě dotyčný opustil, a tak jsem si tentokrát dala pozor. Ale vzali jsme to vše dost rychle. Koupili jsme byt, nyní čekáme miminko, požádal mě o ruku a já najednou pochybuji. Byla jsem zvyklá mít svoji svobodu a nyní mám strach, že ji ztratím.Vystudovala jsem jazyky a vždy jsem chtěla hodně cestovat, najít se ještě lepší práci... Nyní mi příjde, že už to nepůjde. Ale můj největší problém je jeden kamarád, kterého znám již mnoho let. Vídali jsme se vždy jen jako kamarádi. Je chytrý a úspěšný, ale nějak nešlo, aby mezi námi bylo víc.I když jsem tušila, že by mě asi chtěl, tak on se nikdy při osobním setkání jasně nevyjádřil. Pak mi o svých citech psal. Když jsem mu pak oznámila, že nyní už někoho mám, a že zůstaneme i nadále přáteli, tak mi začal intenzivně psát, vyznávat lásku a nabízet pohádkový život, který by mi snad i při jeho možnostech mohl zajistit. Myslela jsem si, že se odmlčí, ale psal mi dál. Píše mi, že my dva spolu musíme být, protože je to osud apod. Mě to vždy rozrušuje a když pak v současném vztahu řešíme nějaké problémy, tak zaváhám, jestli jsem si vybrala správně. Pak se za takové myšlenky stydím, protože můj přítel mě má opravdu rád, což mi dokazuje každý den. Nevím, proč nad tím stále tak přemýšlím a trápí mě to. Toho kamaráda si vážím, ale asi jsme spolu neměli být. Když jsem byla sama, tak nebyl dost aktivní a ani já to tak necítila. Svého přítele mám ráda a čekáme miminko.

258

V mém životě mám poslední půl roku časté komplikace chtěl jsem se zeptat (poprosit) jak vidíš můj vztah s přítelkyní a poslední dobou si často dopisuju s jednou ženou rád bych vědel jak jsem natom a jestli mi je přítelkyně věrná

257

Moje manzelka chodila do zakladni skoly se spoluzakem, ke kteremu neco citila, ale nevedela oc jde. Po ukonceni povinne skolni dochazky se temer nevideli. On se ozenil, ona vdala. Kdyz se nahodou potkali, tak k nemu mela nejake citeni, ale jen se pozdravili a zase byl klid. Asi pred rokem zacali mivat skolni srazy a tak se vidali casteji. Manzelka mi povedela, ze to pouto tak sililo, ze ho musela kontaktovat. Kdyz se mu s tim sverila, rekl ji, ze citi to same, ale nemel odvahu ji o tom povedet. Na prvnich schuzkach pry plakali. Nevim co k sobe citi. Take manzelka mi povedela, ze kdyz je s nim, citi jakesi teplo a ze kdyz se za ta leta skoro vubec nevideli, od prvniho setkani ji byl tak blizky, ze ji to pripadalo jako by se znali cely zivot. Jako by patrili do stejne rodiny a zili v jednom dome. Manzelka trpi bolestmi hlavy. Drive mivala tak silne migreny, ze proplakala i cele dny. Po absolvovani akupunktury se bolesti zmirnily, ale migrena se ji stale casto vraci.

256

Asi před rokem jsem se za zvláštních okolností seznámila s mužem, který mě okouzlil a já jeho také. Překonali jsme můj následovný úraz, jeho problémy v rodině atd. Jenže oba jsme v jiných svazcích. Můj je už dlouho pouze formální, on zůstává kvůli malému synkovi. Poprvé za mnoho let bych chtěla změnit vše od základů, jen nevím, zda se můj přítel odhodlá k tomu samému. Vydrží nám láska po celý život a budeme spolu někdy v budoucnosti žít?

255

První den nástupu na střední školu jsem zahlédla klučinu,který se mi moc líbil, ale nějak podvědomě jsem cítila,že to je ten muž co mě nechce, proto i když jsem byla hodně zamilovaná,celou dobu jsem vystupovala jen jako jeho přítelkyně, nechtěla jsem udělat chybu,aby se něco pokazilo. Moc jsem toužila,aby to byl zrovna on ten pravý pro život,ale studium uběhlo a situace se nezměnila,tak jsme se jako dobří přátelé rozešli. Já v té době už toužila po prožitcích a věděla jsem,že s jeho strany asi nikdy nepřijdou,že na to měl dost času a celé 4 roky mě po svém boku a nikdy to nesdělil tak jak bych si přála,tak jsem se rok po ukončení střední školy vdala za svého přítele s kterým jsem už od začátku 4 ročníku chodila.Byla jsem v té době moc ráda,že ho mám,nemůžu říct že né,byl to můj první muž,kterého jsem poznala a porodila mu 2 dětičky a na běžné neshody jsme vedli hezký,dá se říct normální,běžný život.Ale po pár letech,když jsem se se svou tajnou láskou uviděla se situace z jeho strany změnila,vstoupil mi do života jako muž a já měla pocit,žejsem prožila to,po čem jsem vždycky toužila.Byla jsem v té době 7 let vdaná a nějak jsem v té chvíli na to pozapomněla.Možná jsem pak nachvíli pocitovala malou výčitku,ale můj život běžek dál beza změm a já si nosila celou dobu hřejivý pocit v srdci,že jsem byla jeho a on můj.Jenže za 3 roky na školním srazu to vypadalo,že chce ode mne víc.Ptal se na další schůzku,vodil mě za ruku a já došla k závěru,že konečně pochopil,co pro něj znamenám,když mi líčil své dosavadní neúspěšné vztahy.Znovu jsme se milovali a od toho dne se můj život začal hroutit.Ráno dělal,že mě nezná,vůbec jsem tomu nerozuměla,byla jsem z něho totálně zmetená,myslela jsem,že to dělá, aby to zakryl před přáteli.Odjela jsem domů se smíšenými pocity. Ale navštívil mne v práci,chtěl se sejít,domluvili jsme si schůzku.Kdybych věděla dopředu kolik mi to přinese slz a trápení,nikdy bych to už neudělala,ale v té době jsem o to moc stála.Říkala jsem si,proč by měl tak skvělý kluk tak trpět,když já ho mám celou dobu co ho znám tak strašně ráda.Vím,že ho dokážu milovat,naplnit jeho srdce,Jenže on mi tu příležitost vlastně nedal,nikdy mi nedovolil doopravdy ho o tom přesvědčit.Měla jsem pokaždé pocit,že naše schůzka je znovu ta první,vůbec se nedokázal,nebo nechtěl posunout z místa na kterém stál.Udělal jeden krok v před,kterým mi dal neději a vzápětí dva spátky,kterými mě drtil.Strašně jsem tím trpěla,dostala jsem se do totální závislosti,které nevím jestli vědomě,nebo nevědomě zneužíval.Trpěla jsem celý rok,nebot tak dlouho jsem věřila,že se změní,že ho přesvědčím,že opravdová láska existuje,ale nepodařilo se mi to.Byla jsem příliš vysílená,zdrcená životem,totálně vyštavená.Celou dobu jen bral,nedal mi nic na oplátku a já svou životní prohru nesla velmi těžce.Nikdy jsem na sobě před ním nedala nic znát,ale myslela jsem,že bez něj umřu,že jsem stratila smysl svého života.Neutěšovalo mě v té době ani vědomí,že mám manžela,který mě má asi rád a 2 děti.Chvílema jsem neměla sílu žít.Tak nějak jsem pochopila,že né já,jak jsem si celou dobu myslela nejsem pro něho dost dobrá,ale třeba on pro mě,že si nezasloužil mojí lásku.Tak jsem se jí opět pokusila pochytat,zavřít spět do mého srdce,odkud jsem ji nikdy neměla vypustit a sdělit mu co cítím,nebot o to asi vlastně ani nestál.Pomaloučku jsem se sesbírala s podlahy a vyhrabala s propasti v které jsem se ocitla a pokoušela znovu žít.Chtěla jsem opustit vlastního manžela,protože jsem se natolik změnila,že mi připadalo,že jsme už energeticky každý jinde a já tušila,že se nedokážu už nikdy změnit v to původní,co jsem pro něho bývala,Nechtěla jsem se vystavovat snad nějakým výčitkám z jeho strany.Měla jsem pocit,že když jsem stratila to co jsem v životě chtěla,že mi to už ted nikdy nedokáže nahradit a přišlo mi to nefér s ním zůstávat,když jsem mu byla nevěrná a vím,že nešlo o nějaké rozptýlení,nebo povyražení,ale o tu nejhlubší lásku,jaké jsem vůbec byla schopna.Škoda jen,že byla jednostranná a tolik její ztráta bolela.Tak nějek plynul čas,nebyla jsem nijak zvlášt štastná,ale nakonec k vůli dětem jsem setrvala.Vté době mi nijak můj manžel nevadil,dokonce to vypadalo,že mě chápe proč se mi to stalo,že to byl zřejmě můj dluh,který jsem musela svému nejlepšímu příteli splatit a opravdu nikdy mi to nevyčítal.Ale taky si uvědomil,že jsem jiná a vzdycky budu.Ještě jsem na tom nebyla nejlíp,když jsem přišla po třetí do jiného stavu a díky svému miminku,které mě spočátku strašně zaskočilo,jsem začala normálně přijímat potravu a ten pocit,že nosím nový život mě držel nad vodou,i když to mnohdy nebylo lehké.Pamatuji si na dobu,kdy jsem propsila boha,at se stane cokoliv,že to přijmu,jen at mi je už líp.A pak bylo!Narodil se chlapeček,který měl skoro 5 kilo a já žila jen pro něj. Hodně jsme si rozuměli a já nemusela ani používet slova,aby jsme si rozuměli.Tak nějak jsem se s tím smířila,že budu žít pro své děti vedle svého manžela, ale začínela jsem se cítit strašně sama,ikdyž nás byl plný dům. Jednou večer,když jsem prosila manžela,aby se šel se mnou podívat na večerní oblohu ,mě odmítnul a řekl,že nejsem normální a že už vstávat s postele nebude.Tak jsem sama a naštvaná vykročila ven a zahlédla jsem padající hvězdy a ve spěchu,snad abych nepropásla příležitost vyslovila tajné přání,které mě samotnou překvapilo. Moc jsem si přála někoho poznat a říkala jsem si sama pro sebe,že ikdyby byl ženatý a měl tři děti,že ho budu milovat,když mě taky bude mít rád.Ted už vím,jak to opět bylo pošetilé přání,protože ono se za nějaký opravdu krátký čas vyplnilo a mou do té doby né zrovna lehkou situaci ještě shoršilo.Miluji opět ve svém životě naplno, pro změnu cizího muže,který má svou ženu a děti a nedokážu si zatím pomoci.Nesmírně mě ten pohled v jeho očích zasáhl a když jsme se poprvé uviděli,měla jsem dojem, že to je ten muž co ocení,co mu chci v životě dát.Musím říct,že jsem to celé nechala na něm,nebot jsem chtěla vidět,jak je na tom on a taky jsem už věděla,že když to nebude i na druhé straně,že do toho po druhé znovu nepůjdu.Je moc hodný a ochotný člověk,dělá všechno pro ty ostatní a mám pocit,že nebyl v manželství docela spokojen,když dokázal pomrkávat jinde.Mě má zřejmě za odměnu,co dělá pro ty všechny ostatní,nebot já mám dojem,že jediná rozumím jeho duši doopravdy.Nikdy bych se ho nesnažila nějak zneužít,nebo udělat něco,co on sám by nechtěl.Mám ho moc ráda,jen to propletené vzájemné soužití miobčas nadělá dobře.Chci se ho pak vzdát,vysvětluji mu,že nedokáže žít život v životě,že mám pocit,že jsme dostali šanci být spolu,jen záleží ne nás,jestli ji budeme mít sílu využít.Oba se pohybujeme v rodinách,kde pro to není pochopení,ted myslím mou matku,babičku,vlastní tchýni a švagrovou a na jeho straně především manželku a jeho tchýni.Nikdy předtím,jsem si nepomyslela,že budu mít tak složitý život,ale zavinila jsem si to samatím,že jsem šlápla vedle a nedalo se to ničím zachránit.Hodně jsem pochopila,spoustě věcí se učím,jen v té pro mě zatím poslední zápletce tápu.Je mi s ním opravdu moc hezky,párkrát jsme se pokusili rozejít,ale vždycky nás to svede dohromady,jelikož já se ho vzdávám spíš s pocitu zodpovědnosti vůči jeho rodině,né jeho samotného,jelikož mám dujem,že i já jsem už hudně zakusila a on je pro mě odměnou za to,co jsem musela prožít.Vždycky si ríkám,že když se někdo s někým rozejde,tak pro to,že ho nebyl hoden já ten pocit nemám,spíš si myslím,že k sobě tak nějak patříme.Myslím si,že je to oboustranné,dává mi to často najevo a já ho zato zbožnuji,hodně miluji.Ale taky mě hodně trápí poslední dobou otázka budoucnosti.Myslím,že takhle se nedá na věky žít,jak to má zřejmě naplánováno ve své životní cestě on.Vystupovat spořádaně a při tom být nucen žít druhý život,nebot se ho nedokážeme ani jeden vzdát.Moc se potřebujeme,vzájemně doplnujeme a obohacujeme.Jak jsem řekla,žiju především před svou matkou strašné divadlo,ikdyž vím,že si to taky nazaslouží,ale není tím pravým člověkem,který by mě v tutu chvíli dokázal pochopit.Ona je ten typ,cosi dokáže rozumově danou situaci zdůvudnit,uznává jen vlastní pravdu a její pravidla.Kdykoliv jsem se snažila už i jako dítě vymanit přitáhla mě spět.Už tolik nebijuji jako dřív,žiju si svůj svěk,který potřebiji k životu jako každý jiný,abych byla opět aspon na malou chvíli štastna.Spoustě lidem kolem sebe lžu abych si uhájila to co potřebuji,alenedokážu si představit ani změnu,ne z důvodu,že bych ji třeba nechtěla,ale nechci nikomu ublížit.Jsem často hodně unevená občas pláču občas se směji.Milá Wahlgremis,prosím povězte,jak to vidíte vy.Nedávno jsem si dala na dálku vykládat karty a jistá paní mě od mého přítele zrazovala,říkala,at to ukončím,dokud je čas,ale já to nedokážu. Za prvé nevím,jak se to dělá a za druhé to vůbec takhle necítím.Mám dojem,že jsem potkala člověka který ke mě patří a jsem si vědoma,že kdybych ve svém manželství nesklouzla,my dva bychom se taky nikdy nesblížili. Jen osud tomu chtěl a my dva se potkali a od začátku na sebe zaláskovaně hleděli. Chtela bych konečně vědět,co to pro mne s mým přítelem vlastně znamená,jestli jsme si souzeni,nebo přijde čas,kdy se budeme muset sebe vzdát.

254

Mám velký problém se svým partnerem,s kterým jsme spolu 6 let a žijeme ve společ.domácnosti.Prosím má náš vztah nějakou budoucnost?Mám obavy, že s mojí povahou asi ne.

253

Mám už 6 let přítele. Náš vztah byl chvíli dobrý a chvíli to skřípalo. Někdy to zaskřípalo tak, že jsme se rozešli, ale po nějakém tom týdnu odloučení jsme se k sobě opět vrátili. Jenže jednou jsme se rozešli, já jsem odjela k rodičům a tam jsem se potkala s klukem, kterého jsem měla dříve hodně ráda, ale on mě několikrát sklamal (byl nevěrný), ale skusila jsem mu dát ještě šanci. Začali jsme spolu chodit a já jsem uvažovala, že se za ním z města odstěhuju. Nakonec jsem ale zjistila, že jsem s ním těhotná. Když jsem mu to sdělila, tak mi to nevěřil. V tu chvíli jsem byla na dně. Nevěděla jsem, co mám najednou dělat. Jenže řešení se najednou naskytlo samo. Můj vztah s přítelem se kterým jsem v Praze bydlela se začal opět uklidňovat a řekli jsme si, že to spolu opět už snad po sté zkusíme. Řekla jsem mu, že jsem těhotná, ale že dítě je toho druhého kluka a on mě přijal zpět i přesto. Celé těhotenství se o mě výborně staral, byl u porodu a dnes je šťastným tátou dvouletého chlapečka. Zdálo by se to jako příběh se šťastným koncem, ale má to velký háček. Před třemi měsíci jsem byla opět u našich a biologickému tátovi mého prcka jsem napsala sms jestli bychom se nemohli vidět a jen si tak popvídat. Poseděli jsme, popovídali a já jsem zjistila, že ho stále miluji. On mi řekl to stejné a k tomu by teď chtěl abych se za ním s prckem odstěhovala a vzala si ho. Každej by si asi teď ťukal na čelo jestli jsem normální proč toho kluka když se na mě vykašlal pořád chci a proč si nevážím toho, že mám doma hodného, pracovitého snad i věrného partnera který přijal cizí dítě za vlastní, ale já si prostě nemůžu pomoci. V noci skrz to nespím a nevím jestli se mám vážně rozhodnout a za tímto přítelem se vrátit, protože ho moc miluji a je mi s ním krásně nebo jestli se ho mám pokusit nějak vymazat ze svého života a být s člověkem, kterého mám sice ráda a moc si ho vážím, ale nemiluji ho.
Prosím pokud to bude ve tvých silách - poraď mi v co se mám rozhodnout. Když to tak vezmu, tak mě nejde ani tak o mě jako o to aby byl spokojenej hlavně prcek. Co myslíš se kterým z nich budu (budeme s prckem) šťastnější?

252

Jde o vztah s dívkou. Známe se skoro 4 roky, ale první dva roky jsme byli jen velmi dobří kamarádi.

Z mé strany a ze začátku ani z její, nebyl zájem o nic víc, prostě ona nebyla můj typ.

Ovšem cítili jsme k sobě zvláštní pouto, takový pocit hodně uvnitř, světlý a příjemný pocit z její přítomnosti.

Ona pak začla s tím, že cítí něco víc a tak to nějak začalo, já se nebránil, ale přesto jsem měl pocit, že to není ta pravá Láska.

No a čím dál víc se ukazovalo a ukazuje až do teď, že jsme každý na tolik rozdílní, jakoby z jiného světa, je to asi dáno výchovou v rodině, že spolu nějak nemůžeme být nebo co, prostě se pořád kvůli něčemu dohadujeme, ale je nám už teď jasné, že spolu nejsme náhodně a že nás to oba obohacuje, hlavně moje ego tím velmi trpí a to je dobře, jsem moc rád za tyto lekce.
Hlavní problém je, jak oba tušíme, ve mně. Pravou Lásku pořád hledám někde jinde, mám prostě zadní vrátka.
Souvisí to asi taky s tím že jsem Blíženec a nemám v sobě jasno, jsem jako by dvě osobnosti a každá chce něco jiného.
251

Zamiloval jsem se do dívky /říkejme jí Petra/, která je hodně duchovně založená a já také.

Rozumíme si a máme mnoho společného, přesto cítím z její strany pouze přátelství.

Já vím asi je to hloupý mail, ale moc ji miluji, chtěbych s ní být jedna duše, jedno tělo, zkrátka jedno.

Nechci ji nějak manipulovat nebo si z ní udělat nástroj svého chtíče, cítím k ní tak vzácnou blízkost, kterou jsem dlouho neprožíval.
Nevím, možná ke mě také něco cítí, chtělbych ji udělat šťastnou,

dát ji své srdce,zažila tolik tragického a negativního, jak krásná je její duše!

Ztrácím smysl života, vše se mi hroutí, přemýšlím o hodnotě vlastního života a o sebevraždě,nechci být součást nicoty,

to je lepší včas ukončit život, cítím takové prázdno a absurditu všeho, s ní se cítím tak dobře,

takový soulad jsem nenašel ani u své minulé partnerky.
Žil jsem 3 roky s dívkou, které jsem se snažil dát lásku, zázemí,toleranci, blízkost, po 3 letech mě odvrhla,

nemohl jsem najít nikoho tak blízkého, až teď jsem našel Petru...
Nevíte,co bych měl dělat? Bylo by opravdu dobré,abych měl s touto dívkou víc než přátelský vztah, vskutku bysme si stále rozuměli?Nechci ji ztratit, cítím, že mohu tolik dát... Nemůžu žít bez lásky a lásku, kterou nemohu nikoho obdarovat je k ničemu...

250

Ahoj Wal,
chtěla bych tě poprosit o radu.Všechny moje kamarádky už prožili nějakou tu lásku, ale já stále nic.Nemám co bych vyprávěla.Ne, že by se mi nikdo nelíbil,ale asi nevím jak na to.Občas mě někdo někam pozve, ale já i když bych chtěla tak řeknu ne.Budu ráda, když mi odepíšeš,ale nebudu se zlobit když ne.Vím, že máš toho hodně.

249

Hledala jsem hudbu M.Rowlanda a našla Vás.Po pročtení stránek mě napadlo,že by jste mi mohla poradit.V roce 2004 jsem na jednom meditačním víkendu poznala člověka,který mi převrátil život vzhůru nohama.Měla jsem pocit,že jsem potkala někoho, koho hledám celý život.Rozum říkal,že je to nesmysl a vůbec jsem nevěděla, proč moje srdce blázní radostí.Byl to pocit,který slovy ani nejde vyjádřit, ještě nikdo mi nebyl tak blízký.Kdyby ta bytost řekla,pojď se mnou,opustila bych všechno ostatní a šla.Zvažovala jsem všechny možnosti,jako- je to někdo z min.života,nebo velmi blízká duše,nevím a ptám se stále kdo to je,ale odpověď nepřichází.

248

Loňského roku jsem se seznámila s mužem. Tato známost trvala velice krátce - ale oba jsme prožívali hluboký citový vztah. Pouze z nějakého nedorozumění jsme se přestali stýkat. Stále jsme ale v písemném styku. Najdeme cestu opět k sobě? Velice mi na něm záleží. Nechci ho ztratit.

247

Chci se rozejít se s svým přítelem a nevím jestli ano či ne. Rozchod chci hlavně já, protože mezi námi nefunguje komunikace tak jak by měla. A z toho vzniká spoustá nedorozumění, výčitek a podezírání. Jsme spolu dva roky, za tu dobu jsem já, i díky němu, vyšvihla ze dna na horu. Chtěla jsm aby se taky vzchopil, ale po delší době mi vlastně došlo, že je to zbytečné (jelikož u něho ještě nenastal ten správný čas). Čekala jsem poměrně dlouho a dávala mu dost prostoru na to, aby se nad sebou zamyslel. Vím, že má strach, a ani nechci aby na sobě pracoval kvůli mně, ale hlavně kvůli sobě! A v tom je ten problém. On se změnit nechce (což chápu, komu by se chtělo...). Když jsem si uvědomila že svým chováním ztrácím milovanou osobu a chci s ním i nadále být, tak jsem na sobě začala pracovat (kinezilogie, regreska, dnes si úspěšně léčím zánět pomocí homeopatie). Ted už to dělá víceméně pro sebe. Ale on nic! S ním nic nehne.V pondělí jsem definitivně řekla že chci odejít. Přes týden jsem v Praze, takže v pátek si s ním chci promluvit, jestli bude mít zájem..A nebude uražený. Je totiž Blíženec a já Beran.
Celé dva roky byly celkem těžké, vzhledem k nevyřčeným otázkám. Tou jednou je Proč jiné může volat třeba o půl noci a mně ani nezavolá?! Samozřejmě říká, jak mě má rád a že by mě nikdy nepodvedl atd. Ale tohle všechny hezký řeči maže! To telefonování bych opominula.. Ale s dosavadním člověkem jakým už být nechci. Nevím na co čekám, když vím že se nezmění a pracovat na sobě nebude. Nic mu nestojí za tu námahu. Nebo snad ano? Dělá jenom tvrdou masku a pod povrchem je to jiné?
Je to zvláštní. Každá jiná by už byla dávno pryč.. Ale oba jsme se shodli, že ač se pohádáme, toužíme po sobě. Ač jsme každy jiný (on - lenost, pasivita. Já - příroda, pohyb).

246

Milá Wahl, mohu-li Vám tak říkat...
dnes jsem náhodou se objevila na Vašich inet stránkách.....nevím co dělat, hledám pomoc všude.....chtěla bych Vám odvyprávět můj příběh a poprosit Vás, budete-li mít chvilku o odpověď....
Před dvěma lety jsem se seznámila s mým "nynějším" přítelem....pro mě to byla láska na první pohled, nikdy jsem se tak bláznivě nezamilovala....měli jsme ale problémy, já byla zadaná a on také, vzájemně jsme se svými partnery bydleli....nechtěla jsem bortit nikomu vztah...ale zároveň jsem díky němu zjistila, že můj vztah mě nanaplňuje....rozhodla jsem se od přítele odejít a najít si vlastní byt...do té doby, uplynul měsíc, jsem se se svou novou "virtuální" láskou neviděla, pouze jsme si psali denně dlouhé maily.....když jsme se setkali, stále mezi námi bylo silné pouto, silná vášeň....i on opustil svou přítelkyni a mohli jsme být konečně spolu....jenže to nevyšlo a po třech měsícíh jsme se rozešli.....po dvou letech jsme se opět potkali, opět to mezi námi zajiskřilo a on opět kvůli mě opustil svou přítelkyni a byli jsme spolu....měli jsme krásný půlrok....bydlel dá se říct u mne....i přesto do svého bytu často jezdil....říkal, že mě moc miluje, že nikdy nikoho tolik nemiloval, že je mnou úplně posedlý....kdysi ve vztazích to měl prý chladnější...děsil se sám sebe, děsil se jak je jeho láska silná....
Před vánocema jsme se pohádali, den před nima....říkal mi, že se pohádal s rodiči a že nemá náladu a že pojede k sobě domů, a že se u nich cestou staví a omluví se jim....místo toho šel do hospody, kde se opil....druhý den volal jako by nic v půl jedenácté...na štědrý den, já byla smutná, rozčílená....měli jsme být celý den spolu, naše první vánoce....mělo to být krásný a on mi to kocovinou narušil....položila jsem mu v rozčílení telefon...zkoušel volat nazpět, ale hrála jsem si na nedobytnou...asi se mi to i vymstilo nevím....už se neozval....přišlo mi to líto....vánoce jsem trávila u rodičů...a večer mu volala, nezvedal to....psala jsem mu...neodpovídal....pak okolo druhé ráno, kdy jsem byla doma sama, sesypaná, mi napsal, že je v pořádku ať nemám strach....že je zlomenej, zklamanej a opitej....volala jsem mu hned zpět...nezvedal to....přála jsem si to vše vrátit zpět....začala jsem za ním skoro dolejzat...psala jsem mu smsky, volala, všechno bez úspěchu....vždy když reagoval, tak říkal že nemůže....za tři dny po vánocích nakonec přijel...pod stromečkem jsme měli dárky, navodila jsem krásnou atmosféru, chtěla jsem nám vynahradit vánoce...i přesto že jsem celé tři dny probrečela doma, potají, schovaná před světem....kdybych tehdy nebyla srab, nebála se bolesti, tak snad si i sáhnu na život....nedokázala jsem myslet...moc to bolelo.....když přijel, nic mi neřekl...skoro jako by se nic nedělo.....moc mě to zasáhlo....ale i přesto jsem se snažila....rozbalili jsme si dárky....můj hlavní dárek byly klíče od bytu.....a protože jsem byla strašně zklamaná a cítila jsem se moc ublížená....posledním dárkem pro něj byl v předsíni sbalenej kufr s jeho věcmi....vím, je to hrozný co jsem udělala...já ale potřebovala nějakou vnitřní satisfakci...nechtěla jsem ho ztratit, nevím v co jsem doufala.....ale stalo se to...zůstal, omlouval se a konečně jsme se začali o tom bavit...o pocitech...prostě spolu mluvit.....večer jsme vedle sebe usli....ráno mě ale čekala další rána....už nemám sílu to ani psát...brečím, bolí to....řekl mi, že jede na noc pryč, s fotbalem....nechápala jsem to, myslela jsem, že si vynahradíme ty ztracené dny....on ale místo toho odjede....šel mi ještě koupit kytku a prosil mě abych to pochopila...že mě nechce ztratit...já to ale nedovedla pochopit....probrečela jsem další dny....nemohla jsem svojí vnitřní bolest ani nikomu vyprávět...byla jsem v tom sama.....a asi jsem se v tom i vyžívala.....za celou dobu jsem od něj nedostala žádnou zprávu....ani já žádnou jemu nenapsala....potom po dvou dnech napsal, že má strach mi přijít na oči, že se bojí aby neřekl něco nepředpokládatelného a nebylo všechno zase v háji....i já mu napsala že se toho bojím, ale že to zkusit musíme...moc jsem ho milovala, doufala jsem, že přijde....za hodinu ale napsal, že jde na oslavu ke kamarádovi....dělat mu tam pingla....vztek kterej do mě vjel jsem v sobě sama nikdy nepoznala...volala jsem mu ....vzal to....vyčítala jsem mu, že mu jsou všichni přednější než já....bylo mu to líto...snažil se že se prý pokusí přijít....nepřišel nezavolal....u každého jiného člověka bych to už dávno vzdala...ale u něj mi to nejde ...moc ho miluju...vím, že nebudu nidky milovat nikoho víc než jeho...život bez něj je pro mě utrpením....přijel až na silvestra...dopoledne...už jsem věděla, že na něj nesmím tlačit...že to nepomůže.....on mi ale přijel říct, že nemůže...že se nenávidí, že nedokáže pochopit jak mi může tak ubližovat....snažila jsem se jak mohla....nakonec mi doslova utekl z bytu....silvestr trávil jinde...nevím kde...moc jsem se trápila
Jelikož pracujeme ve stejné fimě, tak jsme se v úterý v novém roce potkali....povídali jsme si, smáli se...ale když jsem chtěla něco řešit, zmizel, se slovy že nemůže....ve čtvrtek mě pozval na večeři do restaurace...vím, že mě miluje, jen nedokáže zvládnout sám sebe....chtěla jsem po večeři aby u mne zůstal...zase že nemůže....rozkřičela jsem se na něj....v pátek jsme jeli do prahy na koncert...na ten jsme nedojeli, protože jsme si nevytiskli mapu kde ten klub je, tak jsme raději šli na letnany, po oblečení, snažil se, chytil mě i za ruku.....dal mi letmou pusu....večer jsme u nás v děčíně šli na pivo a večer se krásně pomilovali....myslela jsem, že už je všechno v pohodě....ale ráno zase beze slova odešel...zase se do včerejška neozval....nevydržela jsem, a napsala mu, odpověděl....pak jsme se po sms rozešli, napsal mi, že nemá sílu mě trápit, že mě moc na to miluje, a že je píp píp píp....chtěla jsem aby bojoval...ale nic....ten večer jsme si ještě hodinu volali...zase vypadalo, že je vše dobrý...smáli jsme se....dokonce jsme začali i o našem problému mluvit...snaží se odbíhat od tématu....ale snažil se...miluje mě....dnes se mi ale zase neozval....ráno jsem mu napsala....a nic....už jsem vyčerpaná....už nevím co dělat....chci křičet, mlátit okolo sebe....ale co chci nejvíc je jeho...jak se toho mám zbavit....co mám dělat....už jsem zoufalá....už nemůžu dál....
245

Vážená Wahlgrenis,
Touto cestou bych Vás chtěl poprosit o radu, nevím vlastně ani pořádně jak to napsat a správně vyjádřit, ale pokusím se.
Je mi 25 let, mám přítelkyni, se kterou jsem již téměř pět let, je o pět let starší. Než jsme se potkali, byla dva roky vdaná.

Já jsem jejího manžela neznal, ale dle jejích slov ji dost často bil a tím, že jsem vstoupil do jejího života,

dostala odvahu se s ním rozejít. Mám ji moc rád, nevím, zda-li je problém v tom, že jsem spíše klidnější povahy

a ona více temperamentní, italské povahy, protože chodí ráda do společnosti, alkohol si dá jen někdy,

ale když se trochu více napije, baví se takovým stylem, že z ní mám nepříjemný pocit, jako bych ji vůbec neznal.

Již mnohokrát jsem se sní na toto téma bavil, ale vždy mi odpověděla, že nechápe co mi vadí, ž

e se baví úplně normálně a nevidí na tom nic špatného. Dříve, když jsem se seznámil s nějakou partnerkou,

brzy jsem tak nějak vytušil jestli si budeme rozumět a jestli náš vztah bude fungovat,

ale bohužel v tomto případě si nejsem ani po pěti letech jistý. Já vím, že to je zvláštní, ale opravdu je to tak.

Nevím proč, ale nějak jí prostě nevěřím, něco mi uvnitř říká, abych ten vztah ukončil,

ale na druhé straně mi něco říká, že nesmím, jako bych s tím člověkem měl něco nedořešeného z minulého života

a prostě to nejde i kdybych chtěl.

Už dlouho mám zoufalé a nepopsatelné pocity ze kterých jsem, dá se říct, zmatený

a připadám si jako v bludišti, ze kterého nemůžu najít cestu.

244

Dobrý den,
moc se omlouvám,jestli ten můj dotaz Vám bude připadat směšný.Chtěla bych Vás poprosit,jestli by jste mi nepomohl v oblasti lásky? Jsme ted od sebe,respektivě pauza.Chtěla bych Vás moc poprosit o pomoc, moc bych si přála aby jsme mohly být zase spolu,jestli by jste nemohl použít nějaké kouzlo,které by mi vrátilo lásku nazpátek.Zkoušela jsem sama kouzlit,ale nedokážu se na to dobře soustředit. Proto bych Vás chtěla poprosit o pomoc,vím,že mě ten člověk má rád,jen bych tomu chtěla trochu pomoct.Prosím nezlobte se,že Vám prosím o takovou pomoc,ale jsem zoufalá.Předem Vám děkuju za opověd.

243

Vážená paní, přečetla jsem si něco z Vašich stránek, jsou moc krásné. Škoda, že slova nedokáží úplně přesně vyjádřit to, co člověk myslí. Chtěla bych Vás také poprosit, pokud to bude možné, nechci Vás příliš obtěžovat. Bude mi 36 let, mám dvě děti, jsem rozvedená, ale mám přítele. Mám pocit, že přicházím, nebo už možná stojím na životním rozcestí. Ráda bych vykročila někam / nevím přesně kam, ale jako bych byla někam tlačena /, kam jsem dosud neměla odvahu ani pohlédnout - něco jako obrat o mnoho stupňů.
Nevím, jestli to vnímám správně, mám dvě děti a bojím se příliš riskovat. Nechápu odkud se tyto pocity - že se můj život úplně obrátí - berou a zda si to jen nenamlouvám. Nechci ublížit dětem, příteli, který mi hodně pomohl a pomáhá, ale mám touhu změnit všechno, skočit po hlavě do života. Vnímám to správně, nebo by to byla chyba, kterou bych mohla ublížit?
242

Dobrý den. Prosím Vás o pomoc. Ztrácím cestu a nechci udělat chybu. Jsem vdaná, mám manžela, který mě má rád, ale náš vztah provázejí krize, které se podepsaly na mém vztahu k němu. Máme společného kamaráda, který pro mě hodně znamená. Proto Vás chci poprosit o toto:

1. Vztah kamarád a já (jestli ho to ke mně přitahuje jako mě k němu, jestli mě má rád, nebo mu jde jen o to jedno a pokud nejde, jestli je šance být spolu.)

2. Vztah já a manžel.

3. Manžel začal podnikat zda to bude dobré a chce přijímat lidi a já mám z toho strach.

4. Jestli budu mít ještě dítě.

Vím, že je spousta důležitějších otázek, ale já nyní řeším tento problém a bere mi to hodně sil tak prosím pokud můžete vnést trochu světla do této situace budu moc ráda. Prosím Vás, nerada řeším své problémy s ostatními, tak jestli to půjde, odpovězte na mail.

241

Drahá Wahlgrenis,
už dlouho hledám pomoc a radu u lidí zabývajících se věcmi mezi nebem a zemí. Konečně jsem dostala kontakt na Vás a mám pocit, že je teď je naděje a některé otázky a problémy byste mi mohla prosvětlit. Moc Vás prosím o pomoc, najdete-li chvilku času.

Tak tedy ke mně. Mám zásadní problém. Potkala jsem člověka, kterého velmi miluji a dokážu si přestavit po jeho boku trávit i zbytek života. Je mi 24 a v lednu jsem dodělala VOŠ. Jemu je 20 a na jaře odmaturoval. Na svůj věk se ale chová dost vyspěle. To spíš já blbnu jako puberťák.

Celé studium 2 roky si o víkendech vydělával v lese a já si zase chtěla své studium užít. Byla jsem na internátu a zůstávala na víkendy, a tak mi škola šla.

Předtím jsem zkoušlela 2x studovat v Brně bez úspěchu, doma jsem neměla klid. Chodíme spolu rok a půl. Velmi byl do mě zamilovaný, ale teď po maturitě je nějaký zaražený, nevím co ho trápí a trochu cítím, že se ode mě distancuje. Nastoupil na brigádu, ale práce ho moc nebaví. Dnes jsem ráno od něj přijela, ale mohla jsem ještě zůstat u něj. Šel jen na pár hodin do práce a zítra jde jen k zubaři. Tak jsem chtěla odjet až zítra večer, ale on to nechtěl, nevím proč, ale radši sem se neptala a jela domů. Bydlím v Brně a on u Chrudimi, oba u rodičů. On dostal barák od babičky s tím, že tam babička s dědou dožijou a chce si tam na zahradě stavět chatu. Takže na mě jakoby nezbývá čas a abych mu pomáhala s prací nechce slyšet.Ale v zimě se mě pořád ptal, jestli s ním tam chci žít a bydlet a já řekla ano, a teď jakoby si to rozmyslel. Jsem z toho dost zmatená a nevím co si myslet...copak ho přešla zamilovanost nebo co? Ale jsem trochu senzibil a cítím, že ten člověk ke mně chová hluboký cit, jen jakoby se teď něčím zastřel.

Mám obavy a nevím co dělat...řešit to...nebo mu dát prostor...mě je ale smutno a nevím, proč bychom to nemohli vyřešit spolu.

Hlásím se ještě na školu v Olomouci. To ho pravděpodobně dost zarazilo. Chci 2 roky chodit prezenčně a pak už jen dálkově.

A asi nevěří, že s ním zůstanu nebo, že za ním budu jezdit. Ale pro mě to není překážkou, někam přijet, já když miluji tak silně a hodně dlouho a udělám pro vztah cokoli. Nejdřív jsem ten vztah nebrala moc vážně, ale až teď jak jsem toho člověka poznala a začala mu věřit, moje láska sílí. Já se nezamiluju hned tak, až po nějaké době, ale pak to stojí za to. Mám hodně dluhů a koně, taky ještě nezplaceného rodičům. To je další můj problém - finance. S koněm jsem chtěla závodit, a tak jsem vyjela na 1.závody, kůň na opracovišti skákal jedna radost, ale na platzu zastavil 3x první skok-vyřazení. To bylo pro mě velké zklamání. Tak jsem zhodnotila svou finanční situaci a koně dala do pronájmu.

Jo, v lednu jak jsem skočila školu, jsem hledala usilovně práci-bezvýsledně. Další neúšpěch a teď se mi hroutí vztah..
No mě se zdá, že se mi opakují stále vztahy. Přítel jako by si hledá prostě všechna jiná zaměstnání....v pracovní dny do lesa nebo na pilu a odpoledne na barák a stavět chatu a o víkendu stavět chatu a kamarádi...a přitom ho štve, že na mě nemá čas...a nechce abych mu pomáhala.
V minulém vztahu jsem si našla přítele o 8 let staršího (ale choval se jako dítě) a ten jezdil do zahraničí a v Brně měl taky fůru práce,

tak jsme se viděli minimálně, třeba jen 1x za 14dní. Pak měl odjet do zahraničí na 4 měsíce a mě řekl jen na 1. Tak to jsem se děsně namíchla.

A zavolal mi z letiště a byl fuč. Až se vrátil, jsme se viděli a já našla odvahu mu dát kopačky a zjistila jsem, že náš vztah nebral moc vážně.

Ale jsme kamarádi a vídáme se.Předtím, jsem měla taky o 8 let starší známost, kolem maturity, asi půl roku. Ten byl volejbalista.

Ve všední dny pracoval až do večera a pak jel na volejbal. A pak za mnou na pul hodky. A o vikendu měl taky spoustu aktivit.

Prostě mu na mě nezbýval čas. Nemůžu pochopit, proč si na mě muži nenajdou dost času. Mám strach, aby se to neopakovalo i teď

a na tom, že má přítel spoutu aktivit neztroskotal náš vztah. Opravdu si myslím, že mé vztahy se stále divně podobně opakují

a tentokrát jsem si řekla, že tomu chci přijít na kloub. A snažit se konečně to něco pochopit. Ale teď jsem v úzkých a nevím co dál.

Pomůžete mi prosím? Mám pocit, že se mi nic v životě nedaří, ať dělám co dělám. Proč na mě nemají čas muži? Proč nenajdu práci?

Nemohu s koněm sportovat? atd.Co je v mém životě tak špatně, že pro cokoli se rozhodnu dělat, nikam nevede...mám jen stát a nic nedělat? To nejde! Jako by mě nějaká vyšší síla zakazovala cokoli dělat ve svém životě a být štastná..copak je pro mě tady jen smutek

a mám si něco odpykávat a být jen nešťastná? Už mě to fakt nebaví. Měla jsem vážné myšlenky i na sebevraždu a teď cítím, že se zase řítím do depresí a volám o pomoc!
240

Milá Wal, prepáč, že sa na Teba obraciam,ale neviem ako ďalej. Hej,možno sa Ti bude zdať môj problém banálny, ale ja fakt neviem, čo mám robiť.

Nemôžem sa na nič sústrediť,a teda k veci. Chcela by som vedieť,či mám veriť človeku,s ktorým mám vzťah,hej stále mi vraví,

že je rád že sme sa stretli,je nám krásne,ale... potom sa zase odmlčí,dobre chápem,je pracovne zaneprázdnený, ale aj tak,

veď teraz nie je problém poslať sms,mail,či zavolať.Neviem mám aj niekedy pochybnosti,či nás nie je viac. Chcela by som vedieť

či ma s týmto mužom čaká spoločná budúcnosť a či z jeho strany ide len o dobrodružstvo. Ak nechceš,nemusíš odpovedať,

dakujem aspoň,že som sa trochu vyrozprávala.

239

Dobry den,

mam pocit že náš vztah s manželem delší dobu nefunguje, mam pocit, že ten člověk chce mně mít jenom pro sebe

a izoluje mě od všeho, co mně baví, nedokážu se od tohoto člověka odpoutat,

mam pocit, že s ním byt musím z nějakých důvodu o kterých nevím.

Ale už to nemůžu vydržet, poslední dobu všechno mně přerůstá přes hlavu - děti, domácnost, práce... Nevím jak dal.

238

Jsem v těžkém období mého života. Pro někoho je to banální věc, ale mně nevěra mého manžela nezměnila jen život,

ale i mne jako člověka a stále tápu. Je to již 1,5 roku a stále nemohu najít svou stabilitu, na něco čekám, nevím jak dále.
Mé manželství je nyní dobré, manžel se velmi změnil, stojí o mě, ale já stále žiji v minulosti a trápím se, proč a jak.

Chvíli mám klid a pak zase, on se ke mně přiblíží a já již vidím, jak ji držel, líbal, prostě neumím to vyhnat z hlavy.

On mě přesvědčuje, že to byla chyba, že má rád jen mne, ale já již v nic nevěřím, stále se bojím zklamání.

Již jednou jsem uvěřila, byl silný alkoholik, již to vypadalo, že to nejde dále, mnoho let jsem vedle něho žila,

najednou zvrat, přestal pít, změnil se, stál o mě, věnoval se rodině a pak, ochladnutí, dlouholeté pití vystřídala milenka.

Hledám tajemnou sílu, která mi vrátí zpět lásku. Ráda bych věděla, co ke mě cítil přítel,

kterého jsem poznala pred 5 lety nahodou na taneční zabavě byla to láska na první pohled a do 14 dní se ke mně přestěhoval,

protože neměl pomalu kde bydlet. Měli jsme bouřlivý vztah a taky chvile štěstí, kdy jsme si oba mysleli,

že naše láska nikdy nevyhasne, ale ted pro pár ostřejších vět se nám rozpůlil svět.

Má rád alkohol a upřednostnoval prede mnou vice ostatní než mě, když se měl sejít se mnou a potkal kamarády,

raději šel s nima a pak jsem o něm třeba týden nic nevěděla, až po té když jsem ho vyhledala a to bylo nezpočetně,

mockrát kdy jsem za ním přišla pokaždé já, on nikdy by sám nepřišel. Proč se tak ke mě choval?

Věděl moc dobře, co to se mnou dělá, ty jeho odchody časté, jak se trápím, že jsem schopna si kvůli němu se vzdát svého života.

Proč ho tolik miluji? Sám nemá kam jít, jen bratry, které také jsou alkoholici a podporuji ho v tom.

Letos v breznu se podrobil operaci, měl nádor na žaludku a přesto se nezměnil byl ještě horší.

Ja u něj byla denně v nemocnici ráno, po práci až do konce naštěv, starala jsem se o něj a on to neocenil.

Chci vědet, proč stále bezdůvodně odcházel? je totiž 2 krát rozvedenej a má 2 děti z každého manželství, ale nikdy se o ně nezajímal.

Náš poslední rozchodod byl před 11 dny vše bylo doma v pořádku a byla jsem sním domluvena,že se staví za mnou do práce on přišel,

ale později než v určitou hodinu a k tomu v podnapilém stavu. Já měla dlouhou směnu v práci on, že tu bude se mnou,

ale že si odskočí na pivko a do půl hodiny se vrátí, ale už nepřišel a od té doby už oněm už nic nevím. Nebral mi ani telefony.

Odešel v jednom oblečení a má tu přesto věci a spoustu korespodence.

Nevím, co dál můj život se ztrácí dál a neunesu to čekání na něj já ho přesto, že měl takovou povahu, milovala a bojuji ,

ale marně pouto lásky, které mě k němu přitahuje, je silnější jak magnet a už nemám sílu a cítím takovou beznaděj z jeho ztáty,

že co se naráz ztratí se málokdy vrátí. Jsem jak tající led,odkvetlý květ.

Mam pocit a zjišťuji že tu nemám co dělat a můj život nemá smysl bez něj. Ztrácím se před zrcadlem.

Nemohu se uz sousředit na jízdu,protože jezdím do práce denně autem v práci vypadky. Jsem úplně na samotném dně.

Mé zlomené srdce už totiž nikdo nevylečí. Představa, že je s jinou, mě ničí a nutí, abych opustila tento svět.

Stejně bych asi nikdy nepotkal člověka, který by opětoval moje city, mám totiž smůlu na seznámování. on ty problémy nemá.

236

V životě jsem potkala pouze 2 muže u kterých jsem si byla okamžitě jistá, že jsou pro mne ti "praví".

Toho prvního jsem potkala před 8 lety v Řecku, toho druhého před měsícem díky internetu.

V obou případech cítím silné karmické spojení, neuvěřitelný sexuální soulad spojený s čerpáním kosmické energie,

cítím spoustu možností pro budoucí vztah. Přesto mne ani jeden z těchto mužů nechce jako svou partnerku.

Skoro to vypadá, jako bych byla zoufalá ... ne nejsem zoufalá. Jen nevím, jestli mám vůbec šanci potkat toho pravého muže,

být s ním šťastná, mít rodinu ... nebo mne čeká úplně jiná cesta?

Další, co mají oba z těchto mužů společné je, že nechtějí mít děti, nechtějí se vázat na 1 partnerku ...

nijak ovšem nepopírají že je jim se mnou velmi dobře (a já to cítím také. Cítím, že si máme vzájemně pomoci.)

Díky tomu druhém muži procházím momentálně energetickými změnami ( změna software)

a je to zřejmě dlouho očekávaný posun v mém duchovním vývoji. Vím, že už bylo načase.

Na jednu stranu bych se ráda pustila do práce, projekty se mi začínají formovat v hlavě ...

na druhou stranu tuším, že pokud mám mít rodinu, tedy vlastní dítě, vzhledem k mému věku už to nemohu dlouho odkládat ...
Ano, vím, že vše se děje tak jak má. Ale nechci se upínat k něčemu, co "není pro mne" a být ještě více nešťastná z toho, že je mi to upřeno.
Změny, které nastávají jsou pozitivní a podle vyjádření onoho druhého muže "ze mne udělají ženu".
Je vůbec někde někdo kdo je schopen se mnou zůstat a sdílet život?
235

Nahodou jsem narazila na tve stranky a objevila - online konferenci na téma: vztahy z 28.6.

odpovedi na dotazy me zaujaly a tak bych se take rada zeptala na svuj problem ktery mam a byla bych vdecna za jakoukoli radu a pomoc...

Nikdy jsem nebyla sama, prakticky jsem sla ze vztahu do vztahu, minuly rok mi ale skoncil vztah po 4,5 roce,

od te doby jsem potkala vic muzu nez za cely predchozi zivot, ale nic z toho se nevyvinulo v nic dlohoudobejsiho.

Mezi nimi ale byl jeden, u ktereho jsem mela od prvniho momentu pocit, ze je to ten pravy, coz se mi nikdy do te doby nestalo,

nedokazu to vysvetlit, ale proste vim, ze tomu tak bylo!

Nejdrive jsme se pouze obcas vidali a spis slo o kamaradstvi, v kvetnu jsme si ale rekli, ze to zkusime a po trech mesicich to ztroskotalo,

porad jsme resili nejake hlouposti, spis problemy, ktere videl on na mne...

A ja mela casto pocit ze se mnou neni rad a stastny, i kdyz mi rikal opak a choval se casto moc krasne, ale nezarila z nej takova ta zamilovanost kdyz jsme byli spolu.

Citila jsem, ze me to takto nenaplnuje, hodne me to trapilo, takze se to jeste parkrat necim vyhrotilo az jsem to po 3 mesicich ukoncila.

Stale mam ale pocit, ze on ten pravy byl, jen nebyla vhodna doba ani pro me ani pro nej, chtela jsem zkratka vic, nez byl ochotny dat,

mozna to chapal z me strany jako nejaky tlak.

Je to mesic, ale porad na nej nemuzu zapomenout... Dost se v tom placam, i kdyz se mi svym zpusobem ulevilo.

Chtela bych se tedy zeptat, jestli ten vztah jeste bude mit fungujici pokracovani a jestli on opravdu byl ten pravy a pokud ne jestli toho praveho vubec nekdy potkam.

Mam jeste jeden dotaz, co si myslis o kouzlech na privolani prave lasky... Mozna to zni smesne, ale ja na tyto veci verim.

234

Milá vědmo, stále, jak jen mohu pročítám Tvé stránky.

Nebudu se už ptát na nic z toho, co jsem Ti psala předtím.

Asi jsi pochopila, já už dávno, že jsem velice temperamentní člověk a sama v sobě z toho mám potom potíže.

Tohle jsem snad ani o sobě napsat nechtěla, ale píše to tak nějak samo.

Nevím, zda to, na co se chci zeptat, patří do vztahových záležitostí, z mého pohledu zatím ne, dívám se na to jinak.

Začal mi psát před měsícem muž sms, krásné milostné sms.

Chtěla jsem, aby mi sdělil, kdo mu dal mé číslo a jak se jmenuje, prostě kdo je...

Stále se podepisuje jen iniciálami, vím, kolik mu je a že jsem jeho ideál, žena, do které se zamiloval, usíná s mým jménem na rtech...

Je sám, bezdětný, údajně každá, která ho viděla, utekla.

Je mi toho pána nesmírně líto a cítím něco, čemu se nedá říkat zvědavost, ani sama nevím, co to je.

Mám nutkavý pocit, že bych ho měla vyhledat (on píše, že se neuvidíme, protože bych byla zklamaná),

pak také napsal, že jeho čas je "pouhopouhé prozatím".

Jeho zprávy jsou velice realistické a zamilované a tím pádem i smutné...

A já teď nevím, zda se mám tím zabývat a vyhledat ho, když on nemá dost odvahy, či nám to nebylo souzeno, abychom se v tomto životě střetli.

Nevím, jak moc je ošklivý, nějak mi u muže na kráse nezáleží, spíš aby nebyl tupý a hloupý a dle těch zpráv, si myslím, že to rozhodně není.

Původně jsem si říkala, jakou nečestnou hru se mnou hraje a měla jsem i strach, protože mne pozoruje, když o tom nevím, fotí si mne...

ví, kam chodím, s kým se setkávám... Trochu tomu rozumim, ale vlastně i ne.

Když připustím, že je pravda, co píše, a vžiju se do něj, je mi nesmírně smutno. Já bych to ráda změnila.

233

Jsem smutna i z toho, ze se mi rozpadlo manzelstvi, dusledek toho, ze jsem si konecne dokazala priznat, ze jsem si vlastne vzala dobreho kamarada, ktery je sice jako ja -

ma rad ticho, knizky, smysl pro krasu, diskuse o spiritualnich vecech - neni tam a nebylo ale nic vic, napriklad touha mit s nim rodinu. Dlouho mi trvalo, nez jsem si tohle priznala a ted je mi to lito.

Prozili jsme sice spolu hezkych par let, ted mam ale vycitky svedomi, ze jsem vytvorila iluzi manzelstvi a pritom to bylo hezke pratelstvi na me strane, tyto dve veci by se nemely michat...

jsem poucena a porad jeste jakoby v soku a smutna z toho zjisteni. Mam ted novy vztah, ten clovek mi vpadl do zivota jako blesk, nema to ale budoucnost,

nemame nejakou intenzivni dusevni spriznenost a je spis pro me deziluzi.

Hodne me ale uci, jak funguje prakticky zivot, jak neutikat mimo realitu a jsem mu za to vdecna, i kdyz je to tezka a bolestna lekce, jsme oba tak odlisni.

Chce me mit jenom pro sebe a ja citim ze nechci....obavam se, ze opet nekoho zklamu. Mam vubec budovat jeste s nekym vztah?

Ma laska je jako by byla roztristena na vsechny kolem, nedokazu ji asi trvale koncentrovat na jednu bytost

a slibovat zase neco co mozna nedokazu splnit, protoze se porad tak menim a nemuzu zit s nekym jen kvuli oficialnimu svazku, ze zvyku, kvuli materialnim vyhodam a podobne.

Nebudu jednou litovat, ze jsem nemela rodinu? Na druhe strane, nikdy jsem po rodine netouzila, i kdyz lidi mam moc rada, potrebuji je kolem sebe.

Vetsina muzu chce prave tu rodinu a to si nedokazu predstavit, necitim to jako sve poslani nebo jak to rict.

232

Dobry den,zajimalo by me jak to budu mit s laskou v budoucnu.Pred nedavnem jsem se rozesla s pritelem a bojim se toho abych se jeste zamilovala.

231

Dnes ráno jsem se náhodou dostala na tvé stránky, které mě velmi zaujali. Sama procházím krizí v manželství které trvá 25 let. Je to dva měsíce co jsem objevila manželovu nevěru a docela to se mnou otřáslo. Vztah prý ukončil ale můj život je ted jak na houpačce ta nedůvěra pořád hlodá i když si myslí že jsem mu to odpustila. V hlavě se to občas pořád vrací a je z toho pořádná můra i fyzické problémy z neklidu a nervozity. Mám dotaz jestli je nějaká budoucnost tohoto maželství.

230

Milá Wahlgrenis. Předem mého e-mailu Vám chci říct, že si Vás velice vážím a vaše stránky navštěvuji téměř denně. Wahl , jsem velice zoufalá ! Vždy když si najdu nějakého přítele , promění se postupem času v šílené agresivní a bezohledné monstrum. Zpočátku je vše krásné, ale postupem času přítel začne čím dál víc žárlit i když jsem mu věrná a udělala bych pro něho cokoliv. A i když pak přestanu i chodit mezi lidi jen aby byl spokojený a nemuseli jsme se hádat, vše se pak začne zhoršovat. Začne být agresivní, žárlí i když jsem pořád zavřená doma a napadá mě jak slovně, tak fyzicky. Je hrozné, když zase někomu začnete věřit a on se vám před očima, pomalu, ale jistě mění v toho, od koho jste musela před tím utéct. Poslední přítel se začal nejen chovat jako ten předchozí, ale začal z ničeho nic mít i stejný vkus v oblečení a v barvách a dokonce si nechal udělat i stejný účes a úplně stejně se začal vyjadřovat. Nyní se snažím vyprostit již asi ze čtvrtého takového šíleného vztahu, žiji v hororu který se opakuje stále dokola. S přítelem se stále rozcházím, ale on mě nechce nechat na pokoji , stále se vrací , volá mi a brečí jak mě strašně miluje a při tom se ke mně chová hrozně. Já už jsem z toho všeho celá strašně zničená a hlavně zmatená! Co to je? Co tak strašně ničí mě i lidi okolo mě? Nebo je to snad ve mně? Někdy mi to připadá, jako by je ovládal nějaký zlý duch. Proměněj se jim oči a jsou hrozně krutí, necitelní a panovační. A ještě něco, možná to má souvislost: Nedávno jsem zjistila, že zhruba v té době, kdy jsem začala mít tyto problémy, spáchal jeden můj bývalý přítel sebevraždu, ale to jsem s ním už tak 12 let nebyla v kontaktu. Ale těsně před tím, než to udělal, jsem ho shodou okolností dvakrát potkala a dokonce jsem s ním i mluvila. Tenkrát, když jsem s ním chodila, mi bylo 16 a už tenkrát, když jsem se sním rozešla, pokusil se prý o sebevraždu. A z vyprávění lidí, kteří ho znali, vím, že se k ženám choval dost ošklivě.

229

Ahoj Wahl, tvoje stránky sem objevila náhodou asi před rokem, i když vím, že náhody neexistují. Mám jeden takovej problém, s kterým si nevím rady. Týká se to vztahu. Vím, že na vztahové problémy neodpovídáš, ale už si nevím rady, ptala sem se karet a run a nic moc mi neřekli. Můj problém spočívá v tom, že jsem měla přítele, se kterým jsem byla přes pět let, ale nežili jsme spolu. Hodně málo jsme se viděli, to byl také jeden z důvodů. Nedávno jsem poznala kluka, který se mi začal líbit, něčím mě zaujal, bylo to hodně náhod dohromady a já jsem se do něj zamilovala. Opustila jsem kvůli tomu přítele a asi za necelý týden z ničeho nic přišla zpráva od mého bývalého přítele, že dostal nabídku práce v Praze a bude tam bydlet v podnájmu, do kterého předtím ani nechtěl. Neustále si vykládám karty, jestli mi neřeknou něco víc. V tu dobu, kdy jsme se s přítelem rozcházeli, a když to vypadalo, že to bude dobrý, vyšla nádherná duha a pršelo jemně, i když nevim z čeho. Je to zamotaný celý. Neustále nad tim přemýšlím a nemůžu se dobrat žádnýho konce. Už se to táhne dýl a nevím, co mám dělat. Možná jsem udělala chybu, že jsem šla za svým srdcem tak, jak jsem to cítila. Nevím jak dál...

228

Našel jsem si partnerku, ale vztah nám nefunguje tak, jak by měl, a já si stále říkám, že to je možná má chyba. Ale nechápu to. Možná díky partnerce. Silně to mám prý provázáno v mé karmě. Lidi, kteří vidí dál mne od toho vztahu zrazují.

227

Muj dotaz se tyka veci, ktera me delsi dobu trapi a zatim marne hledam odpoved. Jsem rok vdana a s manzelem jsme spolu 5 let. Nase seznameni nebylo uplne "ciste". Byl v te dobe zenaty a mel syna. Nase zacatky byly silene. Spojovala nas obrovska pritazlivost (nemam na mysli sexualni pritazlivost), ale zaroven jsme resili jeho neustale kompromisy mezi mnou a jeho rodinou (spise synem, jeho zena o nej prilis nejevila zajem). Tehdy jsem si opravdu prozila peklo na zemi. Snazila jsem se to resit mnoha rozchody, ktere ani nemuzu spocitat. Bylo to bez vyznamu, vzycky jsme se k sobe vratili. Vsichni mi nadavali, vedela jsem, ze to zase bude stejne, ale nemohla jsem si pomoct. Dokonce bych rekla, ze jsem byla mimo smysly. Krome jeho odpovednosti k rodine jsme ale take resili az abnormalne vystupnovane hadky kvuli hloupostem. Po nejake dobe se opravdu rozvedl, zili jsme spolu a pak se zase rozesli. Tentokrat to ale vypadalo definitivne, presto jsme to vydrzeli pul roku. Vratili jsme se k sobe a vzali se. Pomerne dlouhou dobu byl "klid". V posledni dobe se ale zase zacaly objevovat neshody. Nekdy mivam pocit, ze je to k uzoufani. Jsou to malickosti. V podstate se nehadame o dulezitych vecech. Problem je v tom, ze vubec nechapu proc, nerozumim tomu. Chci mit konecne klid, nic neresit, nehadat se, protoze ty nase bojuvky mi berou hodne sil. Ale celou dobu je tady takova pritazlivost, ze si neumim prestavit ho opustit, ani o tom neuvazuju. Myslim, ze to musi mit spojitost s nasim minulym zivotem... neco co spolu mame vyresit nebo se naucit... K tomu vsemu se v urcite dobe pridaly vycitky za rozbiti vztahu, tak jsem sla na regresi. Dozvedela jsem se, ze manzelova byvala zena mi provedla neco tak traumatizujiciho, nekdy ve 12. stoleti, ze me moje podvedomi ani nechtelo pustit do te udalosti znovu. Jejich rozvod byl urcitym splacenim dluhu. Presto bych se rada jednou dozvedela co se tehdy stalo. Muze to mit nejaky vliv na me neshody s manzelem??

226

Nazdarek, mam dotaz ktery se tyka mne osobne. Kdysi jsem miloval divku, ktere jsem nasledne ublizil, protoze jsem odesel, behem let jsem ji potkaval (vzdy jsem ji mel moc rad, ale nikdy jsem si nic uz nedovolil). Nyni je to cca 8 let, ona mi odpusila, oba dva mame partnery, ale oba dva nejsme spokojeni s tim, jak zijeme. Ona mne ma rada a ja ji stale miluji, jde zjistit zda se podari nekdy byt spolu a zda to bude mit cenu? Citim snad poprve tak silne, ze bych ji chtel byt partnerem.

225

Milá Wahlgrenis,
díky moc za Tvoje stránky- hodně mi pomohly v nejtěžších chvílích, které jsem dosud prožívala. Pročítala jsem ty dojemné příběhy a pocity lidí, kteří se ocitají na samém dně, mi pomohly uvědomit si, jak hodně jsem běžném každodenním životě chybovala. A teď musím čelit nejtěžší situaci v mém životě i já. Znovu a znovu propadám beznaději a opět se chytám stébel naděje a nevím jak dál. Stébla naděje jsou odpovědi mého kyvadélka, kterým chci věřit a věřím, ale kdo ví...nechybuji při práci s ním ? Vím, že se na Tebe hrne spousta proseb a vím že není v Tvých silách na všechny odpovědět. Přesto zkouším i já poprosit o radu, protože bych udělala cokoliv,abych ještě mohla zachránit to, co bylo v mém životě nejcennější a co se mi teď hroutí pod rukama. Ale když mi neodpovíš, vůbec se nebudu zlobit - chápu to a pak ber můj mail jako upřímné poděkování za to nádherné, co pro nás všechny děláš, a již nečti dál.
S mým přítelem jsem (byla jsem) již devátý rok. Po jedné z mnoha opakujích se neshod mi již řekl, že se mnou nechce být dál. Byl to šok, nemohla jsem tomu vůbec ověřit a byla jsem úplně zoufalá. Prosila jsem, slibovala, přemlouvala - asi až příliš - nic ale nepomáhá. Vím, jak hodně jsem chybovala - urážela se kvůli maličkostem a vím, že již jsem jednou dostala novou šanci - po čtyřech letech mě na pár měsíců přítel opustil, ale pak se opět vrátil. Snažila jsem se být lepší, uznat svoji chybu a omluvit se za ní. Ale přesto byly naše neshody dost časté - někdy jsem si zkrátka myslela, že přijít by měl i on a tak jsme spolu nemluvili i několik dní, dokuď to jeden z nás neukončil a neudobřili jsme se.
Moc svého přítele miluji a udělala bych cokoliv abych s ním byla dál. Nikdy si člověk neuvědomí své chyby tak dobře jako v okamžiku, kdy ztrácí, co miluje.On tvrdí, že bych nevydržela chovat se jinak anebo on by toho mohl začít zneužívat. Chtěla bych vědět pravdu, jestli ještě máme šanci a pokud ano, jak mám přítele přesvědčit, abych spolu byli dál. Tvrdí, že je to pro něj již mrtvé, ale já mu nevěřím - přece tak rychle to nejde, to není možné, i kyvdélko mi říká, že mě stále velmi miluje. Mám tušení, že říká, že je to již mrtvé,aby mi to ulehčil. Napsala jsem mu kdysi, že se k sobě asi nehodíme a že nevím co mám dělat, protože když jsem s ním, tak to bolí a kdybych odešla, tak by to bolelo taky. Myslím, že i to ho vedlo k rozhodnutí skončit náš vztah, říká že se mi uleví.
Ale já si pořád myslím, že pokud se dva lidé skutečně milují, tak musí být schopni překonat cokoliv. Je to proti přírodě, proti řádu tohohle světa rozdělovat něco, co se opravdu miluje. a proto chci udělat možné i nemožné a dál bojovat za svou lásku.

224

Náhodně jsem otevřela Vaše stránky a mám pocit, že se musím na Vás obráti s prosbou, zda by jste mě nepomohla. Jsem dlouhodobě rozvedená čtyřicátnice a mám dosti velký problém navázat upřímný vztah s mužem. Je pravda, že před 2 léty jsem ukončila vztah s člověkem, který povahově nebyl moc dobrý, ale v mnoha věcech mi vyhovoval. Do dnešní doby se s tímto rozchodem nemohu smířit a zdá se, že ani on ne! Zřejme bychom to asi oba chtěli zase dát dohromady, ale já mám obavy, že to nedopadne dobře. Už bych se konečně chtěla rozhodnout, protože se k němu duší pořád vracím a nemohu navázat nový vztah. Už jsem vyzkoušela i konstalace u joginů, aby se moje situace prochu projasnila, ale bohužel je to stále stejné a sužuje mě to, že nevím, co mám vlastně udělat. Srdce mě k němu táhne a rozum říká ne. Bývalý partner je člověk, který byl dlouho sám, je sobecký, lakomý a z toho plynoucí další špatné vlastnosti jeho povahy. Prosím napište mně, jak by se mi dalo zjistit, co mám vlastně udělat - vrátit se zpět, nebo se ještě trápit a čekat, že čas vše zahojí.

223

Ráda bych se zeptala, zda si myslíte, pokud by se ke mně nastěhoval přítel ( nyní bydlí v garsonce, za kterou platí docela vysoký nájem – já mám byt od rodičů), vztah by vydržel?

222

Už fakt nevím co dělat a jestli to má vůbec smysl něco dělat, jestli to bude lepší nebo se mi naskytne něco lepší a proč to vlastně je tak jak to je.

Mám docela komplikovaný život co se týče vztahů s mužema, já jsem si vědoma že jsem si to takhle zkomplikovala já, ale netuším proč. Poprvé jsem se vdala a měla prvního syna s mužem, který pil, hrál i automaty a měl ženy, když neměl vypito tak byl fajn, ale jinak byl i agresivní. Rozvedli jsme se a já se každý večer modlila (i když věřím v nějakého svého boha a nechodím do kostela) aby mi dal muže, který bude hodný nebude pít a bude mě i mého syna milovat. Tak se stalo a po několika známostech jsem potkala mladšího muže, který ještě předemnou neměl žádnou vážnou známost. Vzali jsme se a měli dalšího syna. Žili jsme šťastně. Ten muž mě miloval nadevše a dával mi to patřičně najevo. Měli jsme jen jeden problém za celé soužití a to když jsme žili odloučeně rok , protože šel za prací a já s dětma jsme čekali až bude dost peněz na přestěhování a vůbec nějaké to zázemí. Pak to bylo fajn zase dál, já se starala o děti o domácnost a chodila do práce, prostě všechno jak má být . Pak mu zvýšili plat a já mohla zůstat doma a starat se jenom o domácnost a děti a on mohl pracovat ( má svoje povolání rád jeto jeho koníček ) . Říkala jsem si jak jsem šťastná a všechno mi vyhovuje i ohledně sexu a .. prostě všechno, až na maličkosti třeba že nerad chodil vůbec někam do společnosti nebo ani ven se mnou a s dětma. Radši zůstal doma u počítače a pracoval.

Pak se k nám do podnájmu přistěhoval můj bratr protože neměl práci, peníze ani bydlení. Vzali jsme ho k sobě do pokoje protože ve druhém pokoji byli děti. Místo 2 týdnů, ale zůstával dál a dál. Až po nějakých 3 měsících si našel práci v hospodě a já mu tam nosila klíče aby nás nebudil v noci. Dala jsem si tam pivko a skamarádila se tam s lidma, takže to bylo fajn stále bylo s kým pokecat. Já tady totiž nemám kamarády. Jsou tam odkud jsme se přestěhovali je to 700 km. A tím to všechno začlo.

Zakoukal se do mě jeho kolega z práce a i když věděl, že jsem vdaná a děti i znal, tak ho to neodradilo. Začali jsme chodit ven i v noci. On chodil s náma a mě se líbilo, že hrajeme šipky, že si povídáme a že jeví o mě někdo zájem, který chodí i do společnosti. Já mu povídala o tom jak mám skvělýho manžela, bavili jsme se o všem možném. Věděl že je u nás všechno ůplně v pořádku a že bych ho nevyměnila ani za nic. Pak ale padl polibek a on byl najednou v mém životě. Vyvolával mi a podobně a já podlehla (nevím co se to se mnou stalo asi nejspí i to víno.. stydím se). Přiznala jsem to manželovi a chtěla s tím skoncovat. On ale volal dál a byl v telefonu agresivní, že jak si to představuju že jsem si s ním pohrála a teď to chci skončit a tak jsem mu telefony zvedala dál. Pak došlo po 2 měsících i k tomu že jsme spolu dělali i víc (choval se ke mě ale hezky), ale to už jsem s manželem nějak nevycházela ... No tak to zkrátím. Prosila jsem někoho ani nevím koho ať mi řekne co mám dělat a ono to skončilo tím, že jsem se s dětma přestěhovala k němu a hned strašně chtěl i dítě a já taky. Jakmile jsem ale byla jeho a zároveň těhotná, tak se to změnilo. Už mě nehladil, už se na mě nedíval tím zamilovaným pohledem a v podstatě jsme si ani neměli o čem povídat. Máme nádherného syna a já si říkám, že to, že jsem zahodila užasného manžela a vyměnila ho za člověka, který si umí popovídat jenom s kolegyněma a se mnou a já s ním vůbec ne, se stalo kvůli tomu aby se narodil náš syn. Človíček, který měl přijít na tenhle svět, je úžasný... Ale já jsem nešťastná. Nemám v něm milence ani přítele jenom muže, který chodí do práce a peníze nosí domů. Malého miluje, ale co já? To si fakt nezasloužím už lásku za to co jsem udělala manželovi?

Mám pocit, že tento vztah mě ubíjí ... Nemám si s ním o čem povídat. Vůbec se netulíme ani nedržíme za ruce ani nic. Já fakt nevím .... Už jsem uvažovala i o tom jestli mě podvádí a nebo jestli není gay ... Jsem asi divná a asi si to zasloužím za něco co jsem udělala někdy dávno před tím.

221

Jsem opravdu zoufala ze sveho zivota. Ne, ze bych nekdy zazivala nejake stesti, vlastne jsem docela zvykla uz na smulu vseho druhu, ale to co prozivam posledni pulrok uz je opravdu nad moje sily. Pripadam si strasne osamela, nemuzu najit praci..apod. Vsechno zaclo tim, ze jsem se dozvedela, ze muz ktereho jsem milovala (a stale miluju), ma jeste jinou zenu a dala mu to najevo. S tim, jak se ke me potom zachoval, jsem se dosud nesmirila..Nicmene, jak jsem jiz tehdy tusila, vedela jsem, ze se bez nej budu hrozne trapit a tak sjem se uchylila k dosti hloupe veci, a sice, ze jsem na nej zkusila kouzlo na privolani lasky a mam velkou obavu, ze se to snad obratilo proti me...Nevim, treba by se to vsechno, co ted prozivam stalo stejne..Dosud jsem mela vice mene jenom same platonicke vztahy; tj. ze jsem se do nekoho zamilovala a dlouho po nem marne touzila a uz jsem nechtela, aby se to opakovalo a myslela jsem, ze by mi v tom to kouzlo mohlo pomoci.. Zajimalo by me, jestli ta ma smula v lasce, v zivote je ma chyba, neco delam spatne nebo jsem prokleta? Nebo jsem to opravdu jeste zhorsila tim kouzlem? Snazila jsem se to nejakem case odvolat, ale zrejme to moc nepomohlo:-( Mam pocit, ze muj zivot se toci v kruhu a opakuju porad ty same udalosti dokola, jenomze at se snazim sebevic, vsechno co udelam je spatne a znova a znova zazivam zklamani a porazku.

220

Před třemi měsíci jsem začala chodit s klukem. Bylo to krásný, měla jsem pocit, že nám to perfektně klape. Každý večer mi volal a já si myslela, že beze mě nemůže být. Jenže před týdnem to najednou bez varování skončilo. Řekl mi, že mu vadí, že je ode mně 36 km a že chce být sám. Jsem naprosto zoufalá, našla jsem muže svých snů a on mě opustil. Musím se přiznat, že jsem poslední 3 týdny moc zábavná a příjemná nebyla, je mi to tak líto a ráda bych mu vše vysvětlila, ale bojím se, že když budu dolézat, že ho ztratím úplně. Na druhou stranu si říkám, že když nic neudělám, ztratím ho taky.

219

V cervenci 2005 jsem zacala chodit s jednim klukem a byla to opravdu moc velka laska. Vse nam klapalo, vyhovovalo. Pak prisly i nejake ty mracky, ale vse se ustalo. A je to tak mesic zpatky (cerven 2006), co se z niceho nic odmlcel. Samozrejme jsem zvedla telefon a volala mu a jeho vysvetleni je dost zmatene. Ze by nam to neklapalo do budoucna, ze jsme kazdy jiny a pak povidal jeste nejake ty veci a dost zmatene, ze vlastne dodnes nevim, co se stalo. Mozna jeste dulezita informace: bude mu letos 27, stale zije u rodicu (otec je nevlastni), a ja uz od 21 let ziju sama a nemam s tim problemy. A mn je dnes 32 let. Nejhorsi na tom je, ze mi psal, ze mne ma rad vic, nez si myslim, ale ze ted by nam to proste neklapalo. At tomu necham volny prubeh, ze to prejde, nebo nez se on srovna. Ale prece nemuzu cekat donekonecna :( Dela mi jen zmatek v hlave. Bez kontaktu taky byt nechce, je to spise ted uz z me strany, ze ho nekontaktuji. Je to hodny , chytry kluk, hodne mi pomohl, snad jako jediny v mem zivote, mozna proto ta slabost pro nej. Mrzi mne jen, ze nam nedal sanci spolu bydlet a tak bych rada znala, vedela, jak toto dopadne, je-li to vubec mozne takto rict nebo napsat. Ale jak jsem v uvodu psala: jsem ted hrozne nestastna a nevim si s timto rady a pritom jsem dost silna, ale ne na vztahy. Tak jsem zvolila tuto cestu. Nevim, co delat, jak se chovat, je to hrozne trapeni a zoufalstvi =o((

218

Letos mi bude 30 let, a to je právě to, co mě děsí a chvílemi přivádí k zoufalství, až mám pocit, že dál nezvládnu takto existovat.. Už ve dvaceti jsem jsem měla představu mít svou rodinu, být obklopená dětmi a láskou partnera (nejlépe prvního se kterým začnu chodit = žádné střídání partnerů, žádné změny - to je možná pro ostatní, ale v žádném případě ne pro mne). Teď bydlím stále u rodičů a jsem sama (po několika vztazích, pokud se vůbec některé dají vtahy nazvat, protože i když jsem třeba nebyla zrovna sama fyzicky, jako bych v některých sama byla)... A zároveň se nyní myšlenkama nedovedu stále odpoutat od mého posledního partnera, se kterým jsem se viděla naposledy letos 31.3. a se kterým vztah skončil díky mně. Myslela jsem si, že pokud by měl náš vztah někdy skončit, tak to určitě nebudu já, kdo to obrečí, protože mi s ním bylo sice bylo dobře, ale nezačalo to zamilovaností, cítila jsem pouto, ale ne "ohnivé". Svým chováním jsem vlastně rozpad vyprovokovala, a možná se i divím, že to takto nedopadlo už dříve, ale teď jsem to právě já, kdo brečí, komu se stýská apod. Mám pocit, že jsem se ocitla před propastí a není cesty zpět a zárověň jsem odsouzena být sama a čas bude ubíhat. Já se z toho buď zblázním, usoužím nebo to vůbec nezvládnu. Jsou dny kdy to všechno jaksi zvládám (snažím se), ale jsou dny, ke kterým patří např. tento, že mne už vůbec nic pěkného nečeká. Myslím si, že už jsem snad ušla dost dlouhou cestu svým osudem na to, abych nemusela být sama a mohla najít svůj klid.

217

První manželství mi nevyšlo. Z tohoto manželství mám 3 syny, kteří jsou již dospělí. S přítelemn žijí 14 let. Je to člověk, který je sice pracovitý a peníze mi dává, ale nikdy neměl rád mé děti a vyvolává hádky a pořád něco vyčítá, i když děti doma už nejsou. Navíc jsem onemocněla rakovinou. Jsem na začátku léčby. Jak dál žít?

216

Je mi 37 let, mám přítele, se kterým žiji 4 roky. Když jsme se poznali, byl zvyklý žít si život po svém, chodit s kamarády sportovat, po hospodách… Prostě žít bez jakýchkoliv závazků. Měla jsem ho ráda, tak jsem buď chodila s ním, nebo jsem pak už docela časté pijácké dýchánky, kdy se vracel domu druhý den bez vysvětlení tolerovala. Tolerovala, ale v uvozovkách - nespala jsem celé noci, hlídala u okna, čekala, až zarachotí klíče v zámku… Moje zájmy a přátelé ustoupili do pozadí, moje pocity nebyly důležité. Tak se stalo, že jsem po dvou letech vážně onemocněla – rakovina lymfatických uzlin. Tuto zprávu přijal se slzami v očích, ale řešil situaci opět po svém - alkoholem a útěkem před problémem, který jsem pro něj představovala nyní já. Po 3. chemoterapii jsem přišla o vlasy, bylo mi strašně špatně a nablízku nikdo nebyl. Tak jsem vždy po aplikaci odjížděla na 3 dny k rodičům, abych načerpala nové síly. Bez nich bych to asi nezvládla. Po roce jsem se uzdravila, myslela jsem, že od něho dokážu odejít, ale je mi ho líto, nebo nevím, co mě u něho tolik drží. Chtěla bych ještě miminko, pokud budu mít pozitivní genetické testy, ale on je prý už na dítě moc starý (43). Dnes už sice nechodí po hospodách, ale náš vztah jakoby vyhasl. Před nedávnem jsem potkala jiného muže, jen jsme si povídali, bylo to zvláštní, najednou jsem po dlouhé době cítila, že někoho zajímá, co si myslím, cítím a co si přeji. Čeká, až mu zavolám, ale já to z nějakého důvodu nemůžu udělat. Vím, že pokud zůstanu v tomto vztahu, nikdy nebudu šťastná, ale pořád mě něco nutí zůstat.

215

Mam problem s laskou. Nevim, kudy kam a co je spravne. Asi pred mesicem jsme s pritelem odleteli do Egypta, na ktery jsme setrili dva roky (s pritelem se asi rok ustavicne dohadujeme kvuli hloupostem), jsme spolu tri roky. A stalo se mi neco, co jeste nikdy, zakoukala jsem se do jednoho kluka Egyptana, nez jsme odjizdeli chtel od nas kontakt, tak jsem mu ho dala a ted si piseme, je do mne zamilovany a ja netusim, co mam delat, protoze mam pocit, ze mne pritahuje necim zvlastnim. To ale, ze bych se rozesla se soucasnym pritelem, to na to nema takovy vliv, jde spise o to, ze mne nebavi se pohadat, slibovat, ze uz to tam nebude, usmirit se a za chvili znova. Z toho duvodu by to bylo. Ale nevim! Jednou jsem byla na hrade a tam byla kartarka, myslela jsem, ze je to hloupost, co mi povedela, rekla, ze mam pritele, ale ze s nim nebudu, odjedu do ciziny a seznamim se s bohatym starsim muzem a potom se vratim domu a prijde dopis a ja se tam vratim! A potom znova prijedu zpet a dovezu nejaky bohatstvi... a co se stalo? Napsal mi Egyptan a je presne takovy, jaky mel byt: bohaty, starsi, nevim, cemu mam verit.

214

Jsme s přítelem pět a půl roku. Moc jsem si přála, abychom byli spolu šťastni. Snažili jsme se oba a plánovali jsme společnou budoucnost. Jenže mimo to si věčně psal s kamarádkami, a když jsem mu říkala, že mě to trápí, tak on na to, že to nic neznamená. Pořád jsem doufala, že pochopí, jak moc ho miluji, ale čas ubíhal a nic se neměnilo. Teď jsem se dokonce dozvěděla, že mi lhal a bylo v tom něco víc než jen psaní sms. Nevydržela jsem to, a řekla jsem mu, že s ním tak dál nemůžu být, když je takový! Jenže on je teď hrozně nešťastný a prosí mě o odpuštění, že se změní, bude si mě víc vážit a bude vše, jak má být! Nevím, jestli mu ještě můžu někdy věřit, může se tak moc člověk změnit, během chvilky? Pořád mi na něm záleží, a je mi ho moc líto, ale velmi mně tím ublížil. A aby toho nebylo málo, tak mi teď jeden kamarád dává najevo, že se do mě zamiloval, a že nechce abych se už tak dál trápila. Mám opravdu velký strach, abych neudělala něco špatně, a taky hlavně nechci nikomu ublížit! Vím, že se dějí horší věci...

213

Cetla jsem nedavno v jedne z Tvych odpovedi, ze "Láska je - dávat a pořád dávat, a když už máš pocit, že nic nemáš, pořád dáváš. A nic nečekáš z druhé strany. Jen pořád dáváš... Je to nekončný proces dávání. Někdy to vyjde a také Tvůj partner začne dávat... Nevyjde to ale vždycky." Ano, presne takhle si ja ted pripadam vuci nemu. Ja porad davam, davam, nemam uz kde brat, ale statecne porad davam… On je Rak, ja velmi senzitivni Ryba, s obrovskou intuici, sestym smyslem, vidim věci, které jsou pod povrchem a tohle vsechno je vlastne to, proc se s nim ještě porad vidam, nevyprdla jsem se na to a mam potrebu v nem objevovat a objevit to jeho hezci ja. Protože citim, ze tam "něco" je, ale jako by zamerne daval najevo to horsi - sobecky, liny az pohodlny, neochotny cokoliv pro me udelat... Proc??? Zkousi, co vydrzim? Ze by se nemel rad, to se mi nezda (reaguju na poslední horoskopy pro Raka), ten se ma rad az moc. Ze zacatku takovy vůbec nebyl, mohl se rozkrajet, udelal by prvni poslední, no, proste prada a ja pomalinku, ale jiste, jsem nachazela ztracenou duveru k muzum (velmi silna deformace z jednoho predchoziho vztahu). A v okamziku, kdy jsem uverila, uplne a zcela, tak najednou prisel zlom. Nekdy mi to pripada, ze on uz jako udelal dost, at se ted snazim ja.. ale to mi taky nesedi.. Ja proste jen ted nevim, jestli ma smysl dále do nej vkladat svoji energii, kolik me to stoji myslenek, pocitu… jenze pak si vzdycky vzpomenu na to "před tim" a neda mi to. Opravdu je tak "spatny"? Mozna ma za sebou vztah, který ho deformoval tak jako me, neveri zenam, boji se o sebe, aby nebyl znovu zklamany… prijde mi, ze se snazi spis zeny odhanet, pritom on projevil silny zajem o mne, byl to on, kdo musel ze zacatku poradne bojovat… tak mi to ted prijde jako paradox, ze se situace obratila.

212

Jsem 13let vdana za muze, ktery o mne ani nasi dceru nikdy nestal. Nezil s nami, nestaral se o nas ani financne, ale kdyz jsem se po letech konecne rozhodla rozvest, tak mne opet umluvil, ze se zmeni. Ja dnes diky dceri zjistila, ze ma dalsi pritelkyni a spal s nami obema. Vzdy jsem ho milovala, preji mu, at je s ni stastny, ale moc to jeho lhani boli. Ja jsem sice vdana 13let a pritom jsem nemela manzelstvi ani jeden den, ma dcera nezna rodinnou dovolenou, protoze dovolene travil s jinymi. Vzdy jsem milovala lidi, zvirata, deti, prirodu, ale posledni leta jsem jako vyhasla, citim se na konci. Nikdy nebrecim, jsem zvykla vse zvladat, ale asi uz nemam tu silu a lasku co driv. Kazdy vecer pred usnutim prosim o lasku, klid a harmonii pro vsechny lidi a vubec vse zive na nasi zemi. Prosim o odpusteni, ze jsem nedala me holcicce krasne detstvi v harmonicke rodine. Chtela bych vedet, jestli dokazu zapomenout na meho muze a najdu zase v srdci lasku a radost, nechci byt pro svou dceru spatnym prikladem utrapene zenske, ktera to vzdala.

211

Strasne moc tapu ve svem zivote. Chtela bych se zeptat, jestli v tomto zivote najdu partnera, myslim tim cloveka, se kterym si budu rozumet, se kterym budu sdilet stejne hodnoty a kde bude duchovno a vice lasky, ne jako ve spouste vztahu, co vidim kolem sebe. Jsem porad sama. Je mi strasne.

210

Před více než čtyřmi lety jsem potkala muže, resp. znovu se setkala s klukem, kterýho jsem znala od střední školy, tenkrát mě balil a já o něj nestála. Když jsme se ale znovu potkali, byl z něj chlap, já cítila, že se mu pořád líbím a v jednu chvíli, když jsme spolu tancovali, jsem chtěla, aby ten okamžik nikdy neskončil. On to cítil taky. Ale taky byl ženatej a jeho žena čekala dítě. Vídali jsme se potom s různýma přestávkama něco přes rok. Mezitím jsem se nechala pokřtít, jemu se narodila dcera, řekl to ženě, odcházel od ní a zase se vracel a nakonec se rozhodl zůstat s ní. Tenkrát jsem jedinkrát v životě nechtěla žít. Byla jsem naštvaná na celej svět, na něj, na jeho ženu, na Boha, na sebe. Přežila jsem to, ale byla to hrozná bolest a trvala dlouho. Tři roky jsem hodně pracovala, potkala nové přátele, zažila hezký věci, ale neúspěchy ve vztazích s muži. Před asi dvěma měsíci mi poslal smsku, jestli bych se s ním nechtěla vidět. Chtěla jsem. Setkání bylo krásný. Oba jsme se trochu posunuli, ale to, co tam bylo, je pořád. To něco, co nemá rozumovej základ, jsme dost jiní, nemáme nijak blízké zájmy a žijeme v odlišným způsobem života. Ale byly chvíle, kdy naše duše, srdce, nevím, co to je, byly jakoby na stejné vlně. Jsme pořád v kontaktu, i když velmi střídmym. On mi řekl, že se bojí. Že je rozhodnutý zůstat doma, protože nade vše miluje svou dceru. Že mi nechce znova ublížit a že pro něj to tenkát bylo taky hrozný. Já jsem větší hazardér, taky neriskuju rodinu nebo vztah. Nevím, co s tím. Já se nejvíc bojím toho, že když se spolu budeme dál vídat, budeme dávat průchod tomu zlýmu, aby pronikalo do světa. Ale přitom, když jsem s ním, mám srdce naplněný něčím strašně krásným. A z něj, když se otevře, je to cítit taky. Máme nějakou šanci? Mám hledat štěstí někde jinde? Rozum mi říká, že ano, jen strach mám velkej, že víckrát muže, se kterým cítila takovou blízkost nepotkám. A mám ho ráda. Moc. Může to být, že přes všechny tyhle okolnosti patříme k sobě?

209

Udělala jsem v životě chyby, moc mě to mrzí. Ublížila jsem (dnes již bývalému - bohužel) manželovi, sobě a asi i naší malé dcerce. Byli jsme manželé 4 roky, když mezi námi začalo více docházet k nedorozuměním, dohadování a hádkám. Dnes už ani nevím proč, ale začala jsem si v té době s jedním známým, se kterým jsem kdysi před lety málem začala chodit. Za kratičko z toho „vycouval“ a mně bylo hrozně. Časem jsem se s tím srovnala, bohužel i proto, že jsem si začala s jedním o pět let mladším pohledným klukem. Touhle „náplastí“ na bolavé srdíčko jsem si samozřejmě zase jen ublížila. Vídali jsme se občas o víkendu, po čtyřech měsících to „utnul“. S manželem jsme žili stále stejně, jen já se chovala asi ještě více odtažitě. V té době mi cestu opět zkřížil první přítel (či jak ho nazvat) jmenuje se M. Byl moje zpovědní vrba a naslouchal mi. Zdálo se, že mi rozumí, že mě chápe a já si léčila bolavé srdíčko, tak, že jsem se s ním začala opět scházet. Ale asi to nebyla vhodná „léčba“. Bylo tehdy kolem Vánoc a manžel se tenkrát snažil naši manželskou krizi zažehnat. V březnu se, ale dozvěděl, že se stýkám s M. Hrozně ho to rozčílilo, zuřil. Nadával mi i mým příbuzným, byl zlý. To nešťastní lidé bývají. Za nějaký týden ho vztek přešel. A sliboval, že se změní, protože chce, abychom byli spolu. Rodina. Vytýkal mi, že rodinu rozvracím a ničím naší dcerce dětství. Byla jsem z toho všeho (ze všech těch proběhlých událostí, i z našich nedorozumění) zmatená, žila jsem v chaosu a nevěděla co mám dělat. Jak se zachovat, aby to bylo dobře. Jak žít dál. Tenhle zmatek je ve mně ještě dnes. Chtěla bych vrátit čas a dělat vše jinak. Co jsme s manželem dělali špatně, že jsme si nerozuměli, jak bychom si přáli? Jak jsme měli žít, abychom byli doposud spolu a byli šťastní? Kde byl počátek problémů (už tenkrát před všemi těmito událostmi) a v čem? Chtěla bych napravit své chyby a nedělat další. Ale nevím jak. Nevím jak v životě dál. S manželem jsme od února rozvedení. On podal žádost o rozvod (v listopadu) a v prosinci se od nás odstěhoval. Před tím, v září, jsem se dozvěděla, že si našel přítelkyni, kolegyni z práce. Už v červnu. A to v květnu ještě miloval mě a chtěl naši rodinu zachraňovat. V září mi také umřel dědeček, byla to další rána, byl to pro mě moc blízký člověk už od dětství. Nahrazoval mi otce s kterým jsem si nikdy moc nerozuměla. Velmi mě to vzalo. Myslíte, že mě odněkud vidí? Po rozvodu jsem se dozvěděla, že bývalý manžel čeká s tou svou přítelkyní dítě, které se za měsíc či dva narodilo! Tzn. počali jej už v červenci. Ranilo mě to. Nechtěla jsem se rozvádět. Je to dítě opravdu jeho? Doposud spolu nežijí, dítě vidí občas. S přítelem jsem dodnes. Tvrdí, že mě miluje. Nebydlíme spolu. Měsíc u nás bydlel, ale nedělalo mi to dobře.Bylo to moc brzy. Je hodný, pomáhá nám, ale já nevím jestli to takhle chci. Mám pocit, že to zničené manželství, mé chyby, již jsem se na jiných i sobě dopustila, stojí mezi námi. Chtěla bych vše napravit. Ale nevím jak, co dělat, co nedělat... Chtěla bych zkusit dát se znovu dohromady s manželem, odčinit to špatné co jsem udělala. Jak na to? Je to správná cesta? Jak se vrátit k sobě a čeho se vyvarovat, abychom podruhé byli šťastní?

208

Jsem 15 let vdaná a mám pocit, že člověk, s kterým žiji, není ten, za kterého jsem ho považovala. Někdy je milý a hodný a jsou chvíle, kdy cítím, jak mě nenávidí a chce mě opustit. A přitom to byl on, kdo mi byl nevěrný a to né jen jednou. On sice tvrdí, že to jsou jen bezvýznamné flirty a že se s těma ženami nemiloval, ale já mu nemůžu věřit, obzvlášť když přede mnou přiznal, že je miloval a tu jednu snad miluje dodnes. Máme dvě děti a já nevím, co mám dělat. Má mě můj muž aspoň trošku rád a když mu odpustím, tak nám to vyjde? Nebo mi bude zase nevěrný? Nechci se už kvůli němu trápit.

207

Po asi 11 letech manželství jsem se zamiloval do kolegyně a odešel od manželky a syna. Přestože mi s přítelkyní bylo dobře, trápily mě velké výčitky - zejména vůči synovi. Připadal jsem si jako na křižovatce, neschopný udělat krok ani vlevo ani vpravo. Trápil jsem svou nerozhodostí přítelkyni, manželku, syna i všechny ostatní, kteří mě mají rádi. Svého syna mám velmi rád a těžce jsem nesl odloučení od něj. Skončilo to odchodem od přítelkyně a po asi čtyřech měsících návratem k manželce a synovi. Přítelkyně konec nesla velmi špatně a koneckonců já také. Nedokázal jí ani sobě vysvětlit, proč od ní odcházím, přestože ji miluji. Je to již téměř rok a já jsem se stále nesrovnal se sebou, se svým svědomím. Přítelkyni myslím stále miluji, chtěl bych s ní být a zároveň se bojím, že zase budu stát ochromený na křižovatce. Co se to se mnou stalo a děje?

206

Momentálně stojím na křižovatce a nevím, jestli se rozhoduji správně. Před více než rokem jsem se rozešla s přítelem B., se kterým jsem žila 8 let, protože nechtěl mít se mnou dítě. Nebo možná by bylo lepší říct, že tento krok 2 roky prostě neřešil, nechtěl o něm vůbec mluvit. Momentálně žiju s novým přítelem D., mám ho ráda, on by dítě chtěl, měli bychom se v září vzít. Nový přítel má z předešlého vztahu dceru, pořád ale nemá uspořádány vztahy k ní - její matka mu dceru dovolí vídat jen za její přítomnosti a u ní doma. Minulý týden jsme se přestěhovali do nového společného bytu a mě najednou začaly přepadat pochybnosti o tom, jestli dělám dobře. Bývalý přítel mě pořád přemlouvá, abych se k němu vrátila, prý mě má pořád rád, dítě by chtěl. Kdysi se mi zdál sen o tom, že se mám vdát a já v ten svatební den to opravdu nechci udělat. Tahle situace už se mi jednou stala, i když ne úplně přesně: měla jsem se vdávat, partner na mě hodně tlačil a já to nechtěla, protože už jsem znala B. A teď bych se znovu měla vdát za jiného muže a mně se opět vkrádají myšlenky na něj (na B.). Připadá mi, že se motám v kruhu a nic nedělám úplně dobře.

205

Vdavala jsem se pred 7 lety po relativne kratke dobe od seznameni, s manzelem jsme temer po celou dobu meli moc hezky, nekofliktni vztah. Byla jsem presvedcena, ze je to muj osudovy vztah do konce zivota, idealni partner a spriznena duse, prinesl mi do duse klid. Posledni dva roky se vsechno zacalo nejak kazit, nebudu popisovat detaily (trvalo by to dlouho), najednou jsem ale zacala mit dojem ze chci byt radsi sama nez s nim, ze je pro mne manzel spis pritezi, prestala jsem si ho vazit. Mel problem s praci, zacal mit deprese, nic mu nevychazelo a hlavne, utikal od zodpovednosti k pocitaci, prikrasloval fakty aby nemusel odejit ze sveho pohodli. K tomu jsem diky nemu prisla o hodne penez co mi dali rodice a to byla pro mne jakoby posledni kapka. Jakobych procitla ze stavu zamilovanosti a uvidela ho jaky realne je. Snazila jsem se ho podporovat a pomahat mu, zaroven jsem mela pocit bezmoci, ze jsem si vlastne celou dobu lhala. Nasla jsem si novou praci a zacala pracovat na tom, abych mohla odejit. Za praci do jineho mesta jsem se chtela prestehovat sama, on me ale prosil aby mohl jit se mnou a ja asi ze soucitu souhlasila, citila jsem ale ze je konec. A ted to zkratim - v praci jsem se zamilovala do kolegy, a ted se stydim, je zenaty a ma dve deti. Od zacatku to mezi nama jiskrilo po vsech strankach, pujcovali jsme si knizky, posilali dlouhe dopisy, byla to boure a spadli jsme do toho oba naraz. Od zacatku mame oba vycitky svedomi, vime, ze to, co delame, je nespravne. S manzelem jsem se rozesla hned, jak jsem citila, ze jsem citove jinde, odstehovala jsem se od neho a ziju sama v podnajmu. Necekam, ze se muj novy pritel (jestli se to tak da nazvat) rozvede, i kdyz to planuje udelat, ja se uz vdavat asi nechci, deti nemam. Zduraznuji mu, ze je sice hezke, ze jsme zamilovani, ale ma rodinu a to uz je o necem jinem - zodpovednost. Nemam zatim silu se s nim rozejit, ani on se mnou, bohuzel, jsme oba na to asi slabi. Na druhe strane nas vztah neni idealni, prinasi nam hodne smutku a trapeni, dalsi vec je ze v hodne vecech si nerozumime, casto se hadame. On ma docela vazne problemy sam se sebou (nemluvi o tom, citim to ale kdyz neni na mne akorat prijemny, nema se moc rad, podcenuje se, je v tom asi nejaka hluboka rana z detstvi), i kdyz prakticky je to velice uspesny clovek, hodne toho vybudoval, lidi ho maji radi. Mam dojem ze se boji zazit hezke veci a radsi to hezke znici jeste predtim, nez se k tomu pripouta - treba neustale zpochybnuje kdyz ho pochvalim, reknu ze se mi libi co udelal, vsechno kolem kritizuje apod. Ja jsem naopak hodne pozitivni a idealisticka, ve vsem hledam to hezke (co se mi ne vzdycky vyplatilo...). Nevim vlastne proc jsme spolu a jak dlouho mame spolu byt, co si mame vyresit nebo odevzdat. Mam dojem, ze nerozumim zivotu a co tohle vsechno vlastne znamena, od ledna prichazeji nove situace, ktere neznam a neumim se v nich vubec pohybovat. Spadla jsem do pasti, nezvladla zkousku v manzelstvi, nebo me ceka neco nove a delam veci spravne?

204

Nedávno jsem potkala mužem s kterým jsem prožila 2 nádherné dny nebo spíše večery. Bylo vše plné krásné přitažlivosti a pocitů naprostého splynutí dvou povah. Mluvili jsme a mluvili a oba jsme byli neskutečně šťastný, alespoň tak jsem to vycítila... Dávali jsme si najevo jak se sobě líbíme na vzájem, ať to byly mé pomněnkově modré oči, co ho učarovali, nebo jeho úžasné ruce co učarovali mě... Ten člověk mě učaroval tím jak byl bezprostřední a tím jak dával najevo, to že je mu se mnou strašně fajn a vše co řeknu ho pobaví a celkově asi to, jak jsem se k němu chovala. ho jak říkal dostávalo... Tento vztah došel ke krásným dlouhým polibkům, ale více nic. I proto mě tento člověk oslnil doslova.... Při odjezdu mi dal své číslo a upozornil mě, že si musí nabít telefon.. Napsala jsem mu tedy a během 3 dnů jsme si vyměnili krásné zprávy, kterých nebylo moc, ale byly moc krásné. Nedalo mi to a zeptala jsem se, zda má slečnu a on mi odpověděl, že ano. Je s ní dva roky a napsal, že se cítí být ve slepé uličce, že mu se mnou bylo moc krásně, ale že má ji..... moc rád vzpomíná na dny se mnou a že mě moc rád uvidí... Pokusila jsem se to vzít z rozumové stránky a napsala jsem mu, že úplně chápu to, co cítí a že mu nechci narušovat jeho vztah a že ho ráda uvidím nikdy na to vínko.... Cítím k tomu člověku strašně moc a sama nejsem schopna pochopit, proč zrovna k němu tolik cítím a proč mě ten člověk tak moc okouzlil a tak moc ho ve všem, co dělá, chápu. Nejraději bych se za ním na venkov rozjela, já holka z Prahy, co se nikdy nechtěla stěhovat...

203

Před třemi lety jsem se provdala za muslima. Mám s ním asi dvouleté dítě. Miluju ho, ale v mém životě se něco stalo a začala jsem trpět nesnesitelnou žárlivostí. Byly doby, kdy jsem přežívala dny jen vytvářením teorií o tom, co dělá a s kým je. Nedokázala jsem si udržet chladnou hlavu, pátrala jsem a pátrala, a tak urážky a obvinování byly na denním programu. Pokoušela jsem se ho opustit, ale ještě jednou musím zdůraznit, že ho miluju a lidi, které milujeme, přece neopouštíme. Ted si za to všechno nemůžu vážit sama sebe a ač mi nic závažného neudělal (jen nám není přáno být spolu tak často, jak bych si přála), mu prostě nevěřím a to si myslím, že je v manželství ta nejhorší pohroma. Celé je to jako nemoc, jejíž příznaky občas povolí, ale nikdy se nevyléčí.

202

Před pár lety jsem si prošla zklamání v podobě nevěry manžela. Po alkoholovém opojení se zapomněl s prostitutkou. I když jsem mu dala šanci, způsobil ve mně velký zmatek v citech a já si ho nevážím už jako dřív. Dnes si myslím, že jsem to tehdy měla ukončit, protože při každé představě na nevěru se mi udělá zle a už mu nevěřím. Mám pocit, že se trápíme navzájem. Nedá se vzít zpět to, co udělal. Možná se tím trápí a vidí, že mu už nevěřím a tím pádem je se mnou nešťastný. Ale ani já nejsem šťastná. Měla bych opravdu odpustit a začít manželovi věřit? Trápí se, má výčitky nebo jen já na to, i když nechci stále myslím.

201